P. Karel Závadský

Nekrolog jednoho vzácného profesora z řady profesorů české provincie Tovaryšstva Ježíšova. Poslední z jezuitů, zemřelých sice už v nástupu komunistické moci, která se na církevních školách podepsala, ale před násilnou disperzí naší provincie na čtyřicet roků budoucích. Nekrolog muže, kněze a jezuity, který do poslední chvíle bojoval za církevní školství v naší vlasti.

P. Karel Závadský byl rodem Slezan. Narodil se 15. ledna 1886 v Dolním Benešově v rolnické rodině. Rodiče byli přesvědčenými katolíky. Karlova vysvědčení už na obecné škole byla vždy výborná. Navíc chlapec vyjadřoval už v dětství svou touhu stát se knězem. Rodiče mu proto umožnili studium na arcibiskupském gymnáziu s konviktem, určeným výchově, v Kroměříži. Student Závadský studoval na tomto gymnáziu vždy s vyznamením a také s vyznamenáním v roce 1906 uspěl při maturitní zkoušce. Abiturient Závadský se rozhodl pro kněžství v řádě a zvolil si Tovaryšstvo Ježíšovo. Do noviciátu jej vídeňský otec provinciál poslal na Velehrad. Tam tedy 7. září 1906 začal nejen dvouletý noviciát, ale celý svůj bohatý řeholní život. Dne 8. září 1908 na svátek Narození Panny Marie se jako řeholník zavázal žít svatými sliby. Po noviciátě absolvoval mladý scholastik studium řádové filosofie.

V roce 1911 byl poslán do Prahy na Karlovu univerzitu, aby se připravil stát se středoškolským profesorem. Vybral si studium přírodopisu, matematiky a fyziky. Opět velice úspěšně i zde studoval. Dne 20. května 1915 po státních zkouškách získal profesorskou aprobaci a 6. listopadu téhož roku, po vykonaných zkouškách rigorózních, byl promován na Karlově univerzitě doktorem filosofie. Dva roky po ukončeném studiu vyučoval na řádovém německém gymnáziu v Kalksburgu. V letech 1917−1921 studoval konečně teologii, aby se připravil bezprostředně na přijetí svatého kněžství, po kterém od dětství toužil. Toto studium vykonal v Innsbrucku na řádové univerzitě. Po třetím roce teologie byl 26. července roku 1920 vysvěcen na kněze. Po vykonaném čtvrtém roce teologie se vrátil do vlasti, nyní už do československé republiky, a do viceprovincie československé.

Otec provinciál, také středoškolský profesor, jej poslal na rok učit na gymnázium v Praze-Bubenči, další rok potom do Dziedicz do Polska, kde si P. Závadský vykonal třetí probaci. Když se vrátil, od školního roku 1923−1924 až do konce školního roku 1935−1936 byl profesorem v Praze-Bubenči na Arcibiskupském gymnáziu. V tomto období složil v kapli bubenčské koleje 2. února 1924 poslední sliby. V roce 1936 byl poslán učit na řádové gymnázium na Velehradě, které už v tomto roce očekávalo rozhodnutí o právu veřejnosti a potřebovalo vykázat na Velehradě více aprobovaných profesorů. Právo veřejnosti dostalo velehradské gymnázium až v roce 1937. P. Závadský učil na Velehradě do roku 1940, kdy přišel opět do Prahy-Bubenče a stal se zde rektorem bubenečské koleje. Zde mu připadl nelehký úkol − stěhování gymnázia a koleje na Smíchov do kláštera Sacré-Cœur, když nacisti zabrali budovy gymnázia a koleje v Bubenči pro svou policii. Gymnázium na Smíchově bylo rozhodnutím nacistů 2. ledna 1942 zrušeno úplně.

Po skončení profesorské dráhy, jak pevně všichni doufali dočasně, byl P. Závadský jmenován superiorem rezidence v Hradci Králové a zároveň rektorem řeholního kostela Panny Marie. Zde vyvíjel mnohostrannou činnost, jak v tomto kostele, tak v kapli v Rožberku na Slezském předměstí a jako ředitel Mariánských družin. Vypomáhal však i ve farnostech mimo Hradec Králové, dával duchovní cvičení nebo kněžské rekolekce v hradecké diecézi. Konal zde také mnoho vědeckých nebo i populárních přírodovědeckých přednášek.

