P. Bruno Restel

P. Restel se narodil v rolnické rodině jako šesté z jedenácti dětí v Křanovicích u Ratiboře v Horním Slezsku. Uváděl německou národnost. Obecnou školu vychodil v rodišti a gymnázium vystudoval v Ratiboři v letech 1911−1919. Po maturitě se rozhodoval pro kněžství. Býval už jako student častěji v Opavě a seznámil se v tamním kostele s jezuity, zvláště s tehdejším superiorem P. Koskou. Vlivem vzácného příkladu tohoto jezuity se rozhodl vstoupit do řádu. Byl poslán na Velehrad, kde 7. září 1919 začal noviciát pod vedením výborného magistra P. Wirsiga. Druhý rok byl v noviciátě v Trnavě, kam byl noviciát i s magistrem přeložen. Tam složil 8. září 1921 své první řeholní sliby.

Odešel na tři roky studovat filosofii na univerzitu Tovaryšstva do Innsbrucku. V roce 1924 studia skončil. Ve školním roce 1926−1927 byl prefektem na velehradském gymnáziu. V roce 1927 odejel do Lublinu v Polsku studovat na jezuity vedené Katolické univerzitě teologii. Dne 22. června 1930 byl v Lublinu vysvěcen na kněze. Po primici a prázdninách v rodišti zakončil ještě jedním rokem, čtvrtým, celá studia. Po nich byl v roce 1931−1932 v Tronchiennes-Drongenu v Belgii na třetí probaci.

Po návratu z Belgie byl půl roku na Svatém Hostýně jako operář hlavně v poutní sezóně. V březnu 1933 odešel do Prahy k sv. Ignáci. Stal se sociem otce provinciála a zůstal jím až do roku 1937, kdy se 14. dubna stal provinciálem české provincie. Byl to pátý provinciál od obnovení provincie v roce 1919. P. Restel byl vzorný řeholník, moudrý muž, energický, ale milý představený. Tak mu vydávali a vydávají svědectví ti, kdo ho znali.

Měl velkou touhu uskutečnit už starší zájem provincie − mít vlastní Filosofický institut, který by byl podle dřívějších plánů nakonec velkou Filosofickou akademií, kde by i laici mohli studovat křesťanskou filosofii a sociologii. Chtěl, aby tato filosofie byla v Praze nebo co možná v nejbližší blízkosti Prahy, aby byl kontakt s univerzitou, knihovnou apod. Zajímal se o koupi bývalé jezuitské koleje na Karlově náměstí, která byla opuštěna vojáky. Sešlo z toho pro značný finanční náklad za prodej (asi 2 miliony československých korun). Další zájem projevil o zámek v Kolodějích, ale i z toho sešlo. Protože viděl, že by bylo zapotřebí, aby scholastici dělali alespoň část svých studií doma a sžili se tak víc se svou provincií v přípravě, rozhodl, aby v benešovském domě, kde byl od roku 1935 noviciát, začal vlastní provinční Filosofický institut. Bylo to v říjnu roku 1937, kdy tato škola začala svou činnost.

Druhým velkým záměrem P. Restla jako provinciála bylo poslat i z nové české provincie někoho do misií. Určil tyto členy: Maxmilián Prokop (ten jediný se do Afriky, do severní Rhodésie, nynější Zambie, skutečně dostal), Hugo Vaníček, Alois Galatík, Jan Nep. Lang a Fr. Pluskal. Pro budoucí práci mezi Slovany v misii slovanské určil scholastiky Jana Krajcara a Jana Řezáče.

V červnu roku 1938 byl P. Restel v Římě. Referoval samozřejmě o stavu české provincie, ale také o tom, jak se zachovat v napjaté mezinárodní situaci. A tak i když jako vynikající provinciál dobře sloužil provincii, vyslovil obezřetnou žádost vzhledem k politické situaci, aby byl z úřadu odvolán. Bylo mu vyhověno a provinciálem se 26. listopadu 1938 stal P. Bohumil Spáčil. P. Restel přišel na jeho místo do Benešova jako rektor, prefekt studií, prokurátor a pomocník v duchovní správě v kostele sv. Anny.

V roce 1941 onemocněl plicní chorobou, léčil se v sanatoriu na Pleši. Po této léčbě jej P. provinciál Spáčil poslal na zotavenou na Svatý Hostýn. A když se mu stav zlepšil, vypomáhal účinně v poutní duchovní správě. V roce 1944 se souhlasem P. provinciála odešel ze zdravotních důvodů do Milotic u Kyjova, kde měl všechnu potřebnou péči zbožné rodiny Seilernů jako jejich zámecký kaplan. S nimi se dostal po válce do tábora ve Svatobořicích, kam byli soustřeďováni Němci k odsunu. V roce 1946 v létě jej tam navštívil P. Šilhan. Národní výbor dal dokonce souhlas, aby byl P. Restel propuštěn a usadil se tam, kde určí jeho představený P. Šilhan. Ale P. Restel nechtěl v tak tíživé situaci rodinu Seilernů opustit (hraběnka ve Svatobořicích zemřela), a tak byl s nimi odsunut do Bavorska.

Od roku 1946 byl v Pullachu u Mnichova a zastával tam odpovědné úřady ministra i rektora domu. Po šesti letech přesídlil do Innsbrucku. Tam byl převážně spirituálem scholastiků a domu. Mnoho z života P. Restela v té době nevíme. Ale víme přece některé věci zcela jistě. Nikdy na svou českou provincii nezapomněl a jak jen něčím mohl být nápomocný, pomáhal s horlivostí jemu vlastní. Velice mu musíme být vděční za všechnu starost o to, poskytnout našim mladým kněžím a scholastikům možnost dostudovat v Innsbrucku, když se k tomu ukázala možnost událostmi roku 1968. Rychlost, s jakou P. Restel věci zajistil a sehnal i potřebné finance, je předmětem obdivu nás všech.

I jinak nás podporoval všemožně. Obstaral prostředky, aby k nám mohla být posílána nějaká teologická a náboženská literatura. I mně jako provinciálovi zajistil jedno z aut, kterých jsem v době disperze používal k návštěvám členů provincie. K našim, pokud přišli do ciziny, se choval nejen přívětivě, ale byl jim posilou a jakousi ochranou. Otec Restel si šel ke svému Pánu pro odměnu za svůj život, když se dožil 83 let. V duchu svatého Ignáce žil věrně 64 roků. Pochován je v kryptě jezuitského kostela v Innsbrucku.

Z knihy Jana Pavlíka Vzpomínky na zemřelé jezuity, narozené v Čechách, na Moravě a v moravském Slezsku od roku 1814, Refugium Velehrad-Roma, Olomouc 2011, s. 492−495.