F. František Komárek

V nekrologu o tomto bratrovi, který jsem dostal z chorvatské provincie, je uvedeno, že on sám v roce 1933 odevzdal svůj "svéživotopis" otci provinciálovi. Z těchto devatenácti stran tohoto krásně rukopisem napsaného životopisu se dovídáme i my toto:

Narodil se na Moravě ve Žďárci nedaleko Tišnova 21. ledna 1871. Rodiče oba byli zaměstnáni jako tkalci. Protože tatínek byl dobrým muzikantem, hrál na více nástrojů, přivydělával si pro rodinu i hudbou. Když bylo Františkovi šest roků, jeho otec umíral ve velkém děkování Pánu Bohu za všechno, co mu prokázal, a žehnal svým dětem. Když bylo Františkovi čtrnáct let, odešel do učení do Brna, aby se tam vyučil obuvníkem. Maminka jej provázela ponaučením, aby se vždy věrně denně pomodlil aspoň Zdrávas Maria. Tento náš bratr rád putoval z Brna pěšky s poutníky do Mariazell v Rakousku. Měl velice rád četbu knih, které mu půjčoval pan farář. Tak v něm rostla touha po zasvěceném životě. Když byl plnoletý, se pro takový život rozhodl. Pan farář mu doporučil jezuity na Velehradě. Nejprve šel na pouť na Velehrad. Při té příležitosti zazvonil u brány, aby se něco o jezuitech dověděl. Tam ho bratr vrátný nejdříve pořádně vyzpovídal a pak jej zavedl teprve k otci rektorovi. Ten jeho úmysl stát se řeholníkem bratrem v Tovaryšstvu Ježíšově potvrdil, ale poslal ho ještě domů, aby vyčkal až dostane písemnou zprávu od otce provinciála. Tato zpráva na sebe nedala dlouho čekat.

František začal svou kandidaturu v koleji velehradské jako přípravu pro vstup do noviciátu. Pracoval v obuvnické dílně, ale i v kuchyni. Dne 17. prosince 1894 začal řádný noviciát. Na konci druhého noviciátního roku, 1. srpna 1896, byl poslán do Travniku v Bosně, kde měli jezuité kolej s gymnáziem. Zde složil 18. prosince 1896 první sliby a také i poslední sliby 2. února 1905. Nejprve pracoval v ševcovně, ale od roku 1911 pro svou přirozenou inteligenci a dobré ctnosti se stal prefektem studentů v konviktu gymnázia. Dne 22. prosince 1914 byl přeložen jako sakristián do Zagrebu. Onemocněl tam však plicní chorobou z mnoha námah, takže jeden rok z tohoto svého pobytu byl na rekonvalescenci v rezidenci v Sarajevu. V roce 1919 se vrátil do Travniku ke své práci v koleji a zůstal tam až do roku 1931. V roce 1932 byl disponován do Dubrovníku jako sakristián a domovník v tamní rezidenci Tovaryšstva Ježíšova.

Když se začalo silněji projevovat stáří a k tomu nějaké nemoci − slabé srdce, bolavé nohy a kýla − byl poslán do Osijeku. Tam se připravoval na odchod do věčnosti. Na den sv. Lucie, 13. prosince 1954, přijal svaté svátosti umírajících. V nemoci často vzýval Pannu Marii slovy: "Moje drahá Matko." Pán si jej povolal 20. ledna 1954 do věčnosti v roce jeho věku 83, Tovaryšstva 59. Pochovány byly jeho ostatky na hřbitově sv. Anny v Osijeku.

Z knihy Jana Pavlíka Vzpomínky na zemřelé jezuity, narozené v Čechách, na Moravě a v moravském Slezsku od roku 1814, Refugium Velehrad-Roma, Olomouc 2011, s. 334−335.