P. Vincenc Pernička

P. Pernička je moravský rodák z Modré u Velehradu. Narodil se 13. března 1882. Po školní docházce v obecné škole na Velehradě studoval gymnázium v Kroměříži. Po maturitě v 19 letech vstoupil do Tovaryšstva Ježíšova 13. srpna 1901. Noviciát prožil na Velehradě, kde také složil první řeholní sliby 15. srpna 1903. Nadanému scholastikovi nastala studijní příprava obvyklá podle zvyku u jezuitů. V roce 1903 studuje rétoriku ve Svatém Ondřeji v Korutanech v Rakousku. Školní roky 1904−1907 je učenlivým a úspěšným žákem filosofie v Bratislavě. Rok byl po skončení filosofie v Bohosudově prefektem u chovanců tamního gymnázia. Na teologii byl poslán do Innsbrucku, kde po třetím ročníku přijal kněžské svěcení v červenci 1911. Svou primici slavil ve svatyni velehradské, jak v kruhu spolubratří, tak své rodiny a celé farnosti 6. srpna 1911. Školní rok 1911−1912 dokončil v Innsbrucku čtvrtým ročníkem studia teologie. Třetí probaci vykonal jako socius (pomocník) novicmistra P. Ladislava Schmidta na Velehradě.

V roce 1916 mu provinciál v dispozici svěřil úřad rektora velehradské koleje. Šlo o nelehkou úlohu uvést do chodu misijní ústav s gymnáziem. P. Pernička se v tomto těžkém válečném období osvědčil jako výborný představený a krajně obětavý strážce Velehradu. V roce 1918 přestal být rektorem, stal se na Velehradě novicmistrem. V tomto roce, 15. srpna 1918, skládá svou slavnou profes v tomtéž kostele, kde kdysi byl pokřtěn. V roce 1920 není novicmistrem, ale na velehradském gymnáziu učí náboženství, latinu a řečtinu. Je také zpovědníkem noviců. V dispozici roku 1920 je poslán už viceporvinciálem nové viceprovincie jako superior do Hradce Králové. Je současně rektorem kostela Panny Marie a v posledním školním roce svého hradeckého pobytu, tj. 1924−1925, je k tomu i spirituálem v kněžském diecézním semináři. Jeho další putování kněze-jezuity vede na Svatý Hostýn. Byl tam opět superiorem, rektorem poutního kostela, redaktorem "Hlasů svatohostýnských" a ředitelem meteorologické stanice. P. Pernička se zasloužil o rozkvět tohoto předního moravského mariánského místa. Za jeho vedení se budoval poutní dům, kostel dostal novou krytinu střechy a byl vybudován nákladný vodovod. Na všech místech a při všech svých povinnostech vykonával také s nadšením službu exercitátora a lidového misionáře.

Poslední dispozice jej zavedla na podzim roku 1928 opět na Velehrad. Katalog viceprovincie roku 1929 jej uvádí jako učitele němčiny na gymnáziu, zpovědníka noviců a ředitele Mariánské družiny paní v Přerově. Na Velehradě se víc a víc projevovaly zdravotní potíže tohoto vzácného pracovníka na "stojanovské líše". Jeho nemoc byla také velmi bolestivá − zánět nervů. Zemřel smrtí služebníků věrných 6. března 1929. Jeho tělesné ostatky byly pohřbeny za velké účasti kněží a věřících na velehradském hřbitově 9. března 1929.

P. Pernička byl duše neobyčejně jemná a hluboce zbožná. Byl to svědomitý a pro Boha zapálený jezuita. Od mládí trpěl nervovou slabostí, ta byla někdy příčinou jeho váhavosti v rozhodování, ale překonával tento stav ochotou a horlivostí v pracích, které mu byly určeny. Jeho současníci v charakteristice tohoto otce si posteskli, že bral na sebe i někdy víc prací, než mohl doopravdy unést. To bylo zvláště za jeho pobytu v Hradci Králové. Sám P. Pernička před smrtí hlasitě se z toho vyznával a prosil představené za odpuštění, že tak snad promrhal síly, které ještě mohly provincii sloužit. Asi to tak bylo. Ale přesto si myslím, že rozhodující bude Boží vidění do nás a našich úmyslů, v okolnostech všelijakých okamžiků života.

Z knihy Jana Pavlíka Vzpomínky na zemřelé jezuity, narozené v Čechách, na Moravě a v moravském Slezsku od roku 1814, Refugium Velehrad-Roma, Olomouc 2011, s. 139−141.