P. František Žídek

P. Žídek se narodil ve Svatoňovicích u Trutnova v Čechách. Jeho maminka byla německé národnosti, tatínek české. Doma se mluvilo německy, protože tatínek dobře německy znal, ale maminka česky velice málo. Tatínek pocházel z Chrudimi, z rodiny statkáře. Maminka z Liberce, kde její otec vlastnil textilní továrnu. Tatínek byl železničním úředníkem v Praze a maminka byla v Praze na vychování v penzionátě. Bylo jim dopřáno se seznámit a později uzavřeli spolu velmi šťastné a harmonické manželství (podle svědectví samotného P. Františka Žídka). V manželství se jim narodilo pět dětí, čtyři chlapci a jedno děvče. Jeden chlapec zemřel jako jednoletý. Dva starší chlapci se stali jezuity. Otakar (zemřel v roce 1918 na Velehradě) a František. Nejmladší z chlapců se stal diecézním knězem v litoměřické diecézi a tam také zemřel v roce 1959. Jediné děvče vstoupilo k boromejkám. Po obláčce v Praze odešla do Rakouska, kde jako řádová sestra byla třicet roků učitelkou. Taková byla rodina z níž pocházel P. František.

Obecnou školu navštěvoval v Raspenavě a ve Frýdlantě. Nakonec však navštěvoval českou školu v Železném Brodě, a to jeden a půl roku, protože se chtěl naučit lépe česky. Gymnázium, s životem v koleji, vystudoval v Bohosudově a studium zakončil maturitou s výtečným prospěchem. Rozhodl se vstoupit do Tovaryšstva Ježíšova. K tomuto rozhodnutí jeho malá vlastní vzpomínka. Když to řekl doma otci, jeho tatínek řekl: "Není snad jeden dost?" (rok před tím vstoupil k jezuitům jeho bratr Otakar). "Ale když chceš, tak jdi." Noviciát začal 7. září 1892 ve Svatém Ondřeji v Rakousku, kde po slibech v roce 1894 zůstal ještě studovat rétoriku. Pokračoval studiem filosofie v Bratislavě, tři roky. Potom byl poslán do Innsbrucku, kde na univerzitě se připravoval k profesorské zkoušce z latiny a řečtiny. Po dosažení profesorské aprobace učil na jezuitském gymnáziu v Kalksburgu tři roky svým předmětům. V době tohoto působení dosáhl v Innsbrucku doktorátu filosofie. Teprve potom v roce 1903 byl poslán na studia teologie do Říma. V Římě byl vysvěcen na kněze 17. července 1906. Poslední čtvrtý rok teologie vystudoval ještě v Římě. Tyto čtyři římské roky považoval za nejkrásnější roky svého života. V roce 1907−1908 vykonal třetí probaci v Linci.

Od roku 1908 potom třicet roků vyučoval v Kalksburgu na gymnáziu. Učil latinu, řečtinu, němčinu, ale také někdy i náboženství. Ústav v Kalksburgu byl uzavřen nacisty v roce 1938. P. Žídek, už skoro pětašedesátiletý, byl poslán rakouským provinciálem do Říma na Gregoriánu. Připravoval tam studenty z celého světa, kteří nebyli dostatečně vybaveni klasickými jazyky latinou a řečtinou, k náročným teologickým studiím. Pobyl na Gregoriáně celkem deset roků. V roce 1948 byl disponován ještě do Svatého Ondřeje v Korutanech, kde učil latině a řečtině novice. V roce 1956 se vrátil do Kalksburgu jako zpovědník a jako jakési pojítko mezi starým a novým Kalksburgem. Dva poslední roky často kvůli závratím upadal na zem. Dne 10. prosince 1960 nepřišel ke mši svaté. Našli jej na zemi v pokoji. Byl raněn mozkovou mrtvicí a ochrnul na levou stranu. Ještě jakž takž poznával spolubratry, modlil se střelné modlitby, zvláště k sv. Josefovi. Nemohl přijímat žádnou potravu, jen něco tekutého. Přidal se zápal plic a ráno na Štědrý den, tedy 24. prosince 1960, doprovázen modlitbami spolubratří shromážděných kolem lůžka krátce po poledni zemřel.

P František Žídek trpěl od noviciátu častými bolestmi hlavy, a to po celý život. Přes tuto obtíž vykonal vynikajícím způsobem všechna svá studia řádová i profesorská. Již v době svých gymnaziálních studií v Bohosudově se zamiloval do divadla. A celý život i jako profesor vedl žáky k divadelní činnosti a tak k dobrému využití volného času. Sám s nimi divadla nacvičoval. Při divadelních zkouškách vyžadoval přísnou disciplínu a přesnost. Kromě němčiny a češtiny, které znal od dětství, a kromě jazyků klasických, kterým učil, znal ještě výborně italsky, ale i anglicky, francouzsky a maďarsky. Mnoho let také jezdíval ve velké svátky na poutní místo Wolfstaal a tam zpovídal poutníky česky a slovensky. Jako starý také rád přijímal návštěvy bývalých žáků. Rád poslouchal i rádio, nepohrdl skleničkou vína a doutníkem. (Podle Nachrichten der österreichischen Provinz SJ, březen 1961.)

Z knihy Jana Pavlíka Vzpomínky na zemřelé jezuity, narozené v Čechách, na Moravě a v moravském Slezsku od roku 1814, Refugium Velehrad-Roma, Olomouc 2011, s. 350−352.