P. František Jedlička

P. Jedlička se narodil v Hrabství u Bílovce na severní Moravě. Navštěvoval v Bílovci obecnou školu a dvě třídy měšťanky. Potom odešel na Velehrad do apoštolské školy. V letech 1935−1940 udělal 5 tříd gymnázia (2. až 6.). Potom jel dokončit studia do Prahy. Maturoval v Praze na Jiráskově gymnáziu. Brzy po maturitě nastoupil do noviciátu na Velehradě. Ale již na podzim téhož roku byl odveden na práci do Říše.

V roce 1945, když se vrátil z Říše, pokračoval v noviciátě na Velehradě a složil sliby. Od školního roku 1946−1947 studoval filosofii nejprve v Brně a pak v Děčíně, kde filosofii skončil v roce 1949. Hned po ukončení byl poslán na teologii na Slovensko do Trnavy. Tam byl zajištěn 13. dubna 1950 a skončil v lágru v Podolinci.

Dne 5. září narukoval s ostatními vojnou povinnými k PTP do Svaté Dobrotivé. Jemu i několika dalším se podařilo dostat se na dovolenou na Slovensko už 19. listopadu 1950 a byl v Rožňavě vysvěcen na kněze. Po skončení vojny přišel k rodičům do Bílovce u Ostravy. Tam byl zaměstnán v civilním zaměstnání až do zatčení 24. září 1959.

Ve vazbě byl až do 7. března 1960, kdy byl odsouzen na 9 roků. Prokurátor se některým, i jemu, odvolal. V červnu se konal druhý soud (výjezdní − Nejvyššího Soudu z Prahy − v Ostravě), trest mu byl potvrzen. Tím se však otec Jedlička nedostal na amnestii v roce 1960, ale až v roce 1962, a to z Valdic, kde byl brusičem skla.

Z vězení se opět vrátil ke své rodině do Bílovce a byl tam zaměstnán v civilním zaměstnání.

Až v roce 1968 dostal státní souhlas, když jej otec provinciál Šilhan nabídl litoměřické diecézi. Byl ustanoven ve Smržovce a spravoval ještě dvě farnosti v okolí; sloužil také slovenským Anglickým pannám, které působily v ústavě mentálně postižených dětí v Maxově.

Zdědil vyhořelý kostel (Santiniho stavba) na Smržovce. Zřídil hned po svém příchodu na faře ze dvou pokojů kapli, která menšímu zájmu v pohraničí stačila. Třicet až padesát lidí tvořilo snadněji liturgické společenství. Opravil dva kostely, které spravoval excurrendo. Na Smržovce mohl opravit kostel jen zvenku (na víc nedostal peníze). Přáním státu bylo zachovat jen krajinnou scenérii, k níž Santiniho kostel neodmyslitelně patřil.

Podle všech těchto jeho prací se zdálo, že jeho zdraví a houževnatost jsou takřka bez mezí. Avšak najednou se začalo projevovat jakési ochrnutí. Napřed ochrnula jedna ruka. Pak nemohl mluvit. Hospitalizace a léčení nepomohly. Musel odejít z duchovní služby do důchodu. Nějaký čas žil ještě v Jablonci nad Nisou v bytě své invalidní sestry, který jí tam připravil, aby nezůstala zcela bez zajištění, kdyby se s ním něco stalo. Nemyslel tehdy zrovna na smrt, spíš na možný zásah policie proti kněžím nebo jezuitům. Jeho invalidní sestra ovšem brzy nestačila na všechnu péči, kterou P. Jedlička v nemoci potřeboval. Navrhoval jsem už tehdy, že by měl jít na Moravec. Vložila se do toho jiná ze sester P. Jedličky, která byla vdovou. Nabídla se, že jej bude opatrovat. Podmínku měla, aby se dostali blíž k jejímu bydlišti. Otec Jedlička se ovšem k tomu také klonil (to byl ještě schopen něco, byť i těžce, napsáním na stroji sdělit). Dali inzerát, že vymění byt v Jablonci nad Nisou za Bílovec. To připadalo všem nemožné. Ale do tří týdnů dostali nabídku. Sám jsem to považoval za Boží záměr, aby P. Jedlička byl v Bílovci.

Došlo ke stěhování. Zpočátku se zdálo, že to bude dobré. Několikrát v neděli došel otec (za pomoci) do kostela a sedě vedle oltáře koncelebroval s p. farářem. Jeho zbožnost byla vždy příkladná, takže to celé farnosti sloužilo k posvěcení. Ale za nedlouhý čas ani to nebylo možné. Už k němu jen docházel p. farář skoro denně se svatým přijímáním. Horší bylo, že P. Jedlička začal i padat. Zdvihnout jej z podlahy bylo dvěma slabým ženám velmi obtížné (vlastně jedné, protože ta druhá byla invalidní a mnoho síly neměla). A tak sestry P. Jedličky samy naznaly, že to tak není možné. Rozhodli jsme se tedy znovu pro Moravec. Tentokrát už to bylo přání i jeho sester.

A tak otec Jedlička žil posledního půl roku před smrtí na Moravci. Obětavá řeholní sestra Eufrozina jej denně připravila na vozíček a Fr. Sucháček jej odvezl do kaple. Byl aspoň na mši svaté a u sv. přijímání. Stav se zhoršoval. Den po svém svátku vydechl naposled. Pohřeb měl z kostela na moravecký hřbitov.

Z knihy Jana Pavlíka Vzpomínky na zemřelé jezuity, narozené v Čechách, na Moravě a v moravském Slezsku od roku 1814, Refugium Velehrad-Roma, Olomouc 2011, s. 522−524.