P. Josef Lepka

Rodištěm P. Josefa Lepky byl Kunštát na Moravě. Narodil se 1. prosince 1889 v rodině pekaře. Měl ještě osm sourozenců. Tři zemřeli v dětském věku. Ze zbylých šesti dětí byli dva chlapci kněžími − oba jezuity. Tři sestry byly řeholnicemi. Velkým vkladem pro všechny byla hluboce věřící rodina, věrná náboženským povinnostem, ale i svědomitá a houževnatá v práci. Nejvyšší hodnotou v této rodině byla poctivost. Díky kunštátskému kaplanovi se dostal Josef na studia gymnaziální. Studoval jako seminarista malého semináře diecéze brněnské na slavném brněnském klasickém gymnáziu. O těchto jeho studentských letech vydal krásné svědectví P. Bohumil Spáčil SJ, který jako diecézní brněnský kněz po návratu ze studií v Římě, ještě před vstupem do Tovaryšstva Ježíšova, byl prefektem v chlapeckém diecézním semináři na Veveří ulici. Studenta Josefa Lepku poznal jako terciána. Říká: "První, na koho padl můj pohled ve studovně u dveří, byl černovlasý, pobledlý chlapec s velkýma upřímnýma očima. Přesto, že mu šlo učení do školy přímo hravě, byl neobyčejně pilný. Jeho horlivosti nestačila jen školní látka." Zcela sám se naučil ruštině.

Regentem tohoto chlapeckého semináře byl tehdy Dr. Metoděj Marvan, pozdější profesor církevního práva na brněnském teologickém učilišti, a ještě později kanovník brněnské kapituly. Začal ve večerních hodinách učit zájemce italštině. Zájemců bylo na začátku mnoho, vydrželi však jen dva − jeden byl Josef Lepka. Z popudu tohoto svého učitele brzy překládal žák Lepka jakýsi román z Civiltà Cattolica pro brněnský časopis "Hlas". Ve vyšších třídách prodělával student Lepka i krizi víry. Psal o ní P. Spáčilovi, který tehdy už jako jezuita byl profesorem teologie v rakouském Klagenfurtu. Když se ze svých pochybností dostal, bylo to v oktávě, byl velice zocelený ve víře a s nadšením se stal mezi seminaristy apoštolem častého svatého přijímání (právě tehdy totiž vyšel dekret sv. Pia X. "O časném a častém sv. přijímání"). V roce 1909 zakončil osm tříd gymnázia, ve kterých byl vždy s vyznamenáním, také maturitou s vyznamenáním. Přihlásil se do brněnského alumnátu jako bohoslovec.

I na teologii vynikal mezi všemi svými výbornými studiemi. Po třetím ročníku bohosloví, tehdy před závěrečným rokem studia zakončeného svatými svěceními, chtěl vstoupit do kláštera k trapistům. Na radu brněnského biskupa kvůli svému slabému zdraví upustil od tohoto záměru a vstoupil 14. srpna 1912 k jezuitům. Po dvouletém noviciátě 15. srpna 1914 se zcela odevzdal službě svého Pána svatými sliby. Prodělal velkou zatěžkávací zkoušku svého povolání spolu se zkouškou víry své maminky, když v témže roce zemřel jeho tatínek a maminka zůstala s pěti dětmi sama na všechno. V dopisech z této doby poznáváme něžnou starostlivost o své sourozence: byl jim takto rádcem a nenápadně ovlivnil i další čtyři řeholní povoláni v rodině. Po prvních slibech vykonal studia filosofie a teologie v rakouském Innsbrucku na řádové univerzitě. Tam prožil válku, a když tam byli z bojišť přiváženi ranění vojáci, ale i zajatci − Slované, zvláště Rusové −, s celou horlivostí se jim věnoval. Všichni v něm našli jednak dorozumění, ale i starostlivého přítele a zastánce.

