23.12.2013 

Dopis generálního představeného Adolfa Nicoláse ke svatořečení Petra Fabera

Při příležitosti svatořečení Petra Fabera papežem Františkem v úterý 17. prosince zaslal generální představený Tovaryšstva Ježíšova Adolfo Nicolás všem členům jezuitského řádu dopis, ve kterém přibližuje základní aspekty osobnosti tohoto "tichého tovaryše" a ukazuje, v čem jsou i dnes aktuální pro život a pastorační působení členů řádu. Význam Faberovy osobnosti zasazuje také do kontextu 200. výročí obnovení Tovaryšstva Ježíšova (7. srpna 1814), které si připomeneme nadcházejícího roku 2014.

Celému Tovaryšstvu

Svatořečení Petra Fabera SJ

Drazí bratři a přátelé v Pánu,

s hlubokou radostí se obracím na celé Tovaryšstvo v den, kdy papež František prohlásil za svatého Petra Fabera, „tichého tovaryše“ z první generace jezuitů. V tento den, který je zároveň také dnem jeho narozenin, chtěl náš Svatý otec dát univerzální církvi dar, který je pro něj samotného velmi významný a vzácný.

Kanonizace Petra Fabera se uskutečňuje v době, kdy si připomínáme jinou velkou událost naší doby, jezuitský kairos: dvousté výročí obnovení Tovaryšstva (1814). Není pochyb o tom, že náš milovaný savojský spolubratr pro nás může být podnětem a může nám dát sílu k dynamické obnově našich životů jako jezuitů, pro každého osobně i pro celé společenství; životů, které nejsou nikdy hotové, protože jsou to životy poutníků. Ona Faberova průzračná, spontánní a téměř dětsky upřímná víra nám může pomoci vytrvat jako „tovaryši v Jeho Tovaryšstvu“, ignaciánským způsobem přesvědčeni o tom, že je to On, „který je v nás a to všechno působí; skrze něho mají všechny bytosti existenci a pohyb a v něm všichni trvají (Memoriál, 245).

„Dobrořeč, má duše, Hospodinu, nezapomínej na žádné jeho dobrodiní!“ Petr Faber zvolil tento počáteční verš žalmu 102, aby ve svém Memoriálu pokorně otevřel dveře svého srdce. Verš v několika hlubokých slovech shrnuje Faberův základní postoj vůči životu a vůči Bohu: dobrořečení, paměť a vděčnost.

Přestože lidská a duchovní velikost, stejně jako významné činy jiných jeho jezuitských spolubratrů (Ignác z Loyoly, František Xaverský, Diego Lainez, František Borgia nebo Petr Kanisius) snad mohly vést k tomu, že jsme poněkud přehlíželi či dokonce ignorovali osobnost a schopnosti Petra Fabera, dnes v jeho životě a dědictví poznáváme způsob jednání, který je vskutku ignaciánský a hluboce zakořeněný v osobě našeho Pána; Faber byl skutečný tovaryš Ježíšův.

Prvního dne měsíce srpna roku 1546 Faber, sotva čtyřicetiletý, zemřel v Římě. O několik dní dříve přijel do Věčného města z Coimbry, vyčerpaný dlouhou a obtížnou cestou. Po Jeanu Codurovi, který skonal v srpnu 1541, byl Faber druhým z prvních pařížských společníků, který odešel do domu nebeského Otce. Jeho přátelé Lainez, Salmerón a Le Jay na něj stále čekali v Tridentu a doufali, že ho uvidí, avšak Evropou se již začala šířit zvěst: „Mistr Faber se nyní nachází na lepším koncilu, protože prvního srpna odešel z tohoto světa“ (Monumenta Lainii I, 52).

Čemu nás „mistr Faber“ učí i dnes, téměř 470 let po své smrti, oním způsobem, který je mu tak vlastním, pedagogikou tichého hlasu? A čemu se sami můžeme naučit, jestliže „otevřeme své srdce a dovolíme, aby se dalo uchvátit Kristem“? (Memoriál, 68)

Bylo dílem prozřetelnosti, že na konci září roku 1529 spolu začali na třetím patře koleje sv. Barbory bydlet tři studenti artistické fakulty pařížské univerzity: Petr Faber, František Xaverský a Ignác z Loyoly. Po pěti letech studií a společného života, 15. srpna 1534, předsedal Faber na Montmartru eucharistii, během které prvních sedm „přátel v Pánu“ upnulo své oči a svá srdce k téže touze: Jeruzalém. To byl začátek tehdy netušeného projektu, Tovaryšstva Ježíšova, který s vitalitou a údivem pokračuje až do dnešních dnů.

