P. Bernard Pitrun

Hned na začátku tohoto nekrologu je třeba říci, že P. Bernard Pitrun patří k mimořádným osobnostem české provincie, a to zvláště svou nesmírnou pílí a houževnatostí, jakou se bránil své nemoci − nádoru na mozku. Přes tak těžkou operaci nepodlehl žádné depresi nebo nečinnosti. Naopak zmobilizoval v sobě všechny síly k tomu, aby právě v té době vykonal dílo, za které mu musí být vděčná celá provincie. Je to mnoho prací, zvlášť z historie "starého" Tovaryšstva naší slavné české provincie.

Jsou to např. práce o jezuitském divadle, o jezuitských umělcích a výtvarnících, o jezuitech v době moru. Ale připravoval i dějiny Svatého Hostýna a dějiny našich jezuitských škol v naší už nově zřízené české provincii.

Velice obsáhlou prací P. Bernarda Pitruna jsou nekrology našich některých zemřelých otců a bratří. Každý z nás obdivuje tuto práci, zanechanou ve strojopise. Některé životopisy o několika stech stránkách, jiné o několika desítkách stránek jsou bohatým materiálem k dalšímu ztvárnění. V mnoha životopisech těchto otců se setkáváme s ukrytými událostmi, které musela prožívat provincie v době disperze. Všechny tyto práce se uchovaly na Moravci a po otcově smrti se mně je podařilo za pomoci některých spolubratří uspořádat a uchovat. V roce 1991, když jsem zakládal nový archiv provincie, bylo je tam možno jako poklad dopravit.

Mnoho těchto prací, dnes už ani nevíme jakou cestou, bylo dopraveno do Říma a jsou tam uchovávány v archivu české provincie v zahraničí (opatroval jej nejdříve P. Feřt a potom P. Ovečka).

Až do své smrti (naposledy den před smrtí) jezdil P. Pitrun do svého oblíbeného brněnského archivu. (Měl jej nejblíže, ale jezdíval i do vzdálenějších archivů.) Po smrti P. Bernarda došel dopis od ředitele brněnského archivu jako reakce na novinové ohlášení jeho úmrtí. V tomto dopise p. ředitel vzdal úctu tomuto našemu zemřelému spolubratrovi a vyjádřil se o něm, že brněnský archiv nezapomene na tak příkladného, houževnatého a hlavně pilného pracovníka. Při tom vyzdvihl jeho skromnost. "Po příjezdu autobusu", napsal, "přišel do archivu, vyzvedl si materiál a pracoval až do oběda. Pak si vytáhl krajíček chleba a trojúhelníček sýra, přežehnal se a obědval. Po tomto skromném obědě se ztrátou několika minut se pustil do další práce a pracoval tak dlouho, aby se zavčas dostal na autobus na Moravec." Otec Bernard byl s některými spolubratry v písemném styku, nebo i osobním. Někdy to bylo s velikou uctivostí a laskavostí, někdy s nevšímavostí, ano, i s podezíravostí. Když uvážíme, že P. Bernard prodělal těžkou operaci mozkového nádoru, a když podle svědectví ošetřujícího lékaře v Hradci Králové, kam čas od času jezdíval na kontroly, nádor znovu dorůstal, pak se nelze divit, že některé jeho reakce nebyly vždy zcela vyvážené. Jeho věrnost Tovaryšstvu i osobní statečnost a zásadovost zůstala P. Bernardovi vždy ve vysokém stupni.

P. Bernard se narodil v Kelči u Hranic. Tam také chodil do obecné školy. Pak jej rodiče poslali na posvátný Velehrad do jezuitského gymnázia. Tam studoval 6 roků (1920−1926). Po sextě vstoupil do noviciátu na Velehradě a po dvou letech složil sliby. Po noviciátě ještě dva roky studoval střední školu v Praze-Bubenči a zakončil ji úspěšně maturitou. V letech 1929−1932 studoval v Belgii v Eegenhovenu filosofii. Vrátil se domů a byl určen prefektem arcibiskupského gymnázia v Praze. Na kněze byl vysvěcen 17. července 1938 v Innsbrucku, kde konal teologická studia v letech 1935−1939. Po dokončení čtvrtého roku teologie a třetí probaci byl připraven sloužit duším. Byl kaplanem na Velehradě a katechetou na školách Tupesy a Salaš. Od roku 1941 byl také vzdělavatelem Orla na Velehradě, a to do roku 1943. V tomto roce jej dispozice určila na Svatý Hostýn. Při své práci v poutní duchovní správě také dával duchovní cvičení pro kněze, řeholnice a také laiky. V roce 1947 byl povolán do Prahy k sv. Ignáci. Měl tam na starosti Junák, byl ředitelem Mariánské družiny studentů a staral se také o spolek katolických dělníků. V roce 1947 je z Prahy poslán do Děčína, kde měl na starosti kostel sv. Jana Nepomuckého v Chrástu a učil náboženství na gymnáziu a na měšťance v Děčíně. I zde pracoval v Junáku, který byl jeho velkou láskou.

V roce 1948 byl přeložen znovu na Svatý Hostýn. Dával odtud duchovní cvičení, jezdil na rekolekce kněží v různých děkanátech a měl na starosti meteorologickou stanici. Protože v roce 1949 byl v Opavě zatčen P. Nosek, byl poslán do Opavy P. Bernard Pitrun. Tam byl také zajištěn a přivezen do Bohosudova. Jen kratičce byl v Oseku a byl převezen s P. Flamíkem, Plačkem a svým rodným bratrem P. Václavem do Želiva. Tam uměl využít i svých znalostí a šikovností skautských (Tři orlí pera) − ztratil se, dostal se ven, šel se podívat na Haškovu Lipnici a zase se vrátil, aniž stráže cokoli věděly.

Po zrušení želivského lágru v roce 1956, vzhledem k onemocnění nádorem mozku, byl poslán na Moravec. Tam se zúčastňoval rekreací, při nichž využíval své výborné znalosti těsnopisu a zapisoval mnohé výroky spolubratří, které pak vložil do jejich později psaných životopisů.

V roce 1960 byl na Moravci zatčen spolu s P. Ráčkem, P. Aloisem Storkem a Fr. Sedlákem. Ve vazbě byl v Brně. Nechtěl s StB vůbec mluvit. Nemohli jej vzít do společného procesu, i když obžalobu na něho vypracoval prokurátor společně s ostatními. Byl teprve dodatečně v srpnu souzen sám. Dostal dva roky vězení. Nějaký čas pobyl ve Valdicích na samotkách, pak byl poslán s P. Ráčkem a P. Storkem na Mírov. Odtud byl na amnestii 10. května 1962 propuštěn zpět na Moravec. V roce 1968 jej P. provinciál poslal do Hradce Králové. Bydlel v naší rezidenci v podnájmu u jedné staré paní (z rezidence se stal obytný dům) a staral se o kostel Panny Marie. V roce 1970 se však znovu vrátil na Moravec. Tam žil a pracoval jako samotář − spíš jako poustevník − až do své smrti. Je pochován na moraveckém hřbitově.

Z knihy Jana Pavlíka Vzpomínky na zemřelé jezuity, narozené v Čechách, na Moravě a v moravském Slezsku od roku 1814, Refugium Velehrad-Roma, Olomouc 2011, s. 534−538.

Spisy Bernarda Pitruna:
Jadrné memento. Životopisný nástin českého provinciála jezuitů Leopolda Škarka SJ (1874–1968). Refugium Velehrad-Roma, Olomouc 2008.