P. František Vojtek

P. Vojtek byl rodem z Hané, z Věrovan blízko Tovačova. Ve Věrovanech chodil do obecné školy, dvě třídy měšťanky navštěvoval v Tovačově. V roce 1924 nastoupil na řádové gymnázium na Velehradě. Po sextě v roce 1930 vstoupil do řádu a vykonal dvouroční noviciát na Velehradě. Po prvních slibech 15. srpna 1932 odešel studovat oktávu do Prahy-Bubenče. V roce 1933 tam s vyznamenáním maturoval (septimu studoval ve druhém roce noviciátu). Na základní filosofická studia byl poslán do Pullachu u Mnichova. Když je skončil, započal studovat teologii v Maastrichtu v Holandsku. Po třetím ročníku byl 15. srpna 1939 vysvěcen na kněze. Teologická studia skončil v roce 1940 a školní rok 1940−1941 zůstal v Holandsku na třetí probaci v Nijmegenu.

Po skončení probace, protože byl vybrán pro profesuru filosofie na našem českém provinčním Institutu, začal speciální studia k doktorátu z filosofie. V roce 1942 se však musel z Holandska vrátit do vlasti. Druhý rok těchto speciálních studií konal soukromě v Benešově u Prahy. Bydlel na děkanství (kolej už byla zabraná nacisty), kde byl s P. Opavským, Fr. Turečkem a Fr. Tkáčem. Teprve po válce mohl obhájit svou doktorskou práci z etiky a v Nijmegenu byl promován doktorem filosofie. Od roku 1943 už však vyučoval filosofii na řádovém Filosofickém institutu, který tehdy byl na Velehradě. Po válce přišel s celou filosofií do Brna. Když se P. Šilhan stal v listopadu 1945 provinciálem, stal se P. Vojtek po něm rektorem Filosofického institutu. Z Brna se filosofie stěhovala do Děčína. I tam byl P. Vojtek rektorem a profesorem etiky.

Dne 13. dubna 1950 byl zajištěn. Neputoval však nedobrovolně se svými do Bohosudova, ale byl jako představený odvezen mezi představené do Želiva. Tam byl až do konce existence tohoto lágru v roce 1956. Pak se dostal do Králíků. Tam pracoval na poli na tamním Státním statku. (Králíky byly převážně německým městem a po odsunu Němců připadla tamní půda Státnímu statku.) Dne 7. prosince 1959 byl v Králíkách zatčen a odvezen do vazby v Ostravě. Tam se už od září připravoval velký proces s jezuity pod názvem "Zgarbík a spol". Dne 7. března 1960 byl vynesen rozsudek. Pro P. Vojtka zněl na 12 roků nepodmíněného trestu. Nejvyšší soud z Prahy při svém výjezdním zasedání v Ostravě tento rozsudek potvrdil 9. června 1960. Po odsouzení se dostal jako většina ostatních do věznice ve Valdicích, kde pracoval na broušení skla. Nedostal se na svobodu ani na amnestii v roce 1962 ani v roce 1965, ale teprve na amnestii v květnu roku 1968. Celkem byl tedy vězněn 18 let. Z toho 9 a půl roku bez soudu v lágrech (Želiv a Králíky) pro řeholníky a 8 a půl roku v soudní vazbě a výkonu trestu (Valdice).

Dostal se do domova důchodců v Děčíně na Kamenické ul. Na půl úvazku byl zaměstnancem sester (OSF) jako jejich duchovní a na půl úvazku pracoval v domově důchodců jako účetní. Rok na to chtěl provinciál P. Šilhan, aby P. Vojtek převzal po P. Ševelovi práci v Hradci Králové. Tamější pan krajský tajemník, posílen už v roce 1968 příchodem sovětského vojska, se postavil proti příchodu P. Vojtka do Hradce Králové. Prohlásil, že už nechce žádného dalšího jezuitu. Až v roce 1970 přišel do Vnorov jako administrátor fary a představený malé komunity, kterou dále tvořili P. Jaroslav Pilík a Fr. Juřica. P. Pilík musel odejít do duchovní správy jinam, zůstal tedy P. Vojtek s Fr. Juřicou. Ale v roce 1972 státní správa trvala na tom, aby P Vojtek odešel do důchodu. Šel do svých rodných Věrovan ke svobodné sestře, která byla na rodné chalupě. Upravil si tam do zahrady svou řeholní celu a v ní prodléval nejčastěji.

Neměl zpočátku žádný souhlas ke kněžské práci. Asi za rok bylo třeba, aby někdo sloužil mši svatou řeholním sestrám v domově důchodců v Tovačově. Tovačovský pan farář vyřídil povolení a P. Vojtek každé ráno asi 3 km dojížděl na kole na mši sv. pro sestry. V případě zvláštní nepohody přespával v sakristii, aby brzy ráno měly sestry mši svatou. Když bylo třeba, aby někteří naši novicové, kteří se nedostali na studia do litoměřického interdiecézního semináře, doplnili svá studia o filosofii, prosil jsem P. Vojtka, zda by se toho neujal. Byl vždy naprosto ochotný. Viděl, že tito mladí neumí žádnou cizí řeč, ve které by se našly vhodné knížky. Pustil se do vypracování celé filosofie v českém jazyce. Tak udělal Logiku minor, Ontologii, Kritiku, Psychologii, Kosmologii, Etiku měl latinsky − to stačilo jen srozumitelně přeložit.

V roce 1980 si občas (byl velmi ukázněný) stěžoval na žaludeční potíže. Nakonec šel v roce 1981 na vyšetření do nemocnice do Olomouce, kde jej hned hospitalizovali a 15. února operovali. Byla to rakovina a už byly tak rozsáhlé metastáze, že se nedalo nic dělat. Když se otec vrátil z nemocnice, začal pracovat na Theodicei, kterou už neukončil. Napsal jen 5 thesí. Mimo tuto práci napsal menší spisek "O dialektickém materialismu" a studii o P. Theilhardu de Chardin (všechno samizdat). Původní samizdaty − příručky filosofie − byly pak vydány v roce 1991 Maticí cyrilometodějskou v Olomouci po přehlédnutí a opravách P. Dr. Říhou SJ. Slouží studentům teologické fakulty v Olomouci jako studijní texty (skripta).

P. Vojtek zemřel po skvělé přípravě − generální svatá zpověď, svaté svátosti ve mši svaté. Tím jsem mu posloužil v pondělí 20. července odpoledne. Ve středu 22. července před polednem ve Věrovanech zemřel. Je pochován ve Věrovanech v hrobě svých rodičů.

Připojuji dopis v plném znění, který psal 18. července 1981 a který jsem dostal v pondělí 20. července a ihned jsem za ním jel:

Milý otče! Pokoj Kristův!

Vím, že máš mnoho práce, ale přece bych Tě prosil, zda bys mne v pondělí nebo v úterý navštívil: zdá se mi, že slyším Pána volat a že by to nemuselo tak dlouho trvat. A tu bych Tě ze srdce prosil, abys mne připravil na cestu k Němu. Byla by to Tvoje poslední a největší služba, kterou bych ovšem splácel už až z nebe.

Srdečně zdravím a za všechno děkuji Tobě a především celému Tovaryšstvu a děkuji Pánu Bohu, že mne v něm nechá zemřít.

V Kristu Pánu oddaný P. František Vojtek SJ.

Z knihy Jana Pavlíka Vzpomínky na zemřelé jezuity, narozené v Čechách, na Moravě a v moravském Slezsku od roku 1814, Refugium Velehrad-Roma, Olomouc 2011, s. 476−484.