P. Václav Wirsig

Ve vzpomínkách na zemřelé československé viceprovincie (od roku 1928 provincie) se dostáváme k postavě jezuity, který svým životem a prací ovlivnil dějiny této provincie. P. Wirsig byl německé národnosti. Narodil se ve vesnici Wetzwalde u Liberce 26. ledna 1857. Po obecné škole v rodišti studoval gymnázium v Bohosudově. Tam se setkal s jezuity. Byli jeho profesory. Po sextě vstoupil do Tovaryšstva Ježíšova. Byl poslán řádovou provincií, do které patřily i Čechy, do noviciátu v Trnavě 7. září 1874 a začal žít svůj řeholní život. Tehdejší rakousko-uherská provincie byla provincií mnohojazyčnou. Novic Wirsig od počátku se intenzivně učil česky a maďarsky. První své sliby složil 8. září 1876. Dokončil potom studia gymnaziální a byl poslán na tři roky k studiu křesťanské filosofie do Bratislavy. Čas praxe před studiem teologie prožil v Kaloczi v Uhrách jako prefekt studentů jezuitského gymnázia. Tato jeho služba byla mimořádně dlouhá − trvala čtyři roky. Teprve potom odtud přesídlil do koleje v Innsbrucku, kde studoval teologii na řádové univerzitě. V roce 1888 byl vysvěcen na kněze. Po dokončení teologie byl rok v Bohosudově a učil na tamním gymnáziu. Vykonal třetí probaci a 2. únira 1890 složil poslední sliby.

V tomto roce Tovaryšstvo přijalo službu na posvátném Velehradě. Protože podle vůle otce generála směli se jezuité věnovat duchovní správě jen při jiné své typicky jezuitské práci, začali jezuité na Velehradě hned duchovními cvičeními a brzy zřídila provincie, tehdy už rakouská, pro české zájemce o život v Tovaryšstvu, český noviciát na Velehradě. Představení pro úkol novicmistra vybrali P. Wirsiga, třebaže jeho čeština byla v té době spíše knižní a výrazově chudá.

P. Wirsig byl houževnatým mužem Božím. Intenzivně se pustil do učení češtiny, takže zanedlouho se odvážil i česky kázat v kostele. Kázání si pečlivě psal a pokorně vždy požádal některého českého spolubratra, aby mu je opravil. Pak se je poctivě učil zpaměti. Jeho kázání zněla dost tvrdě, ale lidé vycítili a dovedli ocenit, že z těchto nevytříbených slov dýchá upřímnost a apoštolský zápal. Vzhlíželi k tomuto kazateli s posvátnou úctou a brali jeho slova vážně. K sobě přísný, k druhým laskavý a pozorný, to byl P. Wirsig. To zakoušeli především řádoví novicové, vždyť tento úkol plnil P. Wirsig celkem 27 roků. Jako novicmistr byl náročný, ale současně vnímal slabosti a potřeby svých noviců. Okřídlenou byla jeho věta: "Tak příteli, přijďte ke mně trošičku si popovídat." Jeho body k rozjímání a exercicie neměly skvělou formu; jeho čeština byla i někdy vadná. Všichni však, kdo prošli jeho vedením v noviciátě, na něj vzpomínali s velkou úctou a vděčností. Sám pečlivě zachovával řádová pravidla, učil jimi se řídit i podřízené. Přitom zdůrazňoval, že pravidla mají být ochranou a směrnicí v činném životě, ne svěrací kazajkou.

Když zemřel velehradský rektor P. Cibulka, byl na Velehradě jmenován rektorem P. Wirsig. Toto jmenování se setkalo s velkou nedůvěrou české veřejnosti. V některých novinách se pozdvihl proti tomuto jmenování i lecjaký zlobný hlas. Ano, dokonce i Dr. Stojan přijal toto jmenování s nedůvěrou. To všechno bylo jen a jen pro jeho německý původ. Křivdili mu; brzy se o tom začali přesvědčovat a postupně tomuto velehradskému rektorovi nejen důvěřovali, ale si jej i upřímně oblíbili, jako právě např Dr. Stojan. Brzy se totiž ukázalo toto jmenování jako prozřetelnostní. Chystal se na rok 1907 − první Unionistický kongres. Rakouská vláda v těchto záměrech větři1a panslavismus. Ani bezvadné chování a uznávaný život známého poslance v rakouském parlamentu Dr. Stojana neposkytoval vládě dostatečnou záruku. Za celou věc se však postavil velehradský rektor, Němec P. Wirsig, a vláda se s konáním smířila. Všichni totiž zapomněli, že kde šlo o věc Boží, nebyl P. Wirsig mužem určité národnosti, ale mužem Božím! Tak se úspěšně (v době, kdy byl rektorem) uskutečnily na Velehradě dva unijní sjezdy.

