F. Bonifác Soják

Fr. Soják se narodil ve Vážanech, farnost Polešovice u Uherského Hradiště. Obecnou školu navštěvoval doma ve Vážanech. Po ní se tři roky učil zedníkem ve Vídni. Dva roky sloužil u vojska základní vojenskou službu. Byl však na vojně i za první světové války, a to v letech 1914−1918, na frontách ruské, rumunské a italské.

Po válce začal víc přemýšlet o smyslu života a zatoužil sloužit Pánu Bohu. Po kandidatuře na Velehradě začal tam 8. dubna 1920 svůj noviciát. Po přeložení noviciátu do Trnavy dokončil noviciát tam a složil první řeholní sliby. Rok zůstal ještě v Trnavě a pracoval ve svém zednickém řemesle. Od roku 1923 až do roku 1934, tedy plných 11 roků, byl kostelníkem v Českém Těšíně. Na rok šel dělat své řemeslo do Benešova, kde bylo nutno vše připravit pro příchod noviců. V roce 1937 v únoru přišel na Velehrad a dělal tam domovníka a připravoval jídelnu. Od května 1938, kdy přešel do Prahy ke sv. Ignáci, dělal už jen práci zednickou, postupně po jednoročním pobytu v Praze tři roky v Benešově, čtyři roky na Velehradě, rok v Děčíně a od roku 1947 do dubna 1950 v Bohosudově. I v lágrech v Bohosudově, v Oseku a v Králíkách pracoval jako zedník na údržbě těchto objektů. Zestárlý byl poslán 19. května 1955 z Králík na Moravec. Ani tam nezahálel, pracoval, kde jen mohl.

Musím mu vydat svědectví o jeho píli. Když jsem získal domek v Brně na Kamenné ulici, ovšem ve velmi sešlém stavu, Fr. Soják od července do listopadu 1971 jezdil každé pondělí do Brna. Bydlel u Fr. Jocha. Po mši svaté na Petrově jel na Kamennou. Já byl v té době v práci. V polorozbořené prádelně si pod kouskem střechy udělal svůj kout. Měl ve zdi dva hřebíky na šaty na cestu a dva hřebíky na šaty pracovní. Dal si tam dvě židle. Na jednu, když přišel, si dal křížek, růženec a četbu, na druhou si přišel několikrát za den sednout, aby se modlil a udělal poctivě všechna duchovní cvičení jezuity. Odpoledne odcházel na Petrov, aby si trochu odpočinul. To bylo v roce 1971, kdy už měl 82 roků. Maltu jsme mu udělali s Fr. Chalupou den předtím, jen si ji ráno rozředil. Neměl přidavače. Sám vyboural všechny staré velké dveře a zazdil otvory po nich. Udělal nové otvory v rohu zdí a zasadil zárubně. Vyspravil staré nebo udělal nové omítky. Všechno naprosto sám. Na sobotu a neděli (v sobotu bývalo na Kamenné na práci větší množství brigádníků různých profesí) odjíždíval na Moravec. Velice a vydatně tak přispěl k opravě domku, který pak léta sloužil jako Curia Provincialis a později v roce 1990 jako první malá rezidence v Brně.

Byl to velmi zbožný a pracovitý bratr. Uměl si velice dobře rozdělit čas, jak pro duchovní cvičení, tak pro práci. Vždy byl dochvilný a přesný, zvláště k duchovním úkonům. Ale nemoc způsobila, že byl hospitalizován, nejprve v Novém Městě, pak na Buchtově kopci. Ale zemřel nakonec v léčebně pro dlouhodobě nemocné v Mostišti u Velkého Meziříčí. Bylo to 25. prosince 1976 na Hod Boží vánoční. Pochován byl na Moravci mezi spolubratřími. Měl 88 roků, z toho prožil v Tovaryšstvu 57 let, vyplněných mnohou službou, zvláště zednickou a malířskou prací na údržbě našich domů.

Z knihy Jana Pavlíka Vzpomínky na zemřelé jezuity, narozené v Čechách, na Moravě a v moravském Slezsku od roku 1814, Refugium Velehrad-Roma, Olomouc 2011, s.457−458.