P. František Němec

P. Němec se narodil v Lovčicích u Kyjova. Po obecné škole v rodné obci odešel v roce 1918 na Velehrad do papežské koleje, aby tam studoval na řádovém gymnáziu. Po kvintě v roce 1923 vstoupil do řádového noviciátu Tovaryšstva v Trnavě a po dvou letech se vrátil na Velehrad, aby tam pokračoval v gymnaziálních studiích jako scholastik junior. Oktávu potom v roce 1926− 1927 studoval v Praze-Bubenči a úspěšně tam maturoval s vyznamenáním. Po maturitě byl poslán na řádová studia filosofie na Berchmanskolleg v Pullachu u Mnichova (1927−1930). V školním roce 1930−1931 byl prefektem studentů na velehradském gymnáziu. V roce 1931 byl poslán do Holandska do Maastrichtu, aby tam studoval čtyři roky teologii. Po třetím roce byl vysvěcen na kněze 15. dubna 1934.

Když skončil teologická studia, byl v Praze ustanoven redaktorem časopisů "Posel Božského Srdce" a "Ve službách Královny". V roce 1936 byl zapsán na Přírodovědecké fakultě Univerzity Karlovy ke studiu. V roce 1939 studium přerušil, jako všichni čeští vysokoškolští studenti. Byl přeložen z Prahy do Benešova u Prahy, kde vyučoval filosofii na řádovém institutu. Poslední slavné svaté sliby složil 15. srpna 1939 na Svatém Hostýně, kde nepůsobil, ale bylo to jeho zvláštní přání, zde složit sliby. V Benešově byl 15. listopadu 1941 zatčen gestapem a poslán do koncentračního tábora Dachau, kde prožil čtyři roky vězení až do osvobození v roce 1945. Hned po návratu pokračoval v trimestrálním studiu na přírodovědecké fakultě a učil přitom na gymnáziu v Ostrovní u voršilek v jedné třídě chemii.

V roce 1946 byl v Praze promován doktorem přírodních věd. V roce 1946−1947 vyučoval na Filosofickém institutu řádové bohoslovce metodologii, disputované otázky (quaestiones disputatae) a matematiku. Ve školním roce 1947−1948 vyučoval na Velehradě matematiku, fyziku a chemii a přitom jezdil do Brna na Masarykovu univerzitu, kde studoval profesuru matematiky. Jako doktor přírodních věd v oboru chemie konal doplňková studia z pedagogiky pro profesuru chemie. Aprobaci profesora chemie získal v roce 1948. Od roku 1948 do dubna 1950 byl na Biskupském gymnáziu v Brně, kde vyučoval chemii a fyziku. Ve školním roce 1949−1950 už naši na gymnáziu učit nesměli. P. Němec jen studoval a byl přitom správcem fyzikálních a chemických sbírek a kabinetů.

V Brně byl 13. dubna 1950 zatčen a odvezen s ostatními do Bohosudova. Z Bohosudova přišel do Oseka, odkud byl na přání skláren propuštěn. Bydlel v Duchcově a pracoval dál ve sklárnách, ne však už jako dělník, ale v laboratořích. Tam uplatnil své solidní znalosti z oboru chemie a svou důkladnost, se kterou se stal vysoce uznávaným odborníkem v oboru sklářství. Zde měl i vynikající úspěchy badatelské, které se týkaly např. skla televizních obrazovek, výroby luxferů a úplně nových prací v oboru sklářských pecí. Vydal o sklářských pecích i knížku. První díl vyšel; druhý, rozpracovaný, byl darován provincialátem jeho spolupracovníkům k dokončení. P Němec zaváděl výrobu skla obrazovek i v cizině (v té době ovšem jen socialistické), dokonce v Číně. Po čas svého zaměstnání ve sklárnách se věnoval svému kněžskému a řeholnímu povolání jen ve skrytu.

Když však odešel do důchodu k bratrovi do Osvětiman, vyžádal si aspoň výpomocný souhlas a pomáhal jak ve farnosti Osvětimany, tak jezdil i na Velehrad. Chodil učit i děti do škol, s batohem a promítačkou na zádech. Za svého pobytu v Osvětimanech byl také několikrát požádán o výpomoc ředitelstvím skláren, a to nejen v Duchcově či v Teplicích, ale i ve Valašském Meziříčí. Pan ředitel prostě pro něho přijel, když někde selhala výroba a nevěděli si rady. P. Němec se vždy ve své dobrotě dal pohnout a hned jel. Zůstal tam, než jim to dal do pořádku, a pak se zase vrátil.

Těsně před svou smrtí byl asi měsíc také pomáhat. Nachladil se tam. Ještě mně odtud poslal lístek, ve kterém líčí toto své onemocnění. Po návratu nezůstalo jen při tomto silném nachlazení, ale přidal se i infarkt, který ho sklátil do hrobu. Bydlel na samotě u svého bratra v Osvětimanech, ale bylo mnoho kněží, spolubratří i lidu Božího už v průvodě, který vedl P. Vašíček. Ten totiž dostal souhlas ke kázání v kostele v Osvětimanech. Mši svatou v kostele v Osvětimanech měl biskup Vrana z Olomouce. Po mši sv. byl pohřben na místním hřbitově hned u kostela (po boku kostela vlevo). Rodný bratr P. Němce tam dal postavit pěkný pomník se sochou Božského Srdce Páně a nápisem, který zcela jednoznačně zvěstuje každému jeho životní dílo.

Literární činnost P. Němce je dvojího druhu. Jednak byl autorem duchovních statí a jedné knížky ("Matko neopouštěj nás", Tovaryšstvo Ježíšovo, Praha 1946, 48 s.) a dále obsáhlé činnosti literárně vědecké v oboru chemie. Pro zajímavost uveďme, že "Matko neopouštěj nás" byla devótní práce, slíbená Pánu Bohu, když se vrátí živ a zdráv z Dachau. Byl redaktorem časopisu "Posel Božského Srdce Páně" a časopisu "Ve službách Královny". Do obou těchto časopisů přispíval i mnohými drobnými články.

Vědecko-technické spisy z doby jeho činnosti v duchcovských sklárnách v době totality, kde byl vedoucím výzkumného oddělení a o vykonané práci psal vlastně zprávy o provedených úkolech, jsou jsou v archívu duchcovských skláren. Jsou to tyto:

"Technologie čili postup výroby stavebního skla", 1951
"Výroba signálních skel, barvení polyvinylbutyralové folie", 1955
"Kontinuitní tavení a lití bílého Chodopaku", 1956
"Corovisit na vaně", Stavosklo, 1957
"Automatická výroba televizních baněk 17", 10 svazků, 1959−1961
"Vznik modelovacího střediska", 1964
"Výroba barevných tvárnic", 1967
"Posudek na zprávu o modelování celoelektrické vany", 1971
"Posudek na zprávu o fyzikálním proměřování základních vlastních skel", 1971
"Laboratorní příručka pro modelování sklářských van (pecí), 1. díl vyšel knižně v roce 1972; 2. díl, ne úplně dokončený, si vyžádali na mně v den pohřbu P. Němce v Osvětimanech jeho žáci toho výzkumného oddělení.
"Sledování homogenizačního účinku sklářských tavicích van", od roku 1972 až do roku 1975 až do své smrti.

Z knihy Jana Pavlíka Vzpomínky na zemřelé jezuity, narozené v Čechách, na Moravě a v moravském Slezsku od roku 1814, Refugium Velehrad-Roma, Olomouc 2011, s.444−450.