Když Ignác v březnu roku 1535 odešel do svého rodiště v Azpeitii, zanechal s námi „mistra Fabera“ „jako našeho staršího bratra“ (Lainez Polancovi, FN I, 104), který dohlížel na dobro a růst skupiny. Jakým způsobem tehdy Petr Faber skupinu vedl? Díky jeho pozornému a přátelskému přístupu nepřestal růst počet členů „nejmenšího Tovaryšstva“ ani jejich ctnosti. Prostřednictvím rozhovorů a duchovních cvičení do skupiny nejprve začlenil Clauda le Jay, Jeana Codura a Paschase Broëta. Později do Tovaryšstva vstoupili František Borgia a Petr Kanisius. Oheň, který již hořel v jeho srdci, začal zapalovat další ohně. Ve Faberovi poznáváme bratra, který dohlížel nad „svazkem duší“ a pečoval o něj, o ochranu a růst těla, o stavbu domu, který bude jeho milovaným „tovaryšstvem Ježíšovým“, pro které si neustále přál „všemožná dobra a zrození u Boha, plné svatosti a spravedlnosti“ (Memoriál, 196).

V roce 1577, ke konci svého života, vzpomínal Šimon Rodriguez na Petra Fabera, který zemřel před třiceti jedna lety, takto: „Při jednání a vedení rozhovorů s lidmi vystupoval s nejvíce okouzlující jemností a ušlechtilostí, jaké jsem kdy ve svém životě viděl. […] Díky své laskavosti a osobnímu kouzlu získal pro Boha srdce těch, s nimiž se stýkal.“ Faber je pro nás mistrem Boží rétoriky, někým, kdo „v jakémkoliv tématu a aniž by tím kohokoliv rušil, nalezl látku k tomu, aby mohl myslet na Boha a mluvit o něm“ (Monumenta Broetii, 453). Počátkem roku 1534, v sousedství Saint Jacques v Paříži, si pod vedením sv. Ignáce udělal duchovní cvičení. Od té doby Faber, jako nikdo jiný, pronikl do vnitřního chápání této metody rozhovoru mezi Stvořitelem a jeho stvořením, o který se pak způsobem tak citlivým a výstižným dokázal podělit s ostatními. Ignác o něm řekl, že „v dávání duchovních cvičení byl na prvním místě“ (Luis G. de Câmera, Memoriál, FN I, 658). Ve Faberovi nacházíme člověka ignaciánského charismatu, formovaného metodou duchovních cvičení, připraveného hledat a nacházet Boha ve všech věcech a vždy kreativního, když se naskytla příležitost „poskytnout metodu a řád“ modlitby lidem velmi odlišným a nacházejícím se v nejrůznějších situacích.

Jeho duchovní rozhovory nesly ovoce, protože tryskaly z vnitřního života naplněného Boží přítomností. Když do Fabera hlouběji pronikáme, objevujeme mystika v dějinách a ve světě, zakořeněného v čase, ale žijícího z daru, který vždy a ve všech věcech „sestupuje shůry“ (Duchovní cvičení, 237). Jakákoliv situace, místo či okamžik byly pro Fabera příležitostí k setkání s Bohem. „Mistr Faber“ byl především, avšak aniž by to sám o sobě tvrdil, mistrem modlitby. Pochopil, že jeho přátelství s Ježíšem je založeno na tajemstvích Kristova života, „lekcích Ducha“ pro jeho povolání a christifikaci, nad kterými zbožně kontemploval a díky nimž věděl, jak „dále uvažovat, aby z toho byl nějaký prospěch“. Faber se modlí v neustálých rozmluvách s Ježíšem a Marií, s anděly a svatými, s mučedníky a se svými „soukromými svatými“, mezi něž počítal svého velkého učitele a mistra z mládí Petra Veillarda, kterého považoval za svatého. Ve svých modlitbách rozjímá o přírodních živlech či o střídání ročních období, o nesnázích a o nemocech. Modlí se za církev, za papeže, za Tovaryšstvo, za heretiky a za pronásledovatele. Modlí se svým tělem a svými smysly. Je věřícím neustálé modlitby, žijícím život prostoupený Tajemstvím; je přesvědčen, že Bůh z něj učinil chrám, a zůstává s Ním v neustálém dialogu.

Možná právě v tomto duchu, zakořeněném a ukotveném v Kristu, dává smysl jeho apoštolská činnost, tak rozmanitá a plodná: výuka katechismu pro děti, kázání na dvoře, rozmluvy v Německu, založení kolejí ve Španělsku (Alcalá, Valladolid) a v Německu, vyučování teologie v Římě. Faber se oddal tomu, aby pocítil a zakusil to, co později jiný jeho společník nazve „kontemplací v činnosti“.

