Metoda ignaciánské meditace

Dříve než člověk začne meditovat, je nezbytné, aby si pro ni vymezil ve svém denním harmonogramu pravidelný čas. Ideální doba na jednu meditaci je 45-60 minut. Je ale možné začít i s kratší dobou, například 10-15 minut, a postupně tuto dobu prodlužovat. Velmi důležité je ale dodržet dobu, kterou jsme si předem stanovili.

Je užitečné mít při meditacích nějakého zkušeného průvodce, který člověku může poradit a pomoci v jeho nesnázích a pochybnostech. Následující stručný popis metody meditace Ignáce z Loyoly je určen především těm, kteří takového duchovního doprovázejícího nemají.

Nesmíme podcenit přípravu na meditaci. Dříve, než začneme meditovat bychom si měli uvědomit, kdy, proč a o čem chceme meditovat. Neméně důležité je také vytvořit si prostor k meditaci, najít tichý kout, kde můžeme být chvíli sami a kde nás nebude nic rušit. Podle Ignáce se meditace může vydařit o to lépe, o co více se meditující nalézá v ústraní a "nemá rozdělené myšlenky na mnoho věcí" (DC 20).

1. Zaujmeme polohu, která nám při modlitbě nejvíce pomáhá a uvědomíme si své bytí zde. Snažíme se najít vnitřní klid, ztišit se, uvědomit si Boží přítomnost a naslouchat.
2. Vlastní rozjímání začneme přípravnou modlitbou. Můžeme použít tato nebo podobná slova: ?Bože, dej, aby všechny moje úmysly, rozhodnutí a činy měly u tebe svůj počátek a k tobě směřovaly.?
3. Dále si vybavíme, o čem chceme meditovat. Biblickou scénu si můžeme nechat proběhnout před svým vnitřním zrakem, představit si místo, kde se událost odehrává. Můžu také Boha krátce poprosit o to, čeho chci v meditaci dosáhnout.
4. Ignác z Loyoly radí nechat se zcela vtáhnout do příběhu, který medituji. Když tedy například medituji o uzdravení malomocného, představím si, že já sám jsem oním nemocným, který potřebuje dotyk Ježíšovy uzdravující ruky. Ignác dále zdůrazňuje, že není důležité věci jen rozumem chápat, ale vnitřně je prožít, protože jen tak jsou schopny nás vnitřně proměnit. Když nás nějaká skutečnost zaujme, nepokračujeme dál, dokud v ní nacházíme to, co hledáme. Neměli bychom tedy spěchat. Ostatně není nutné stihnout promeditovat vybraný biblický úryvek beze zbytku. V závěrečné části meditace přejdeme do rozhovoru s Bohem a meditaci pak zakončíme nějakou ústní modlitbou, například Otčenášem.
5. Ignác radí věnovat nějaký čas bezprostředně po meditaci malému poohlédnutí. Chceme si uvědomit, co jsme při modlitbě dostali. Důležité je také zhodnotit naše zkušenosti s metodou rozjímání. Pokud se nám něco opakovaně neosvědčilo, snažíme se toho příště vyvarovat. Může být pro nás velmi užitečné si po meditaci udělat několik drobných poznámek.

Pokud se nám nedaří se při rozjímání soustředit, měli bychom věnovat více času přípravné fázi. Nejprve musíme nechat za sebou všechny naše starosti a shon. Své myšlenky vkládáme do ticha, které nás obklopuje. S naším dechem jakoby vcházelo i do naší bytosti, aby ji celou proniklo.

Můžeme si také postupně uvědomit všechny vjemy, které cítíme v našem těle nebo které jsou spojeny s naším dýcháním. K tomu nám mohou pomoci následující dvě cvičení, která nabízí také indický jezuita Anthony de Mello.

1. Posadíme se vzpřímeně na židli či na meditační stoličku. Naše páteř by měla být vzpřímená, ne však křečovitě napjatá, svalstvo v těle uvolněné. Ruce spočívají volně na stehnech, nebo z nich můžeme utvořit misku: levá dlaň spočívá v pravé, palce obou rukou se lehce dotýkají. Zrak necháme spočinout na zemi asi metr před sebou.

   Uvědomíme si všechny s vjemy v různých částech svého těla. Pokud sedíme na židli, vnímáme dotyk našich chodidel se zemí. Pokud jsme v klekosedu na meditační stoličce, začneme vjemem spejeným s dotykem palců u nohou. Od chodidel postupujeme vzhůru a snažíme se uvědomit si všechny pocity v jednotlivých částech těla od nohou, rukou, bederní oblasti, hrudníku, celé páteře až po hlavu a obličej. U každého vjemu se zdržíme několik vteřin a pokračujeme dále. Cítíme-li v některém místě napětí, postačí, když na to místo chvíli soustředíme svou pozornost. Nakonec se pokusíme uvědomit si celkovou pozici svého těla, jeho dotyk se zemí, s podložkou, židlí či stoličkou, na které spočíváme.

   Pocítíme-li nutkání se pohnout, změnit polohu, stačí si ho opět jen uvědomit a pokud možno, setrvat v klidu. Zpozorujeme-li, že se dostavuje rozptýlení a naše myšlenky, fantazie, vzpomínky nás odvádí pryč, pokusme se opět si jen uvědomit a jako nezávislí pozorovatelé je sledovat. Naše vnitřní hnutí myšlenky, emoce, vzpomínky jsou důležité a něco nám sdělují. Nemůžeme je potlačovat násilím, nechceme je však v této fázi modlitby ani rozebírat a analyzovat a nechávat se tím rozptýlit. Vždy, když zpozorujeme, že se necháváme unášet svým myšlenkovým či afektivním světem, uvědomíme si to a vrátíme se k našemu prostému cvičení ve vnímání skutečnosti tady a teď.

2. V druhém cvičení si chceme uvědomit svůj dech. Nejprve se - stejně jako v předchozím cvičení - na několik minut věnujme svým tělesným vjemům. Potom přejděme k uvědomění si všech pocitů spojených s naším dýcháním. Pokusíme se vnímat vzduch vstupující a vystupující z našich nozder.

   V tomto cvičení nejde o to, abychom svůj dech nějak ovlivňovali, prohlubovali, nebo zadržovali. Ponecháme ho takový, jaký je, snažíme si ho jen uvědomit. Může nám pomoci, když si na začátku stanovíme, že si nenecháme ujít ani jediný vdech a výdech. Kdykoli nás něco vyruší, vrátíme se zpět k vnímání svého dechu.

   Dech nám jako náš velký přítel může pomoci v mnoha meditacích. Také Boží přítomnost si můžeme uvědomovat skrze svůj dech. Jako variantu tohoto cvičení si při každém výdechu můžeme představovat, jak vydechujeme všechny své negativní pocity a strachy a s výdechem do sebe vdechujeme něco z oné štědré a Bohem nezištně rozdílené Boží síly a uzdravující přítomnosti.