F. Augustin Vávra

Do této sbírky zařazujeme také tohoto bratra české národnosti, který v našich zemích působil jen v rakousko-uherské provincii. Více působil v Rakousku, takže i po zřízení viceprovincie československé zůstal ve Vídni a později byl do rakouské provincie, se souhlasem obou provinciálů, převeden. Nekrolog přejímám vlastně skoro jen v překladu, jak laskavostí provincie rakouské mně byl poskytnut.

Fr. Vávra se narodil 10. září 1876 v Hrotovicích na Moravě. Tatínek Augustinův byl v době jeho narození v Hrotovicích hostinským. Byla to ryze česká rodina. V Hrotovicích začal chodit chlapec i jeho sourozenci do obecné školy. Z existenčních důvodů však se rodina přestěhovala do Vídně. Bydleli ve Vídni XVII-Hernalsu. Patřili k výrazné české menšině bydlící ve Vídni. Školní docházku Augustin dokončil ve Vídni a začal se učit řemeslu stolařskému. Už jako chlapec navštěvoval velice rád, tehdy nový kostel lazaristů, kostel sv. Severina. Od dětství a mládí dával známky zbožnosti. Nesměřoval tedy k životu v manželství, ale hledal, jak by se zasvětil Boží službě. Našel své místo v Tovaryšstvu Ježíšově. Přihlásil se ve Vídni P. provinciálovi a byl přijat. Současně si vyprosil, aby mohl konat noviciát v jemu srozumitelné slovanské řeči. Bylo mu vyhověno a tak začal dne 3. září 1898 svůj noviciát v Trnavě na Slovensku. Po úspěšně prožitém noviciátě složil 8. září 1900 první řeholní sliby v Trnavě.

Byl poslán jako sakristán do Prahy k Sv. Ignáci, kde byl velice rád. Zde se zrodila jeho zvláštní zbožná úcta k sv. Janu Nepomuckému, kterého ctil celý život. Z Prahy jej zavedla dispozice do Bohosudova, potom do Innsbrucku, do Vídně do univerzitního kostela a do koleje v Kalksburgu. Všude byl sakristánem. V roce 1939 přišel opět do Vídně, tentokrát do profesního domu, a staral se tam o domácí kapli. Jeho nemoc se začala silněji projevovat v roce 1947. V listopadu toho roku se podrobil operaci ledvin. V únoru 1948 se musel podrobit druhé operaci − kýly. Více jako dva měsíce prožil ve všeobecné nemocnici ve Vídni. Zbytek života do 6. června 1948 prožil sice v řeholním domě, ale bez jakékoli možnosti práce. V tento den, byla tehdy neděle a bylo to po svátku Božského Srdce Páně, odevzdal náš bratr svou duši svému Stvořiteli.

O zvláštní zbožnosti Fr. Vávry k sv. Janu Nepomuckému jsem se již zmínil. Rakouští spolubratři vzpomínají, že si od našich v Praze vyžádal i prefaci k sv. Janu Nepomuckému, když se objevila na den jeho svátku. Velikou zálibou Fr. Vávry bylo zhotovování a oprava růženců. Ve válečných letech byl docela nešťastný, že neměl drát na růžence. Když zase drát sehnal, pilně se věnoval této práci ve dne i v bezesných nocích v čase své nemoci. A měl velikou radost, když mohl tyto růžence s výzvou k modlitbě někomu darovat. V nekrologu rakouské provincie se vyzdvihuje také jeho zájem o Čechy žijící ve Vídni, které docela vyhledával a mezi nimi apoštoloval. Po jeho smrti mu to opláceli, že za něj dávali sloužit mše svaté, zvláště na sv. Augustina, jeho patrona.

Z knihy Jana Pavlíka Vzpomínky na zemřelé jezuity, narozené v Čechách, na Moravě a v moravském Slezsku od roku 1814, Refugium Velehrad-Roma, Olomouc 2011, s. 272−273.