P. Leopold Škarek

P. Škarek, jeden z nejvýznamnějších členů české provincie, se narodil poblíž "bílé" Telče, v Mysleticích. Pokřtěn byl ve farním kostele v Kostelní Myslové. Obecnou školu navštěvoval v jednotřídce v Lípové Řečici. První třídu reálného gymnázia studoval v Telči v letech 1884−1885. Od druhé třídy přešel na klasické gymnázium do Jindřichova Hradce, kde maturoval v roce 1892. Po maturitě se přihlásil do brněnského alumnátu, kde byl 25. července 1896 po čtyřech letech vysvěcen na jáhna. Pro nedostatek předepsaného věku byl jako jáhen poslán do farnosti Měřín, kde vykonával jáhenskou službu převážně výukou na školách. Když dosáhl předepsaného věku, byl biskupem brněnským Msgre. Bauerem vysvěcen v Brně 28. března 1897 na kněze. Byl ustanoven v Měříně kaplanem.

Na prosbu P. Škarka jej biskup Bauer 4. prosince 1897 propustil do noviciátu Tovaryšstva Ježíšova. V noviciátě byl ve Svatém Ondřeji v Korutanech, a to třináct měsíců. Půl roku od ledna 1899 studoval tamtéž rétoriku. Od prázdnin přešel do Bratislavy na filosofii. V Bratislavě 5. prosince 1899 složil první řeholní sliby. Po filosofii, kterou skončil v roce 1902, doplnil dva roky svá dřívější teologická studia v Innsbrucku. V letech 1905−1906 byl sociem magistra noviců (pomocníkem novicmistra) na Velehradě. Jako pětatřicetiletý zasedl v Praze do univerzitních lavic, aby studoval latinu, řečtinu a malou češtinu. Když se stal profesorem, pět let učil latinu, řečtinu a malou češtinu v Praze-Bubenči.

Dne 8. prosince 1919 byla zřízena československá viceprovincie a P. Škarek byl jmenován viceprovinciálem. Když skončil svůj úřad v roce 1925, vrátil se jako profesor od sv. Ignáce zase do Bubenče. V roce 1929 se stal podruhé provinciálem. To už československá viceprovincie byla povýšena na provincii. Druhý provincialát P. Škarka trval čtyři roky. Ve školním roce 1933−1934 učí v Praze-Bubenči, v roce 1934−1935 na Velehradě. V roce 1935 byl otevřen noviciát v Benešově u Prahy a P. Škarek tam byl poslán jako rektor koleje a magister noviců. Rektorem zůstal až do zabrání benešovské koleje nacisty 12. března 1942. Magistrem přestal být 31. července 1941, kdy jej vystřídal P. Wamser. Po zabrání koleje v Benešově většina otců, bratří, scholastiků a noviců odešla na Velehrad. P. Škarek se po skončení úřadu novicmistra stal v roce 1941 instruktorem třetí probace. Proto při zabrání kláštera nacisty odešel s probacionáři z Benešova na Svatý Hostýn. Na Svatém Hostýně byl v této funkci a zároveň superiorem až do roku 1946.

Disposicí roku 1946 zůstal na Svatém Hostýně jako operář a lidový misionář. V květnu 1947 přišel na Velehrad jako operář, misionář a exercitátor. Ale už od svátku sv. Ignáce téhož roku se stal rektorem na Velehradě, a to až do prázdnin v roce 1949. Disposicí pro rok 1949 byl P. Škarek opět jmenován instruktorem třetí probace a superiorem na Svatém Hostýně. Tam také byl zajištěn a poslán do Želiva. Odtud se v roce 1951 dostal mezi prvními už jako starý na Moravec. I tam žil spokojeně a vzorně svůj řeholní život, který měl tak rád. Pomáhal všem radou, modlitbou a hlavně příkladem. A pokud mohl, byl činný − dlouhou dobu míval promluvy pro "sestřičky" − Školské sestry de Notre Dame.

Ve svém dlouhém řeholním životě dělal kromě profesorské činnosti snad všechno, co se dá. Byl dvakrát provinciálem. Byl magistrem noviců, instruktorem třetí probace. Byl na mnoha místech rektorem nebo superiorem. Byl výborným lidovým misionářem a exercitátorem. Byl to muž energický, plný přirozeného elánu, ale ještě víc nadpřirozeného ducha víry. Byl však také mužem kázně a poslušnosti. Byl opravdovým Božím darem a požehnáním pro českou provincii.

