F. Alois Rindt

Fr. Rindt pocházel z Libotova (Liebtalu) u Dvora Králové. Byl německé národnosti a hlásil se k němčině jako ke své mateřštině, ale uměl velice dobře česky. V Liebtalu chodil do obecné školy, samozřejmě německé. Když dosáhl 14 roků, odešel do Dubence u Jaroměře učit se krejčovskému řemeslu. Před vstupem do řádu se věnoval jednak krejčovině, ale částečně také hospodářství u rodičů. Vykonal vojenskou službu. V první světové válce byl na frontách tři roky. Po návratu byl ještě nějakou dobu doma, ale brzy toužil vstoupit do Tovaryšstva Ježíšova. Byl přijat a jako Němec byl poslán do noviciátu ve Svatém Ondřeji (Sankt Andrä) v rakouské provincii. Druhý rok byl však v noviciátě na Velehradě a tam také složil první řeholní sliby.

Protože byl vyučen krejčím, a byl velice zručným krejčím (myslím, že je možno říci, že jedním z nejlepších), jeho dispozice k práci byly jasné − krejčí. Na prvním a posledním místě byl k tomu ještě vrátným. Místa, kde Fr. Rindt blahodárně působil, jsou: Bohosudov, Chrást (Podmokly), Bohosudov, Děčín, opět Bohosudov. Od roku 1948 až do zajištění 13. dubna 1950 byl v Děčíně. Fr. Rindt pracoval vždy velice precizně. Trápívalo ho jen jedno − když mu ekonom koupil ne moc dobrou, nebo dokonce špatnou látku. To býval nešťastný, že se práce nedá provést tak dobře, jak by chtěl, a že se bude muset brzy dělat znovu. Uměl v duchu chudoby dělat na talárech takové opravy, že na nich nebylo vůbec poznat, že jsou opravované.

Z Děčína byl odvezen do lágru v Bohosudově. Pak putoval do Oseka a do Králík. Dne 19. ledna 1955 byl převezen na Moravec. Tam pracoval a spravoval pro všechny naše, co bylo třeba, ale i jiným uměl s láskou posloužit. Byl velmi pilný. Když se v roce 1968 ukazovalo jakési uvolnění, mnoha našim ušil znovu taláry, zvláště kněžím, kteří odcházeli na fary. Obětavost v takovém věku, aby pokud možno všichni naši měli talár ve správném střihu a dobře ušitý, byla nečekaná.

Když se přiblížila osmdesátka, asi od roku 1975, nešil už nové věci, nanejvýš ještě nějaká cingula a birety. Ale spravoval i nadále hodně. Poslední dva až tři roky postupovala u něho velice rychle skleróza. Přestával si dokonce uvědomovat, kde je, takže musel být stále pod kontrolou, někdo s ním musel být. Buď některý z našich bratří nebo některá ctihodná sestra. Ve stavu veliké zapomnětlivosti končil svůj krásný řeholní život.

Mám na tohoto bratra i jednu zcela zvláštní vzpomínku. Když jsem byl na filosofii v Děčíně, chodíval jsem rád do nemocnice, když na mě přišel týden, někdy i na víc. Vždy tam bylo něco, co bylo možno mezi pacienty spravit: manželství, navrácení do církve, sv. zpověď po více letech. Sestry tam byly Němky (křížové sestry). Mnohé špatně nebo dokonce velmi málo mluvily česky, ale byly horlivé a měly velice dobrého ducha. Pacienti, třeba Češi, je měli v úctě, a byli proto naladěni trochu se dát do pořádku. Fr. Rindt byl asi 14 dní hospitalizován s nějakým záludným vředem v nosu na chirurgii, kde se podrobil operativnímu zákroku. S muži to skvěle uměl, za tu dobu tam bylo velké množství sv. zpovědí jím připravených. Ve starých pravidlech byla také výzva, abychom měli druhé k tomu, aby se zpovídali. Fr. Rindt se podle tohoto pravidla řídil, a mnohým tak pomohl ke smíření s Pánem.

Fr. Rindt odpočívá svým tělem v zemi moraveckého hřbitova.

Z knihy Jana Pavlíka Vzpomínky na zemřelé jezuity, narozené v Čechách, na Moravě a v moravském Slezsku od roku 1814, Refugium Velehrad-Roma, Olomouc 2011, s. 470−472.