Zakladatel řádu Česká provincie TOVARYŠSTVA JEŽÍŠOVA
V obrazech
Data z dějin
Generální představení
Kongregace TJ
Odkazy
Soupis kolejí a rezidencí
Jezuitské školství
Odkazy
Česká provincie TOVARYŠSTVA JEŽÍŠOVA
Jezuitské školství v době působení prvního Tovaryšstva
Cílem mého krátkého příspěvku je zodpovědět otázku, která vyplývá již z názvu: jaké bylo jezuitské školství v době působení prvního Tovaryšstva. To, zdali bylo dobré, či špatné, nechám na vašem posouzení. Dějiny tohoto řádu vyvolávají četné diskuse. Proč tomu tak je, ovšem není cílem tohoto příspěvku. Nechci být bezhlavým obhájcem, ani kritikem.
Působení jezuitů lze z historického hlediska v podstatě rozdělit do dvou etap. První fáze, které se chci blíže věnovat, označujeme jako první Tovaryšstvo. Zahrnuje v sobě období od založení řádu v roce 1534 až do zrušení papežem Klimentem XIV. roku 1773. Řád přežil pouze v Prusku a v Rusku, kde byl oficiálně znovu potvrzen roku 1801 a s celosvětovou působností byl obnoven v roce 1814. Od této doby se pak hovoří o druhém Tovaryšstvu, a to až dodnes.
Školství bylo jedním z preferovaných oborů působení řádu. Nejen v našem českém prostředí vytvořil systém vzdělávání, respektive škol, který dosahoval značných úspěchů. Nebyl vytvořen zcela originální pedagogický systém, jezuité čerpali z osvědčených zdrojů, a co bylo hlavní, dokázali vtisknout svým učebním metodám i výuce pevný řád. Základem jejich školství byl studijní řád. Ten se tvořil v podstatě dlouhá desetiletí. Jeho konečná podoba byla schválena až v roce 1599, hlavní principy se však zformovaly už v době působení zakladatele řádu, sv. Ignáce z Loyoly. Studijní řád vstoupil do dějin pod názvem Ratio studiorum atque Institutiones scholasticae Societatis Jesu. Ideální principy řádové pedagogické soustavy bývají charakterizovány jako katolicko-humanistické. Na svoji dobu byly tyto ideály převratné, a zároveň přitažlivé.
Předpisy studijního řádu určovaly, že nižší studia (gymnázium) mají trvat pět let ve dvou oddílech. Před první oddíl byla ještě někdy předřazována třída zvaná elementárka. První oddíl tvořily tři třídy gramatické: principia, gramatika a syntaxe. Druhý oddíl tvořily dvě třídy humanitní: poezie a rétorika. Do nejnižších tříd vstupovali chlapci ve věku šesti až osmi let. Gymnázium většinou opouštěli okolo čtrnáctého roku. z nižší do vyšší třídy se postupovalo nestejně. Kdo byl bystřejší, mohl třídu absolvovat třeba za jeden semestr, jiný teprve za rok. Vyučovací systém byl vybudován na zásadě, že starší učí mladšího. V nižších třídách vyučovali často jezuitští scholastikové, kteří byli zároveň studenty vyšších ročníků. Učitelům se říkalo magistři.
Vyučovalo se mimo čtvrtek a sobotu denně od sedmi hodin ráno vždy dvě a půl hodiny dopoledne a dvě a půl hodiny odpoledne. První hodina byla věnována odříkávání zpaměti. Studenti odříkávali předešlou lekci dekurionům, což byli jejich kolegové, kteří vynikali v učení. Zatímco učitel opravoval každodenní úlohy s každým žákem zvlášť, měli ostatní písemnou práci. Druhá hodina byla vyplněna četbou a výkladem a magistr dal nakonec téma k písemné práci. Poslední půlhodina byla vyplněna disputacemi a opakováním, v gramatických třídách zejména mluvnice. V sobotu bylo vyučování jen dopoledne. V tento den se zkoušela především celotýdenní probraná látka. K dobrému zapamatování látky sloužilo neustálé opakování a zkoušení. Zkoušelo se vlastně pořád. Zkoušeli při každé hodině magistr i dekurioni, zkoušelo se i na konci školního roku, zvláště šlo-li o postup ze syntaxe do poezie a z poezie do rétoriky. Zkoušelo se ústně i písemně, výsledkem bylo buď ascendat – ať postoupí do vyšší třídy, nebo maneat – ať opakuje třídu, nebo reitiendus – má být vyloučen ze studií. Klasifikace byla také trochu jiná než dnes. Optimus – výborný, bonus – dobrý, mediocris – prostřední, dubius – pochybný, retinendus- nedostatečný, ale podrží se ve třídě, reitiendus – nedostatečný, a propouští se.
