Henri de Lubac

Henri de Lubac je považován za jednoho z největších katolických teologů 20. století. Byl nazýván ?francouzským Newmanem?.

Narodil se 20. února 1896. Jako sedmnáctiletý mladík vstoupil do jezuitského noviciátu a potom sloužil za I. světové války ve francouzské armádě. Za války byl těžce zraněn. Jeho slabé zdraví bylo příčinou toho, že studoval pomaleji, než je obvyklé. Kněžské svěcení přijal v roce 1927.

Jeho teologie byla založena na ?návratu k pramenům? křesťanské tradice. Za svůj životní cíl si stanovil přenesení starého bohatství této tradice na řešení současných problémů. V roce 1946 publikoval dílo Nadpřirozeno (Le Surnaturel), kterým se obracel k myšlenkám Tomáše Aquinského, aby ukázal vnitřní jednotu řádu milosti a podstaty a nepřímo tak bránil původnost křesťanské angažovanosti v úsilí o sociální spravedlnost. Někteří se dívali na de Lubacovu práci podezřívavě. V roce 1950 ho jeho jezuitský superior požádal, aby zanechal vyučování a publikování, prací, které tak miloval. Uposlechl.

De Lubacův ?exil? trval 10 let. Papež Jan XXIII. jej ukončil, když ho pozval do Říma v roce 1960 jako teologického experta do komise pro přípravu Druhého vatikánského koncilu. Tam potom pracoval po celou dobu trvání koncilu a v několika těžkých letech po něm publikoval práce vysvětlující koncilní nauku. V roce 1983 ho papež Jan Pavel II. jmenoval kardinálem a uznal tak ? v jedné z největších katolických postav tohoto století ? jeho přínos církvi. Henri kardinál de Lubac zemřel 3. září 1991 ve věku 95 let.