P. Ladislav Schmidt

V listování stránkami české provincie se setkáváme opět s jedním zemřelým jezuitou, možná ne plně oceněným. Je jím P. Ladislav Schmidt, rodák z Prahy. Jeho otec měl v tehdejší Petrské čtvrti obchod. Ladislav se nedožil ani ještě jednoho roku, když mu tatínek zemřel. Maminka se potom s malým Ladislavem odstěhovala do Mnichova Hradiště. Tam tedy Ladislav vyrůstal, tam chodil do obecné školy a také i do školy měšťanské. Ještě v chlapeckých letech mu zemřela i maminka. Dostal se do Litomyšle na gymnázium, ale po třetí třídě přešel na akademické gymnázium do Prahy. Když se podrobil zkoušce dospělosti, maturitě, začal v Praze studovat na Univerzitě Karlově medicínu. Jeho dramatický život se stálými proměnami ustálil v roce 1894, kdy se vysokoškolák Schmidt rozhodl pro kněžství, a to jako řeholník-jezuita.

Dne 2. března 1894 nastoupil jako sedmadvacetiletý do noviciátu na Velehradě. Po dvou letech úspěšně prožité první zkoušky v řádě složil na Velehradě roku 1896 své první řeholní sliby. Jako tomu bylo tehdy zvykem, vykonal tři roky studia filosofie v Bratislavě a byl poslán do Innsbrucku v Rakousku na teologii. Po dalších třech letech tohoto studia byl v roce 1902 vysvěcen na kněze. Jako kněz vystudoval poslední čtvrtý ročník a vykonal hned potom i svou třetí probaci. Tím byla jeho zkouška v Tovaryšstvu úspěšně zakončena a byl připraven pro kněžskou práci k oslavě Boží a k prospěchu duší.

První jeho řádová disposice jej přivedla do Prahy k sv. Ignáci. Po krátkém působení v duchovní správě klášterního kostela, složil 2. února 1905 v Praze poslední sliby a byl jmenován superiorem u sv. Ignáce v Praze. Zde blahodárně působil do roku 1909, kdy byl jmenován sociem provniciála rakouské provincie a přestěhoval se do Vídně. Za dva roky, tj. roku 1911, byl poslán na Velehrad jako rektor koleje a současně jako novicmistr. Zde prožil první válečná léta, kdy byl Velehrad naplněn vystěhovalci, např. haličskými Židy. Později zde byli v emigraci i řádoví spolubratři z Albánie i Polska. Věnoval se těmto vystěhovalcům s velikou láskou. Použil i zdárně svých studií medicíny, když se mezi těmito "utečenci" vyskytl tyfus. Otcovou zásluhou bylo, že se z nemoci nestala rozsáhlá epidemie. Omezil tuto nemoc na ojedinělé případy. A i tyto jednotlivé případy jeho zásluhou a péčí vesměs skončily uzdravením. Na jeho hostitelskou lásku vzpomínali zvláště jezuitští novicové z Polska. Svými vzpomínkami plnili pro sebe úkol vděčnosti, ale vždy udělali i P. Schmidtovi svou vzpomínkou radost.

Od podzimu válečného roku 1916 se stal rektorem v Praze-Bubenči. Zde zažil velké nesnáze tohoto ústavu s gymnáziem, jednak pro nedostatek potravin pro studenty, ale i úklady zabrat některé budovy ústavu pro veřejné účely války. Všechna nebezpečí se mu podařilo zažehnat a vyřešit rozvážností i prozíravostí i hojnými známostmi s vlivnými osobami. Když se stal po vyhlášení viceprovincie československé dosavadní profesor v Praze-Bubenči P. Leopold Škarek (8. prosince 1919) viceprovinciálem, tak si zvolil svého rozvážného rektora P. Schmidta za svého socia. Jenže po roce bylo zapotřebí po desíti letech vystřídat v Brně P. Aloise Storka v brněnském alumnátě, kde byl spirituálem bohoslovců. P. Škarek pro tuto zodpovědnou funkci vybral svého socia P. Schmidta. Jako spirituál v Brně působil však jen jeden rok.

Bylo zapotřebí superiora do Opavy. Tak byl P. Schmidt tři roky v této funkci v Opavě a další čtyři roky (1926−1930) superiorem v Hradci Králové, kde byl zároveň spirituálem v diecézním kněžském semináři. Pro nemoc musel v roce 1930 odejít na Svatý Hostýn novicmistr P. Josef Lepka a na Velehrad do řádového noviciátu byl poslán, opět provinciálem P. Škarkem, P. Ladislav Schmidt. S noviciátem se odstěhoval z Velehradu i P. novicmistr Schmidt do Děčína v roce 1934 a v květnu 1935 potom z Děčína do Benešova u Prahy. V srpnu téhož roku zavedla disposice P. Schmidta znovu do Hradce Králové jako superiora v rezidenci a opět jako spirituála bohoslovců v diecézním kněžském semináři.

Už několik roků se různým způsobem ohlašovala srdeční choroba. Na Štědrý večer, několik minut před půlnoční mší svatou, kterou měl sloužit, byl P. Schmidt postižen ochrnutím srdce a několik minut po půlnoci, již na Hod Boží vánoční 25. prosince 1935, se sešel se svým Pánem na prahu věčnosti. Byl pochován v Hradci Králové na hřbitově v Pouchově.

Rád přidávám zhodnocení vrstevníků: "P. Schmidt měl při jednání jemný takt, v rozhodování byl sice pomalý, o to však víc obezřetný. Od studentských let až do vysokého věku se u něho projevovala záliba ve vybraném způsobu vyjadřování. Jak v kázáních, rekolekcích nebo exerciciích, tak v promluvách novicům dbal o to, aby jeho promluvy byly solidní nejen obsahem, ale i krásnou formou. Právě pro již zmíněný jemný takt v jednání byl dvacet let představeným řádových domů, podílel se dvakrát na výchově řeholního jezuitského dorostu, ale i diecézního dorostu bohoslovců."

Z knihy Jana Pavlíka Vzpomínky na zemřelé jezuity, narozené v Čechách, na Moravě a v moravském Slezsku od roku 1814, Refugium Velehrad-Roma, Olomouc 2011, s. 202−204.