Studium v jednotlivých třídách bylo různě zaměřené. V třídě zvané principia se kladly základy latinské a řecké mluvnice a četly se nejsnazší listy Ciceronovy. V gramatice se probírala vedle latinské mluvnice také matematika. V syntaxi se žáci zdokonalovali v řečtině a latině četbou sv. Jana Chrysostoma, Ezopa, Cicerona, Ovidia, Catulla, Vergilia a dalších. Hodně se zde překládalo. V druhém stupni, v poezii, se ještě četli další klasikové. Zvláště to byl pak výše zmíněný Vergilius, dále pak Horatius, Plutarchos a další. Byly zde kladeny první základy k umění řečnickému. Žáci museli týdně odevzdávat samostatnou písemnou práci, která měla obsahovat i verše, průpovědi nebo volné vyprávění. a nakonec byla třída zvaná rétorika. Ta jakožto přechodná třída ke studiu vyššímu měla poskytnout dokonalé vzdělání v ozdobném mluvení i psaní. V latině převládal Cicero, v řečtině Démosthenes, Homér a další. Studenti zde měli za úkol vytvořit měsíčně velkou řeč, konaly se deklamace, přednášky z katedry, i se předváděly dramatické dialogy a scény. V jezuitském systému školství stála matematika a přírodní vědy poněkud stranou. Hlavní důraz se kladl na vzdělání klasické, jazykové, humanitní. Na školách neměl být ovšem vzděláván pouze duch, ale i tělo podle hesla „Ve zdravém těle zdravý duch.“ Jezuité doporučovali svým studentům procházky, ale i různé sportovní disciplíny. Jednalo se o hru s míčem (pradědeček tenisu), střelbu do terče, kuželky a další. Skutečnost, že žáci potom velmi dobře ovládali šerm i střelbu z palných zbraní, je doložitelná z četných studentských výtržností. V těchto případech je zajímavé, že otcové, jinak velmi přísní a nekompromisní, byli k těmto akcím většinou velmi shovívaví. Studenti se dostávali do sporů většinou v hospodě, kde od tvrdých slov přešli záhy k činům. Studenti bývali velmi často lepšími šermíři než vojáci, a tak často vítězili v bojích i s nimi. Tyto akce se stávaly předmětem častých stížností. Jezuité pak obratně poukazovali na to, že studenti vlastně nic špatného nedělají a většinou se jen brání napadení. V podobném smyslu psal v roce 1667 tehdejší rektor pražské univerzity Václav Zimmermann, že „pražská posádka chová jakousi podivnou nenávist vůči studentům“ a tato nenávist „bouří mysli mladých studentů a nutí je k odvetě, z čehož vzniká mnohé pohoršení.“
Vedle sportovních aktivit podporovali jezuité i divadlo. Výpravná představení, ve kterých hráli studenti, měla u obyvatelstva poměrný úspěch. z těchto aktivit se nesmíme ovšem domnívat, že by kázeň v těchto školách byla uvolněná. Naopak, kázeň ve školách byla tuhá a vládly tělesné tresty. Když žák neuměl stanovenou látku, dostal jednu ránu. Když neuměl zhola nic, dostal dvě rány. Více ran dostal, když neuměl podruhé, počet ran od učitele nesměl však překročit šest. Na různé prohřešky existovala instituce školního karceru, neboli vězení, kde si žák proseděl při skromné stravě stanovenou dobu.
Také školní rok vypadal jinak, než jsme dnes zvyklí. Hlavní prázdniny nebyly vždy ve stejnou dobu a nebyly ani stejně dlouhé; konaly se na podzim v září a říjnu. Školní rok se začínal na svátek sv. Lukáše 18. října. Prázdno bylo několik dní kolem vánoc a velikonoc a o v šech zasvěcených svátcích, kterých bylo tehdy mnohem více než dnes. Zvláštní postavení měly tzv. „psí dny“, které začínaly dnem sv. Jana Křtitele 24. června a trvaly do svátku sv. Jakuba 25. července. V těchto dnech se totiž vyučovalo méně.
Po ukončení gymnázia následovala vyšší studia. Ta začínala na filozofické fakultě, která měla tři ročníky: logiku, fyziku a metafyziku. Studium pak uzavírala teologická fakulta, která se studovala čtyři roky. Jezuité tak vytvořili úplný systém vzdělávání pro své studenty.
Tento model byl uplatňován i v českých zemích po jejich příchodu do země v roce 1556. Již v témže roce začínají vyučovat na svém prvním působišti v Praze na Starém Městě u kostela sv. Klimenta (Klementinum). V roce 1562 zde de facto vznikla jezuitská univerzita. Za definitivní datum (de iure) vzniku univerzity se pokládá 27. srpen 1616, kdy císař Matyáš výslovně povýšil zdejší akademii na univerzitu. K Praze se záhy přidala Olomouc, kde byla kolej založena roku 1566. I zde jezuité kromě škol nižších a vyšších zřídili filozofickou a teologickou fakultu. Jezuité kromě těchto dvou míst rozšiřovali svoji činnost i na další místa v českých zemích. Významná pro řád v Čechách byla třicetiletá válka. Roku 1619 byli sice jezuité vypovězeni natrvalo z Čech, ale jak už u nás bývá zvykem, co je natrvalo, či věčně, netrvá dlouho, a tak již následujícího roku obnovují svoji činnost a roku 1623 vzniká samostatná česká provincie. V období po třicetileté válce dochází k vyslovenému boomu jezuitského řádu. Vedle Prahy a Olomouce existovaly školy i na řadě dalších míst, s jejichž výčtem nechci ctěné posluchače zatěžovat.
 
Stránky jsou optimalizovány pro IE 5.5 a vyšší s rozlišením 1024x768 a vyšším.
WEBMASTER