Po druhé světové válce v roce 1945 bylo hned otevřeno velehradské řádové gymnázium. P. Závadský se stal ředitelem tohoto gymnázia a samozřejmě i vyučoval, zvláště přírodopis. Bohužel ani tato obnova nebyla na dlouho. Nástupem komunistů k moci se ihned, pro církev a všechno církevní, rýsovaly velké potíže. Hned rok nato, tedy v roce 1949, byli dosazeni do církevních škol státní zmocněnci. Žáci se ještě na těchto školách učili, ale vyučujícími nesměli být ti, kteří zde dosud učili. V některých případech, jako byl i Velehrad, žáci mohli bydlet v ústavě − v internátě, ale do škol byli rozmístněni v Uherském Hradišti. P. Závadský, když přestal být ředitelem gymnázia, byl od 28. srpna 1949 jmenován rektorem velehradské koleje. Ale i rektorem byl krátce, do své smrti, která jej zastihla 2. listopadu 1949.

Co se přihodilo? P. Závadský objevil na Skalném v hostýnských lesích louku, kde se v nečekaném množství vyskytovala masožravá rostlina − rosnatka okrouhlolistá. A nedaleko pod Fons Theodori rostla vzácná česká orchidej - vemeník, lilie zlatohlavá. P. Závadský pozval zástupce Spolku botaniků z Prahy, aby jim ukázal tuto lokalitu a zároveň aby jim předal i písemný popis tohoto svého objevu. Koncem září s nimi byl na Skalném. Po návratu na Velehrad se u něho objevilo nachlazení, na které mnoho nedbal. A tak se z toho vyvinul zápal plic i s oslabením srdeční činnosti. V tomto stavu bylo naprosto nezbytné, aby byl hospitalizován v nemocnici v Uherském Hradišti. Léčba i péče křížových sester, které v té době působily v nemocnici v Uherském Hradišti, se dařila a byla naděje, že P. Závadský bude propuštěn a že svůj svátek oslaví už na Velehradě mezi svými. Plány Boží byly jiné. Dne 2. listopadu už spíš k večeru jej navštívil v nemocnici P. Ševela a donesl mu dopis z Ministerstva kultury, že vyhovělo jeho žádosti, doložené příslušnou argumentací, a vydává výnos, kterým lokalitu s výskytem rosnatky okrouhlolisté prohlašuje za přírodní rezervaci. Z toho měl P. Závadský upřímnou radost a s návštěvou setrval chvíli v rozhovoru. Když P. Ševela odešel na autobus, ještě v době čekání tam přiběhla sestra se zprávou, že P. Závadský zemřel na embolii plic, když se chystal ulehnout. Takto náhle, ale připraven životem svědomitého řeholníka, který přijal svátost posledního pomazání, když šel do nemocnice v akutním těžkém zápalu plic, skončil život vychovatele mládeže a horlivého kněze − služebníka spásy Božího lidu, jak věříme přechodem ze smrti do života. P. Závadský byl pochován v novějším hrobovém místě jezuitů na velehradském hřbitově.

Pokusme se aspoň v skromných lidských možnostech zhodnotit život a práci tohoto našeho spolubratra. Především s odvoláním se na žáky P. Závadského, jeho výuka přírodopisu byla vždy nejen teoretická, ale i praktická. Kvůli tomu po celé délce zahrady před budovou gymnázia a koleje na Wintrově ulici v Praze-Bubenči založil a se studenty se pečlivě staral o vlastní botanickou zahradu. Již ve dvacátých letech dvacátého století zakládal zájmové studentské přírodovědecké kroužky. S nimi mimo vyučování konal pravidelné exkurze seznamování se s karlštejnskou florou nebo vycházky na Zbraslav k lokalitám vzácné vodní rostliny kotvice. Vodíval studenty pravidelně i do brdských lesů bohatých na houby. Jeho výuka byla skutečně názorná. A nebylo to jen v Praze. Když učil přírodopis na velehradském gymnáziu, vodil studenty do Chřibů a učil je poznávat místní faunu i floru. Zde zvláště rád zasvěcoval studenty do objevu života zobonosek, která se vyskytovala v lese i na zahradách. Byl to výskyt na buku, lípě, vrbě, ale i třešni, hrušni i révě. Na Velehradě vodil studenty, ale i jiné návštěvníky do baziliky a vysvětloval nejen historii, ale vodil zvlášť k pobožnosti k hrobu Stojanovu nebo do kaple Matky Unie. Když vykládal krásu chórových lavic na Velehradě, nezůstával jen u soch, ale ve výkladu poukazoval i na průvodní ornamentiku těchto lavic a zvláště na rostlinné motivy těchto řezeb.

