F. Josef Černý

Fr. Josef Černý se narodil 12.12.1867 v Černožicích u Dvora Králové v Čechách. Byl jedním ze dvanácti dětí v rodině, kterou otec živil jako zedník. Když vychodil v rodišti obecnou školu, vyučil se obuvníkem. Jak to bylo tehdy zvykem, odešel z domu do světa jako tovaryš, aby získal dobrou praxi. Ve světě zatoužil ještě po jiné práci. Vábily jej stroje. Tak si udělal ve Vídni půlroční kurs pro lokomotivy. Tuto práci však nekonal. Probudila se totiž v něm ještě jiná touha: dát se do služby Pánu Bohu a duším. Své definitivní povolání našel jako bratr v Tovaryšstvu Ježíšově. Noviciát konal od 5. ledna 1898 do 6. ledna 1900 ve Svatém Ondřeji v Korutanech a zasvětil se tam prvními řeholními sliby Pánu, jak po tom toužil.

Už v noviciátě poznali představení jeho vlastnosti: byl vždy úslužný, obětavý, laskavý a přívětivý. Proto byl poslán po noviciátě do Grazu (Štýrského Hradce), aby se tam v nemocnici Milosrdných bratří připravil na službu ošetřovatele nemocných. Tuto službu potom prokazoval celý svůj život na Velehradě, na Svatém Hostýně nebo v Praze. Ve styku s lékaři projevoval upřímnou zvídavost pro zdokonalení se v službě nemocným. Lékaři se mu rádi věnovali, viděli v něm zdatného svého pomocníka. Někdy při této službě byl i sakristánem. I v této službě na Velehradě a na Svatém Hostýně vynikal úslužností k poutníkům.

V roce 1902, kdy na Velehradě ošetřoval těžce nemocného P. rektora Cibulku, dostal těžký zápal plic sám. Byl spolu s P. Cibulkou proto zaopatřen svatými svátostmi. Vyzdravěl, ale i později se u něho zápal plic třikrát opakoval. Vždycky šťastně vyvázl z nemoci, ale jeho plíce byly stále slabší. Vojenská služba po dva roky v první světové válce mu sebrala mnoho z odolnosti. Přitom byl pokojné, ano i veselé mysli. Když některý bratr v komunitě slavil svátek, připravil Fr. Černý na oslavence báseň k radosti ostatních bratří. S veselou myslí začal rok 1927. Byl u večeře a chystal se u nemocného probdít další noc. Cítil však pojednou na prsou tak velkou tíhu, že prosil jiného bratra, aby jej u nemocného zastoupil. Tento jeho pomocník zavolal hned P. rektora. Přišel i P. spirituál a udělil mu svaté svátosti. Přivolaný lékař se chystal dát bratru injekci, ale než si všechno připravil, Fr. Černý při vzývání svatých jmen sklonil hlavu na prsa a vydechl svou šlechetnou duši. Byl pohřben na velehradském hřbitově ke svým spolubratřím, kterým obětavě sloužil a které měl upřímně rád, jakož i celé Tovaryšstvo.

Současníci nejvíce u Fr. Černého hodnotili jeho svědomitost. Těšili se vždy z jeho čtveráckého úsměvu, který každému dodával dobrou náladu. Do jeho rukou se rádi svěřovali, protože všichni věděli, že jeho ruce jsou nejen pečlivé, ale také znalé jak pomoci. V tomto krásném hodnocení současníků se objevuje i postesknutí: "Na vlastní zdraví však, dobrý bratr Černý, moc nedbal."

Z knihy Jana Pavlíka Vzpomínky na zemřelé jezuity, narozené v Čechách, na Moravě a v moravském Slezsku od roku 1814, Refugium Velehrad-Roma, Olomouc 2011, s. 132−134.