P. Antonín Rejzek

P. Rejzek se narodil 5. listopadu 1844 ve Veselé u Mladé Boleslavi v Čechách. V rodišti navštěvoval obecnou školu. V blízké Mladé Boleslavi měli piaristé v té době gymnázium. Zde tedy u piaristů studoval nižší gymnázium. Do páté třídy odešel do Bohosudova, kde měli gymnázium jezuité. Odtud po sextě (šesté třídě) se přihlásil do noviciátu Tovaryšstva Ježíšova. Noviciát začal 14. září 1864 ve Svatém Ondřeji v Korutanech v Rakousku. Dne 15. září 1866 noviciát ukončil složením prvních svatých slibů. Představení jej potom poslali dokončit gymnaziální studia na řádové gymnázium v Kalksburgu. Tam v roce 1868 maturoval a mohl začít svou přípravu ke kněžství. Nejprve studoval v Bratislavě tři roky filosofii. Po filosofii byl prefektem v Bohosudově a přitom učil češtině na bohosudovském gymnáziu. Češtině v té době vyučoval také bohoslovce v litoměřickém kněžském semináři. V roce 1873 odchází na teologii do Innsbrucku. Tam byl po třetím ročníku 30. července 1876 vysvěcen na kněze. Ve školním roce 1876−1877 dokončil teologii čtvrtým ročníkem a v následujícím roce vykonal třetí probaci v Tronchiennes v Belgii.

Připraven k službě v Tovaryšstvu se vrátil do Čech, do Prahy k sv. Ignáci. Své slavné sliby složil 15. srpna 1882. Do roku 1894 byl v Praze u sv. Ignáce. Byl tam českým kazatelem, odtud se vypravoval dávat lidové misie nebo exercicie. Byl v Praze také ředitelem Mariánských družin a někdy také knihovníkem. Od roku 1894 vystřídal potom tato místa: v letech 1894−1900 byl správcem farnosti na Velehradě. V letech 1900−1906 byl prvním superiorem v Hradci Králové. Z Hradce Králové odešel jako superior na Svatý Hostýn a zůstal v této službě až do roku 1910. Na dva roky, do roku 1912, byl opět na Velehradě. Zde byl pomocníkem v duchovní správě, ale zároveň i lidovým misionářem. V roce 1912 se vrátil opět do Prahy k sv. Ignáci. Zde pilně pracoval jako operář (kněz v duchovní správě řeholního kostela), ale pracoval i aktivně v "Historickém kroužku". Pokojně zemřel v pražské rezidenci 6. prosince 1920 a byl pochován na vyšehradském hřbitově do jezuitských hrobů. Pohřební obřady, včetně uložení tělesných ostatků na hřbitově, vykonal pražský arcibiskup Dr. František Kordač, kterého P. Rejzek učil na bohosudovském gymnáziu.

P. Rejzek byl houževnatým pracovníkem. Jeho povaha byla přímá a energická. Nerad ustoupil od toho, co si jednou předsevzal. Tento rys mnohému pomohl, ale někdy způsobil i odpor. Vždy však projevoval dětsky dobré srdce. Plně důvěřoval ve všech pracích, mnohé vyžadovaly nevšední námahu, v Boží Prozřetelnost. Uchoval si až do posledních chvil i zdravý humor. Z jeho starostlivé péče stojí zvláště za zmínku následující. Na Velehradě byly za něho opraveny věže. Na Svatém Hostýně dosáhl osamostatnění kostela od bystřické farnosti a pořídil nový zvon.

P. Rejzek byl dobrým znalcem českých dějin, zvláště doby Karla IV. Uplatnil se také jako plodný spisovatel. Sloh jeho prací byl poněkud zastaralý, ne dost vybroušený, ale jadrný.

Ze spisů P. Rejzka třeba nejprve uvést řadu životopisů. Jsou to tyto: Sv. Josafata, Bl. Edmunda Kampiona, Bl. Antonína Baldinucci, Bl. Anežky české, Bl. Rudolfa Aquavivy a druhů, Bl. Bernardina Realino a tři díly životopisu sv. Františka Xaverského. Tyto životopisy vyšly knižně v Brně v "Dědictví sv.Cyrila a Metoděje". Z jeho pera vyšel v Praze životopis P. Bohuslava Balbína SJ.

Kromě životopisů napsal i menší spisy historické: Popis velehradské svatyně; Počátky koleje v Hradci Králové; Mistr Jan Hus z Husince; Uvedení Mariánských družin do zemí koruny svatováclavské. Uveřejnil mnoho kázání, ano celé cykly, v homiletickém časopise "Rádce duchovní". Bohatě přispíval články do různých časopisů. Uveďme aspoň tyto: Blahozvěst; Hlasy svatohostýnské; Katolické listy; Obnova; Sborník historického kroužku; Sborník velehradský; Škola Božského Srdce Páně; Ve službách Královny; Věstník katolického duchovenstva; Vlast; Acta Academiae Velehradensis.

Z knihy Jana Pavlíka Vzpomínky na zemřelé jezuity, narozené v Čechách, na Moravě a v moravském Slezsku od roku 1814, Refugium Velehrad-Roma, Olomouc 2011, s. 102−110.