Mezi svými dalšími aktivitami Faber vynikal jako mistr smíření. Ignác znal Faberovo mimořádné nadání k vedení rozhovorů a neváhal ho poslat do samotného středu Evropy plné rozporů. Faber představoval jeden z nejvýznamnějších příkladů oné služby, ke které se první jezuité tak velkoryse propůjčili: „smiřování odcizených“ (Formule institutu, 1550, 1). Podobně jako se o to zasazovala naše poslední generální kongregace, Faber usilovně pracoval na udržení jednoty a nastolení míru v Evropě, která byla teologicky rozkolísaná a zmítaná náboženskými spory a politicko-církevními konflikty: Worms (1540) a Řezno (1541) byla dvě z míst, kde Faber usiloval o porozumění a harmonii, které – jak se smutkem pozoroval – se ještě více vzdalovaly. A Faber v sobě spojoval zbožnost a erudici – hluboký teologický základ v moudré a citlivé duchovní podobě – tak přirozeně, že byl schopen učinit příhodné gesto nebo „říci správné slovo“. Hluboko v sobě měl zakořeněný jeden z hlavních principů Duchovních cvičení: „Každý dobrý křesťan musí být ochotnější vykládat výrok bližního v dobrém než ve špatném smyslu“ (Duchovní cvičení, 22): „Kdokoliv by chtěl pomoci současným kacířům, měl by k nim chovat mnoho lásky a skutečně je milovat“ a rozmlouvat s nimi „v důvěrném duchu“ (Monumenta Fabri, 399-402). Už od vzniku Tovaryšstva odráží Faberův styl naše současné povolání být přítomni na hranicích a být mosty smíření.

Ve stopách a po příkladu svého milovaného společníka z Paříže byl také Faber poutníkem, který ztělesňoval mystiku cesty, tak vlastní prvním jezuitům. „Zdá se, že Faber byl zrozen k tomu, aby nikdy nezůstal na jednom místě,“ napsal sekretář Tovaryšstva (Monumenta Ignatiana, Epistolae I, 362). Cestoval tisíce kilometrů po celé Evropě své doby; tyto cesty byly znamením jeho odříkání, disponibility a poslušnosti. Často se ocitá „na tolika cestách a [v tolika] vyhnanstvích“ (Monumenta Fabri, 419-420), že jako „věčný cizinec (...) budu poutníkem, kamkoliv mě vůle Boží zavede, tak dlouho, co budu žít“. (Monumenta Fabri, 255). Vůle, ke které se Faber spontánně váže se svým smyslem pro poslušnost, a stává se tak ozvěnou oněch slov, která řekl setník Ježíši: „řeknu-li některému ‚jdi‘, tak jde; jinému ‚pojď sem‘, tak přijde (Mt 8,9). „(…) Jen kvůli němu – Bohu – jsem tolikrát měnil příbytek (…). Často jsem se ocitl na místech postižených nebo ohrožovaných všemožnými nemocemi“; mráz, únava, nečas, chudoba… Faber si však vždycky dokázal zachovat svůj kontemplativní pohled: „Buď na věky veleben ten, který nás ve všech těchto podmínkách chránil, tedy mě i všechny, kteří na tom byli stejně jako já“ (Memoriál, 286).

I v současné době máme, s klidným štěstím a „vnitřní radostí“, důvod vidět v Petrovi Faberovi nadále svého „staršího bratra“. Jeho způsob, jak být přítomen, je pro nás požehnáním; Faber nám připomíná, že máme být pokornými a neustále se vracet ke svému „nejmenšímu Tovaryšstvu“; budeme-li mít blízko k Faberovi, vzdálíme se pokušení prázdného triumfalismu či mocných sil arogance. Faber nás volá k životu, ve kterém budeme „mít před očima především Boha, našeho Pána,“ a budeme se vždy snažit plnit Jeho vůli v tomto Jeho institutu (viz Formule institutu, 1). Faber nás volá k tomu, abychom pečovali o tělo Tovaryšstva a věnovali mu pozornost; volá k dialogu a bezpodmínečné otevřenosti, k poslušné disponibilitě a důvěřivému odevzdání se. Máme-li mít blízko k Faberovi, smysl se osvětluje: „Tys mi to dal, Tobě, Pane, to vracím.“

Při příležitosti svatořečení tohoto pokorného „přítele v Pánu“ s „pravým potěšením“ (Duchovní cvičení, 329) a vděčným úžasem opět zjišťujeme, jak blízko je Bůh svému Tovaryšstvu. Dnes jeho nekonečná dobrota dosahuje až k nám a žehná nám památkou na Petra Fabera a jeho přítomností mezi námi.

Adventní období, které právě prožíváme, je výzvou urovnat cestu Pánu a připravit se na jeho příchod. Kéž sám Pán nám dá světlo, abychom mohli uskutečnit to nejlepší, čím jsme, pro velkorysou službu církvi.

Bratrsky Váš v Kristu,

Adolfo Nicolás SJ
Generální představený

V Římě, 17. prosince 2013
(Originál: španělsky)

Lenka Češková

Copyright © 2003-2024 Česká provincie Tovaryšstva Ježíšova. Všechna práva vyhrazena. provincie.boh@jesuit.cz.