P. Závadský vynikal také velkým zájmem o otázky unijní, cyrilometodějské, ano i vykopávky z doby velkomoravské říše. S nadšením např. vodil studenty na místa vykopávek, zvláště do Starého Města k nálezu "na Špitálkách".

P. Závadský byl vždy ochotný kázat, konat přednášky, poradit v náboženských nebo školských otázkách. Velice rád v prázdniny dával exercicie učitelům a učitelkám. Spolupůsobil na prázdninových učitelských kurzech. Po nástupu komunistů k moci byl velkým bojovníkem za zachování církevních škol. Zorganizoval návštěvu zástupců rodičů žáků církevních škol na ministerstvu školství v Praze, bohužel neúčinnou.

Pokud šlo o to, jak snadno a mnoho přijímal řadu prací, v tom nerozhodovala u něho vždy příliš rozvaha, ale jen nadšení a potřeba. Tak se stávalo, že pro přemíru přijatých prací je nemohl někdy dobře připravit. Ale i přesto dobře působila jeho zkušenost, vlídnost a ochota tak, že si získával důvěru i lásku posluchačů. Jako představený nebo vychovatel ve škole svým výtečným klidem nejen imponoval, ale i pomáhal překonat, když někoho cosi tísnivého potkalo. Do široka rozevlátá činnost učitelská a apoštolská bránila i tomu, že nesporné velké nadání přírodovědce i jeho opravdové velké znalosti neměly plnou odezvu v zachování větších přírodovědeckých prací. Ale i to, co publikoval, bylo významné a dávalo jen tušit, čeho v tomto svém oboru by byl P. Závadský schopen, kdyby se tomu mohl věnovat.

P. Závadský publikoval především v různých časopisech, a to česky, německy a francouzsky. Jediná zcela samostatně připravená a vydaná práce byla "Umění zobonosek", jednak jako popis jejich života, pak libreto o dvaceti stránkách k filmu téhož jména,ve dvou dílech − 600 m filmu (premiéra tohoto filmu byla 15. listopadu 1931) a "Křesťanství a přírodní vědy" − brožurka podle přednášky v Katolické akci v Brně v roce 1932.

Česky psané příspěvky uveřejňoval nejen s tématy přírodovědeckými v těchto časopisech: Hlídka, Život, Věstník společnosti sv. Cyrila a Metoděje, Květy mládí, Nové ilustrované listy, Časopis katolického duchovenstva, Vesmír, Zprávy z Bubenče, Památník kurzu katolických učitelů, Přehled, Lidové listy, Jitro, Naší přírodou.
Uveďme přírodovědné články většího rozsahu:
"Symfilie" − pohostinství u mravenců − Hlídka.
"Mrakovlev" − příspěvek k nauce vitalismu proti mechanismu − Hlídka, 16 s.
"Orel a sokol" s obrázky − Květy mládí, 15 s.
"Nynější krize evoluční teorie" − Hlídka a separátní výtisk 16 s.
"Biologie zobonosek ve světle filosofie sv. Tomáše" − Časopis katolického duchovenstva a separátní otisk − 23 s.
Německy publikoval v těchto časopisech: Zoologischer Anzeiger, Natur und Kultur, Zeitschrift für wissenschaftliche Insektbiologie, Stimmen der Zeit, Kosmos.
Z německých příspěvků za zmínku stojí:
Mantis religiosa − Gottesanbeterin − Natur und Kultur, 10 s.
Francouzsky je znám jen jeden příspěvek v časopise Bulletin international de 1'Academie des Science: "O Statocystách Amphipodů" − 20 s.

A zcela nakonec stojí také za zmínku osud rezervace na Skalném. Botanická společnost uchovávala na P. Závadského i za komunistické totality uctivou vzpomínku vícekrát uveřejněnou v časopise Vesmír. Tato společnost na začátek botanické rezervace na Skalném dala na podstavci mramorovou desku s nápisem: "Přírodní rezervace Dr. Karla Závadského T.J.". V hluboké normalizaci JZD zamokřelou louku drenážemi odvodnilo a zničilo výskyt rosnatky naprosto. Nádherná louka se ve svobodě našla suchá a zarostlá náletovými dřevinami. Mramorová deska jako "výčitka" zmizela, někomu snad přišla vhod.

Z knihy Jana Pavlíka Vzpomínky na zemřelé jezuity, narozené v Čechách, na Moravě a v moravském Slezsku od roku 1814, Refugium Velehrad-Roma, Olomouc 2011, s. 273−283.