Svou bodrostí prosvětlil všechny situace, do kterých se dostal. Byl vždy povzbuzením. Není člena naší provincie, který by znal P. Škarka bezradně smutného. Jeho víra v nebeského Otce, jak on říkal "tatíčka" (on to uměl říkat bez sentimentality, s pronikavou silou), byla vždy nakažlivá. Svým optimismem pomáhal celé provincii přečkávat těžké a chmurné chvíle disperze. On to byl, kdo mluvil i v nejtěžších situacích ne o navštíveních, ale o vyvolení to nebo ono prožít. Snad nejkrásněji vyjadřuje jeho víru i optimismus jedna situace na Moravci. Když mu bylo 92 let a měl uskřinutou kýlu, přišel lékař a konstatoval: "Stařečku, musíte okamžitě na operaci do Nového Města." P. Škarek odpověděl: "Tak, můj drahý, zaprvé žádný stařeček, nanejvýš obstarožní mladík. A za druhé, okamžitě přijde P. Stork, vyzpovídá mě a zaopatří, protože nevím, co tam ti vaši kolegové se mnou vyvedou!" I tuto operaci přečkal a doktoři v novoměstské nemocnici se chodili s úctou k jeho lůžku potěšit pohledem a povzbudit nějakým jeho slovem, dokonce i primář, výborný chirurg, ale známý ateista a komunista. P. Škarek mluvil o Bohu vždy svým prozářeným zjevem a teplým, i když rozhodným slovem.

Organismus však přece jen slábl a tak když dostal v květnu 1968 silnou chřipku, přijal s úctou pozvání na věčnost. Jeho pohřeb byl slavný. Přijelo mnoho jezuitů i mnoho diecézních kněží, kteří jej znali jako exercitátora z alumnátu či z kněžských exercicií. Přijel také (ještě ze Žernůvky) brněnský biskup Msgre. Karel Skoupý a osobně provedl u domu výkrop. Byl přítomen také biskup Otčenášek. P. Škarek byl pochován na Moravci. Dnes jsou již jeho pozůstatky uloženy ve společné hrobce − v ossariu, dobře zabezpečené a označené. A jeho optimismus v říši nebeského Otce žije. Žije také v jeho synech podporován, jak věříme, jeho přímluvou.

Literární pozůstalost P. Škarka můžeme rozdělit na knižní a časopiseckou. Knižní pak na původní a překladatelskou.
"Pod praporem Královny nebes" − pro členy Mariánských družin; 1. vydání, Brno 1908, 324 s.; 2. vydání, tamtéž, 1909. Z řady dalších vydání uvádíme poslední, deváté, vydání, Praha 1937, nákladem sekretariátu Mariánských družin.
"V šiku mariánském", Sekretariát Mariánských družin, Praha 1923, 84 s.
"Život sv. Aloise Gonzagy, patrona mládeže", Matice CM, Olomouc 1927, 267 s.
"Jiskry sv. Ignáce z Loyoly" − překlad latinské knížky P. Hevenesiho SJ; Dobrá kniha, Olomouc 1940, 451 s.; 2. vydání tamtéž, 1945; 3. vydání tamtéž, 1947 (náklad 15 tisís kusů).

Přispíval svými články do časopisů "Ve službách Královny", "Zprávy velehradské", "Zprávy české provincie T.J.", nejčastěji však do "Posla Božského Srdce Páně".

Na Moravci připravil do tisku tyto práce:
"Žaltář pro breviář, zavedený Piem XII." − překlad z latiny.
"Sv. Alfons Rodriguez, řeholní bratr T.J." − životopis.
"Blahoslavený Petr Faber, kněz, vyznavač T.J." − životopis.
"Sv. Josef Pignatelli, kněz, vyznavač T.J." − životopis.

Z hlediska historického nejcennějším dílem P. Škarka jsou jeho memoáry − paměti z doby jeho dvojího provincialátu. Toto vzácné autobiografické dílo zůstalo v rukopise jako i několik předchozích prací sepsaných na Moravci.

Z knihy Jana Pavlíka Vzpomínky na zemřelé jezuity, narozené v Čechách, na Moravě a v moravském Slezsku od roku 1814, Refugium Velehrad-Roma, Olomouc 2011, s. 381−388.

Životopis Leopolda Škarka z pera Bernarda Pitruna: Jadrné memento. Životopisný nástin českého provinciála jezuitů Leopolda Škarka SJ (1874–1968). Refugium Velehrad-Roma, Olomouc 2008.

Díla Leopolda Škarka:
Alfons Rodriguez. Mystik z Mallorky (1531–1617). Refugium Velehrad-Roma, Olomouc 2012.
Co bylo po zrušení Tovaryšstva Ježíšova? Životopis Josefa Pignatelliho SJ. Refugium Velehrad-Roma, Olomouc 2010.