Od svého předchůdce P. Cibulky přijal za svou i myšlenku zřídit na Velehradě řádové gymnázium. Modlil se, obcházel vlivné osobnosti, přímo žebral, jen aby se toto dílo uskutečnilo. A tak v roce 1908 bylo gymnázium na Velehradě otevřeno. Když jediný český profesor, který byl k dispozici, z Tovaryšstva vystoupil, vyskytly se takové obtíže, že po roce toto gymnázium zaniklo. Tehdy se ukázala velikost P. Wirsiga, kdy spolubratřím i provinciálovi řekl: "Nebyla to ještě vůle Boží, stalo se v začátcích i z mé strany leccos ukvapeného." Tovaryšstvo však myšlenku mít na Velehradě gymnázium už neopustilo, jen jeho nové otevření v roce 1916 lépe připravilo.

Pobytem na Velehradě se u P. Wirsiga projevila i upřímná a hluboká zbožnost k sv. Cyrilu a Metoději a k jejich poslání v našich zemích. Od noviců žádal, aby se podrobně obeznámili s dějinami Velehradu a zajímali se o vykopávky. A když se ve Slovanském velehradském sále konaly nějaké přednášky s touto tématikou, vždycky posílal novice, aby se jich zúčastnili a obohatili svůj vztah k Velehradu.

Po skončení svého úřadu rektora na Velehradě byl poslán do Prahy. Po roce se stal spirituálem v diecézním semináři v Litoměřicích. Se stejnou pečlivostí, s jakou připravoval řádový dorost, se věnoval šest roků výchově diecézních kněží. Když byla zřízena československá viceprovincie, byl P. Wirsig začátkem roku 1924 do přeneseného noviciátu z Trnavy znovu poslán na Velehrad jako novicmistr. K tomuto jmenovaní napsal tehdejší otec generál z Říma P. Wirsigovi: "K veliké své radosti jsem se dověděl, že se Vaše Důstojnost opět ujímá úřadu novicmistra. Velmi si přeji, abyste staré a dobré zvyky, po dlouhou dobu přerušené, zase obnovil a do srdcí noviců hluboce vtiskl." V této službě zůstal až do roku 1927.

Ohlašovalo se i stáří, ale hlavně zhoubná rakovina. Protože nemoc potřebovala větší péči, poslal jej otec provinciál do Prahy. Tam nastoupil do nemocnice pod Petřínem a svěřil se pečlivým rukám sester boromejek a tamních lékařů. Dokud jen trochu mohl, tak i odtamtud docházel do pražského kněžského semináře, kde v sobotu zpovídal bohoslovce. Nebo docházel i do bubenečského gymnázia zpovídat chovance. V nemocnici si všímal i svých spolupacientů s velkou láskou k jejich povzbuzení. Se svými návštěvami nemluvil o své nemoci, ačkoli velmi bolestivé, ale doptával se na to, co se děje, zvláště v církvi, a projevoval nad tím nelíčenou radost. Když se nemoc stále zhoršovala, jeho největší mukou bylo, že se nemohl tak usebraně modlit, zvláště breviář. Jednomu spolubratrovi si postěžoval: "Žiji teď jako pohan, pořádně se ani nepomodlím." Poslední týden života ztrácel zájem o okolí, stále se modlil a doporoučel se Božímu milosrdenství. Ráno 21. září 1929 odevzdal P. Wirsig svou duši do rukou svého dobrého Pána. Byl pochován na bubenečském hřbitově k spolubratřím, kteří ho na věčnost předešli.

Z knihy Jana Pavlíka Vzpomínky na zemřelé jezuity, narozené v Čechách, na Moravě a v moravském Slezsku od roku 1814, Refugium Velehrad-Roma, Olomouc 2011, s. 142−146.