P. Vojtěch Bartoš

P. Bartoš pocházel z Vážan, farnost Polešovice u Uherského Hradiště. Ve třinácti letech jej rodiče přihlásili na řádové gymnázium na Velehradě. Vystudoval tam pět tříd a jako osmnáctiletý se přihlásil do noviciátu Tovaryšstva Ježíšova. Noviciát byl tehdy v Trnavě. Druhý rok pak už přešli čeští novicové do noviciátu na Velehrad. Tam složil první řeholní sliby. Po noviciátě musel doplnit svá nedokončená středoškolská studia. Jeden rok studoval ještě na Velehradě, ale druhý rok byl už v Praze-Bubenči, kde také složil maturitu. Na filosofii byl poslán do Krakova v Polsku a absolvoval ji v letech 1927−1930. Dva roky potom byl na Velehradě jako pomocný vychovatel v papežské koleji studentů. Na teologii odešel z nařízení představených na řádovou univerzitu v Innsbrucku. Po třetím ročníku byl 26. července 1935 v Innsbrucku vysvěcen na kněze. Dokončil tam ještě čtvrtý ročník teologie a vrátil se domů.

Na jeden rok se stal kaplanem na Velehradě. V roce 1937−1938 si vykonal třetí probaci ve Svatém Ondřeji v Rakousku. V roce 1938−1939 byl ministrem domu v Benešově u Prahy a dva roky opět kaplanem Velehradským. V roce 1941 přišel do Prahy jako operář, zvláště určený pro práci na pražské periferii. V těch letech dával také rekolekce kněžím a byl ředitelem některé z Mariánských družin u sv. Ignáce. V květnu roku 1944 byl gestapem zatčen a odsouzen. Z Pankráce byl převezen do Terezína. Po osvobození se vrátil do Prahy. Byl však brzy poslán do Děčína jako ministr obnovovaného domu. Hned v následujícím roce se tam stal farářem farností Děčín a Bělá a vikářem děčínského vikariátu.

Od roku 1947 mu už zůstávala jen starost o farnost Děčín a okolní farnosti na pravém břehu Labe. Byl dále vikářem děčínského vikariátu. Přestal být ministrem domu a prokurátorem. To by už bývalo neúnosné, neboť se do Děčína nastěhoval Filosofický institut a práce pro ministra se stala velmi náročnou. V roce 1950 byl s ostatními odvezen do Bohosudova. Pak se dostal do Oseka. Tam byl "fabrikou" po zrušení lágru v Oseku vyžádán spolu s P. Němcem a P. Bilíkem, aby zůstal. Byl tedy propuštěn z internace. Pracoval dál v Duchcově ve sklárnách a tam také v soukromí bydlel.

V roce 1965 dosáhl důchodového věku, a tak se zajímal o možnost někde jako důchodce vypomáhat v kněžské službě. Dostal souhlas jako výpomocný kněz v Kostelanech u Nedakonic. Mohl zde bydlet a konat bohoslužby. Administrátorem byl farář z Nedakonic excurendo. Ten zde i vyřizoval úřední věci a vyučoval náboženství. V Kostelanech v roce 1973 onemocněl a byl hospitalizován v nemocnici v Uherském Hradišti.

Dne 14. srpna 1973 bylo padesát let jeho řeholního života. Byl jsem jej v nemocnici navštívit. Připadal mně docela čilý. Blahopřál jsem mu k 50. jubileu i za otce generála a omlouval se, že obvyklé přání otce generála se nějak zpozdilo. U jeho jména byl totiž v posledních letech v katalogu provincie omyl v datu vstupu. Přání otce generála Arrupeho přišlo až po smrti P. Bartoše. Oznámil jsem otci generálovi úmrtí P. Bartoše a vrátil jsem 50 mší svatých, které otec generál poslal darem na jeho úmysly opožděně k jeho jubileu. Otec generál obratem poslal jiný dopis a v něm ponechal 50 darovaných mší svatých s vlastním určením − za duši zemřelého otce.

P. Bartoš žil 68 roků, z toho 50 v Tovaryšstvu Ježíšově. Pohřeb zařizoval P. František Němec, který jej často v nemocnici navštěvoval. P. Bartoš byl pohřben ve své rodné farnosti v Polešovicích. Pohřeb však začínal mší svatou v Kostelanech, průvod šel až na rozcestí silnice Uherské Hradiště − Moravský Písek.

Z knihy Jana Pavlíka Vzpomínky na zemřelé jezuity, narozené v Čechách, na Moravě a v moravském Slezsku od roku 1814, Refugium Velehrad-Roma, Olomouc 2011, s. 429−430.