P. Jakub Rabušic

Syn Slovácka − narodil se ve Staré Břeclavě. Obecnou školu navštěvoval tři roky v Kosticích a tři další třídy v Tvrdonicích. V roce 1917 odešel na Velehrad do nového řádového gymnázia. Po pěti třídách vstoupil do noviciátu Tovaryšstva Ježíšova, který byl tehdy pro československou viceprovincii v Trnavě. V roce 1924 složil první řeholní sliby a dva roky pokračoval v gymnaziálních studiích na Velehradě. Poslední rok − oktávu, zakončenou maturitou − dělal na arcibiskupském gymnáziu v Praze-Bubenči.

V letech 1927−1930 studoval filosofii v Egenhovenu u Lovaně v Belgii. Na studia teologie byl poslán do Innsbrucku hned po studiích filosofie v roce 1930. Po návratu z Rakouska na pokyn představených začal studovat na pražské univerzitě profesuru češtiny a němčiny. To bylo v letech 1934−1939. Od dubna 1940 do konce školního roku 1940−1941 vyučoval němčinu v Praze-Bubenči. Potom konal rok probaci v Benešově u Prahy. Do zrušení velehradského gymnázia od března do konce školního roku 1942 vyučoval němčinu na Velehradě. Od září roku 1942 až do března 1943 byl provizorem farnosti Jankovice poblíž Velehradu. Od května do června 1943 byl měsíc katechetou v Bystřici u Benešova. Odtud byl odvezen gestapem do Zásmuk a internován do října 1943.

Po propuštění byl v Brně spirituálem kněžského semináře. Rok tam zastupoval tamního nemocného spirituála P. Kopala, diecézního kněze. V roce 1944 se vrátil na Velehrad, byl tam operářem a pomáhal i v okolních farnostech. V roce 1945 po válce, když bylo zase otevřeno arcibiskupské gymnázium v Praze--Dejvicích, byl na něm dva roky profesorem češtiny a ruštiny. V roce 1947 odešel s pražským gymnáziem do Bohosudova a vyučoval tam dál češtinu a ruštinu. V Bohosudově zůstal v lágru. Pokračoval manuální prací v dalších lágrech: v Oseku, Želivě a Králíkách. Když byl v Králíkách lágr 31. prosince 1960 zrušen, nastěhoval se k bratrovi do Brna.

Hledal zaměstnání a našel je jako mazač tramvají u Dopravního podniku v Brně ve vozovně v Králově Poli. Přesný a vzdělaný, vždy milý P. Rabušic se stal u dělníků oblíbeným panem profesorem. Bytem nezůstal u svého bratra, ale našel si dobrý podnájem u Sedláků v Brně-Židenicích.

Když odešel do důchodu, podařilo se P. Baťkovi, rodákovi také z Tvrdonic, který byl kaplanem a potom i farářem v Židenicích, získat pro P. Rabušice výpomocný souhlas pro židenickou farnost. A tak se P. Rabušic stal židenickým "kaplanem", který vypomáhal, kde jen mohl, a ve všech funkcích. S přibývajícím věkem začal mít potíže s artrózou v kolenech a nemoc jej trápila čím dál tím více. Také se objevoval na očích šedý zákal. Podrobil se operaci, ale s blížícím se rokem 1980 byl stále častěji hospitalizován, buď na očním, nebo na ortopedii, ale také na interním oddělení.

Jeden čas, protože potřeboval větší péči, než mu mohli Sedlákovi poskytnout, byl delší dobu na Červeném kopci v oddělení pro dlouhodobě nemocné. Nosíval jsem mu svaté přijímání, mohu proto snadno svědčit o jeho veliké úctě, zbožnosti a plné oddanosti do vůle Boží. Tak odešel na věčnost v 76. roce věku a 59. roce řeholního života v Tovaryšstvu v nemocnici v Novém Lískovci v Brně. Je pochován v hrobě s P. Úředníčkem v areálu Milosrdných sester sv. Františka, jejichž byl dlouholetým zpovědníkem v rezidenci na Petrově.

Z knihy Jana Pavlíka Vzpomínky na zemřelé jezuity, narozené v Čechách, na Moravě a v moravském Slezsku od roku 1814, Refugium Velehrad-Roma, Olomouc 2011, s. 472−474.