P. František Jařabáč

Narodil se 24. prosince 1868 ve Staré Vsi u Brušperku na Moravě. Kromě základních dat, jak bývají uvedeny v jmenném seznamu v ročním katalogu (např. v tomto případě v Katalogu československé viceprovincie TJ rok 1920 a 1921) přesná životní data neznám. Po obecné škole doma navštěvoval gymnázium ve Valašském Meziříčí a v Olomouci. Nastoupil potom vojenskou službu a během ní vykonal jednoroční důstojnický kurs. Po návratu z vojny vstoupil do olomouckého kněžského semináře a stal se bohoslovcem. Brzy zemřel jeho otec a on se musel vrátit domů, aby po otci převzal správu hospodářství. Ve světě však P. Jařabáč nenalézal pokoj a byl značně nespokojený se svým údělem. Podařilo se mu nakonec přece jen odejít z domu a z práce v hospodářství. Nevrátil se však do kněžského semináře, ale vstoupil 29. dubna 1894 do noviciátu na Velehradě k jezuitům. Dne 30. dubna 1896 složil na Velehradě první řeholní sliby a našel svůj pokoj duše, ale také velké štěstí z tohoto Božího obdarování řeholním povoláním. Studoval potom rétoriku ve Svatém Ondřeji v Korutanech v Rakousku a filosofii na Slovensku v Bratislavě. Po tříletém studiu filosofie byl ustanoven v Bohosudově magistrem − pomocným vychovatelem studentů. Na teologii jej otec provinciál poslal do Innsbrucku na naši univerzitu. Po třetím ročníku byl roku 1905 vysvěcen na kněze. Dokončil tam ještě čtvrtý ročník a třetí probaci vykonal opět ve Svatém Ondřeji.

Potom působil střídavě jako český kazatel v Bohosudově, kde také učil matematice, nebo v Praze u sv. Ignáce, kde byl operářem. V tomto období byl také jeden rok ministrem domu na Velehradě. Poslední svaté sliby složil v Bohosudově 15. srpna 1906. Když sloužil v Praze u sv. Ignáce, byl také po několik roků redaktorem družinského věstníku "Ve službách Královny". V roce 1919 byl poslán na Velehrad a byl ustanoven ředitelem apoštolské školy. Přitom vyučoval také matematiku. Podle svědectví těch, kteří P. Jařabáče dobře znali, byl to jezuita, který své úkoly vykonával se vší vážností, přesností. Na všechno, co konal, se velmi důkladně připravoval. Jeho povaha byla energická, cílevědomá. Někdy se u něj projevovala určitá zevnější tvrdost, ale navzdory tomu, převládala u něho dobrosrdečnost.

Delší dobu zápasil s tuberkulózou hltanu, nepoddával se a pracoval až do poslední chvíle. Tato poslední chvíle nastala po náhlém chrlení krve. Pokojně odevzdal tento kněz svou duši do rukou svého Velekněze. Bylo to 17. června 1921 na Velehradě, kde jeho tělesné ostatky byly uloženy na velehradském svatém poli k slavnému vzkříšení.

Z knihy Jana Pavlíka Vzpomínky na zemřelé jezuity, narozené v Čechách, na Moravě a v moravském Slezsku od roku 1814, Refugium Velehrad-Roma, Olomouc 2011, s. 119−120.