V roce 1919 vzniká československá viceprovincie. Zároveň v této době však hledal generál řádu do nově založeného papežského Orientálního ústavu v Římě žáky. Volba padla také na P. Josefa Lepku, takže z Innsbrucku neodchází do své mateřské nově zřízené provincie, ale do Říma. Počátky tohoto ústavu byly nesnadné. Posluchači byli ubytováni v Germaniku a do ústavu měli tři čtvrtě hodiny pěšky. V Germaniku se netopilo a i strava v poválečném období byla slabá. P. Lepku nikdo neslyšel naříkat. Jeho tvář byla vždy usměvavá a jakoby prosvětlená. Po dvouletém studiu dosáhl licenciátu cum laude v roce 1921. Měl pokračovat dál v přípravě na doktorát. Ve studiu neměl žádný problém. V Římě se objevilo mnoho ruských emigrantů a otec generál si přál, aby se jim P. Lepka, dobře znalý ruštiny, věnoval. Dělal to rád a jako všechno svědomitě, až tak, že jeho fyzické síly začaly očividně slábnout. Byl proto odvolán z Říma do vlasti, a to ke sv. Ignáci v Praze a byla mu tam svěřena redakce časopisu "Ve službách Královny". Tato práce mu šla hravě. Ale i v Praze se objevilo mnoho ruských utečenců, kteří potřebovali pomoc. A ovšem nejen duchovní, ale zvláště materiální, a to přidalo mnoho starostí.

Po roce 1922 byl P. Lepka povolán generálem řádu opět do Říma. Měl mu být svěřen papežem Piem XI. určitý důležitý úkol, o kterém nevíme nic přesného. Víme jen tolik, že to byl úkol choulostivý a že z něho sešlo. Z Říma byl proto P. Josef Lepka poslán do Francie do Paray le Monial vykonat si třetí probaci. Tak prožil školní rok 1922−1923. V probaci se projevila už tuberkulóza plic.

Když se vrátil do Prahy, měl pokračovat v práci redaktora, ale představení zhoršující se zdravotní jeho stav řešili dispozicí na Svatý Hostýn k rekonvalescenci. Tam se po roce tak zotavil, že dvěma nemocným scholastikům byl instruktorem teologie. Dne 15. srpna 1927 složil už na Velehradě slavnou profes a ujal se úkolu magistra noviců. Při této práci konal i kněžské rekolekce a dával exercicie. Žáci apoštolské velehradské školy si P. Josefa s oblibou volili za svého zpovědníka. Obraceli se také na něho, když pro nějaké akademie potřebovali divadelní hry nebo nějaké básně. Mnozí diecézní kněží u něho hledali duchovní radu. Ve veškeré této činnosti mu pomáhal jeho jasný úsudek. Vyzařoval z něho jeho vnitřní pokoj. A když se k tomu připočetla jeho houževnatost, vedlo to k uskutečnění mnoha jeho dobrých záměrů. Se zvláštním zájmem se obíral unionistickými otázkami. Pilně je studoval v rozličných jazycích. Mluvil několika moderními jazyky a v mnohých jiných, zvláště slovanských, snadno četl. Ve slovním projevu byl úsporný, rozvážný, ale vždy jasný. Co však P. Lepka neuměl? Pečovat o své zdraví. O něm nikdy nemluvil, kromě s představenými, ano snad z jakési ctižádosti si nepřiznal svou tělesnou neduživot. Ani v posledních fázích nemoci a vlastně života si na svou nemoc nestěžoval. V červenci 1931 se tento skvělý otec fyzicky zhroutil. Konečně šel k lékaři, který rozhodl vypřahnout ze všech prací.

Jeho posledním pozemským domovem byl Svatý Hostýn. Zde si byl plně vědom svého vážného stavu. Dva měsíce před smrtí byl pohroužen jen do exercičních pravd svatého Ignáce. Čtyři dny před smrtí zavítal na Svatý Hostýn otec provinciál a našel P. Lepku na lůžku. Pro P. Lepku bylo toto setkání velikou radostí. "Jak dlouho se zdržíte, důstojnosti?" ptal se nemocný. "Aspoň deset dní," odpověděl P. provinciál. "Pak myslím, že mne pochováte," odvětil s lehkým úsměvem nemocný. P. Lepka byl do posledního vydechnutí při plném vědomí a v očekávání odchodu z tohoto světa. Svou duši odevzdal svému dobrému Pánu, pro kterého tento vynikající člen naší provincie statečně žil a pracoval, krátce po poledni 23. října 1931. Otec provinciál Leopold Škarek jej skutečně ještě za svého pobytu na Svatém Hostýně pochoval.

Z knihy Jana Pavlíka Vzpomínky na zemřelé jezuity, narozené v Čechách, na Moravě a v moravském Slezsku od roku 1814, Refugium Velehrad-Roma, Olomouc 2011, s. 159−164.