P. Karel Ševela

P. Ševela byl rodem z Mutěnic u Hodonína. Šest tříd obecné školy vychodil doma v Mutěnicích. Potom jej v roce 1921 dostali rodiče na studia na Velehrad. Přišel do sekundy. V roce 1926, po sextě, požádal o přijetí do noviciátu Tovaryšstva. Byl přijat a noviciát začal 14. srpna toho roku na Velehradě. V roce 1928−1929 byl na arcibiskupském gymnáziu a připravoval se k maturitní zkoušce, kterou složil 24. června 1929. V letech 1929−1932 vykonal řádová studia filosofie v Krakově v Polsku. Po filosofii byl čtyři roky na Velehradě nejprve pomocným prefektem, nakonec i generálním prefektem. Učil při tom na gymnáziu zpěv a dějepis. Teologii potom studoval rok v Innsbrucku a dva roky ve Valkenburgu, kde byl 27. března 1939 vysvěcen na kněze. Byl povolán domů a čtvrtý rok teologie vystudoval v Praze.

V roce 1940−1941 byl v Benešově sociem magistra noviců a současně si vykonal třetí probaci. V roce 1941 přišel na Velehrad a ten se mu stal domovem až do zajištění v dubnu roku 1950. V roce 1941−1942 byl generálním prefektem. Po zrušení gymnázia byl do roku 1945 ministrem a prokurátorem domu a současně vyučoval scholastiky pedagogiku na Filosofickém institutu, který sídlil prozatím na Velehradě. Když bylo v roce 1945 obnoveno velehradské gymnázium, stal se opět generálním prefektem a na gymnáziu vyučoval zpěv a zeměpis. Měl osobité charisma výborného vztahu k mládeži. Byl úspěšným generálním prefektem. Jako dobrý hudebník (sám hrál na několik nástrojů) založil na Velehradě studentskou kapelu, kterou sám cvičil a dirigoval.

V listopadu 1949 zemřel velehradský rektor P. Závadský. Po něm se stal rektorem na několik měsíců P. Ševela. Těch několik měsíců nebylo dáno vůlí představených, ale vůlí příslušníků StB, kteří v noci 13. dubna 1950 vtrhli do Velehradské koleje, všechny řeholníky odvezli do Bohosudova a P. Ševelu do Želiva. I studenti se pak museli v nejbližších dnech z Velehradu odstěhovat k rodičům a pokračovat ve studiu na státních gymnáziích. V Želivě v přísné izolaci byl P. Ševela až do zrušení tohoto lágru v roce 1956.

S ostatními osadníky byl transportován do posledního lágru nucených prací pro řeholníky, do Králík. Pamětník P. Pešek, který byl také od počátku v Želivi, vzpomíná, že P. Ševela tam pracoval jako instalatér a v hospodářství. Jezdil tam s traktorem. Od října 1959 do února 1960 bylo v Králíkách velké zatýkání jezuitů. Došlo i na P. Ševelu, a to v únoru 1960. Byl pak souzen krajským soudem v Hradci Králové 11. a 12. května 1960 s šesti jinými členy provincie (Plaček, Pešek, Pitrun V., Vaněčka, Kovář a Slavík) pro podvracení republiky podle § 79 odst. 1 a byl odsouzen na tři a půl roku. Aby se na něj, ani na ostatní, nemohla vztahovat amnestie v květnu roku 1960, prokurátor se odvolal k nejvyššímu soudu, a tak všichni museli své tresty nastoupit. P. Ševela byl pak po vazbě v Hradci Králové jen ve Valdicích na broušení skla. V roce 1962 se na něj vztahovala druhá amnestie pro politické vězně, a tak byl propuštěn.

Odešel ke své sestře do Mutěnic a byl tam zaměstnán jako traktorista v JZD (Jednotném zemědělském družstvu). V roce 1967 dostal státní souhlas k výkonu kněžské služby jako kaplan v Brně ve farnosti Staré Brno. Tam byl jeho farářem P. Ludvík Gazda, kdysi jeho odchovanec z Velehradu. V roce 1968, kdy bylo možné vrátit se do Hradce Králové k našemu kostelu a současně také sloužit farnosti u Božského Srdce, stal se tam P. Ševela superiorem a farářem. Před tím však ještě v Brně prodělal operaci prostaty. Hradecká služba byla na P. Ševelu mnoho, a tak se souhlasem otce provinciála došlo ke změně. Za něho přišel P. Jan Nevtípil a P. Ševela odešel do Nového Jičína, kde sestry sv. Františka z Brna, tehdy sídlem v Lechovicích, sloužily v domově důchodců. Tam měl lépe postaráno o své lidské potřeby. Když sestry pro nedostatek dorostu už staré nestačily sloužit ve všech ústavech, jak do nich přišly po vyhnání z nemocnic v roce 1957 a 1958, odešly; odešel i P. Ševela. Uchytil se jako varhaník v Židlochovicích a později v Letovicích u Milosrdných bratří. Tam v roce 1976 byl raněn mozkovou mrtvicí.

Byl hospitalizován v Boskovicích a odtud se po třech týdnech léčení dostal do Letovic na II. internu, nebo správně do léčebny dlouhodobě nemocných, lidově do odkladní nemocnice. Když jsem za ním týdně jezdíval a viděl jeho neutěšený stav a vpravdě nedostatečnou péči, začal jsem hned podnikat kroky, aby byl přijat do charitního domova pro kněze na Moravec. Podařilo se to, a tak tam spokojeně žil několik měsíců. Denně oblečen v roucha na vozíčku koncelebroval. Fr. Náplava mu obětavě vyřizoval korespondenci, takže si tam zvykl rychle a byl tam velice rád. Dne 14. srpna 1976 oslavil 50 let řeholního života v Tovaryšstvu. Čtyři dny nato se odebral na věčnost k Pánu. Příbuzní si přáli, aby byl pohřben ne na Moravci mezi spolubratřími, ale v rodišti. Pohřbu se zúčastnilo v Mutěnicích množství věřících i kněží. Byl uložen do kněžského hrobu na mutěnickém hřbitově.

Z knihy Jana Pavlíka Vzpomínky na zemřelé jezuity, narozené v Čechách, na Moravě a v moravském Slezsku od roku 1814, Refugium Velehrad-Roma, Olomouc 2011, s.453−456.