P. Jan Smrž

Na začátku roku 1965 zemřel bývalý rektor brněnské koleje P. Zgarbík a uprostřed toho roku první a jediný ředitel brněnského biskupského gymnázia svěřeného Tovaryšstvu, P. Smrž.

P. Smrž byl rodem Jihočech. Narodil se v Hluboké u Českých Budějovic. Obecnou školu navštěvoval v rodišti a pak studoval gymnázium v Českých Budějovicích. Po maturitě s vyznamenáním se rozhodl studovat teologii. Do kněžského semináře se přihlásil v Praze v roce 1911. Po prvním ročníku se přihlásil do Tovaryšstva Ježíšova. Nastoupil do noviciátu na Velehradě a po dvou letech složil 8. září 1915 první řeholní sliby. Byl odeslán do Innsbrucku, kde studoval filozofii. Ve školním roce 1918−1919 byl prefektem koleje bubenečské. V letech 1919−1922 studoval teologii opět v Innsbrucku. Byl mu započten jeden ročník teologie v Praze, takže byl 17. července 1921 v Innsbrucku vysvěcen na kněze. Poslední rok studoval už jako kněz. Po skončení teologických studií se zapsal na pražské univerzitě pro obor chemie, fyziky a matematiky. V roce 1926 studia zakončil úspěšnou zkouškou profesorskou a také doktorátem přírodních věd. Ještě během studií stačil v posledním roce 1925−1926 učit v Praze-Bubenči chemii a matematiku. V letech 1926−1939 byl po celou dobu profesorem v Praze-Bubenči. V letech 1933−1938 byl také rektorem bubenečské koleje a v letech 1933−1939 i ředitelem gymnázia.

V roce 1939 jej dispozice poslala na Velehrad a do zrušení velehradského gymnázia vyučoval zde svým předmětům, matematice, fyzice a chemii. V roce 1942 bylo zrušeno také gymnázium na Velehradě. Protože byli současně vyhnáni posluchači a profesoři Filosofického institutu z Benešova, pokračoval tento ústav v práci na Velehradě. P. Smrž se stal profesorem na tomto institutu. Učil biologii a fyziku scholastiky-filosofy, a to až do roku 1944. Když v roce 1944 byl v Praze zatčen Němci provinční prokurátor P. Ondřej Malzer, P. Smrž ho nahradil v této funkci až do konce války. V roce 1945−1946 se přestěhoval do Brna spolu s Filosofickým institutem. Byl také prokurátorem nově vzniklé koleje, vyučoval scholastiky jako na Velehradě. Pomalu však také připravoval k chodu brněnské gymnázium. Než mohlo toto gymnázium začít, musel pomoci ještě gymnáziu velehradskému jako profesor. V roce 1947 začalo svou činnost brněnské gymnázium a P. Smrž se stal jeho prvním ředitelem. Přitom učil chemii, fyziku, matematiku a také mineralogii a geologii.

Po zrušení gymnázia v Brně byl P. Smrž poslední školní rok 1949−1950 profesorem v Litoměřicích v kněžském semináři. Učil tam kosmologii a bydlel v semináři. Ale dobře se o něm vědělo, protože i tam byl 14. dubna 1950 zajištěn a odvezen do Bohosudova do lágru. Z Bohosudova putoval do Oseka a odtud do Želivi. Dne 23. září 1954 byl transportován z Želivi na Moravec mezi staré. I on, když se hledali kněží k řeholnicím, odešel z Moravce do Budiškovic do domova důchodců. Tam sloužil jako duchovní sestrám rafaelkám, ale také obyvatelům. Navštívil jsem jej tam několikrát po svém návratu z vězení, naposledy 29. července 1965. To se už zcela otevřeně chystal na věčnost. Za zmínku stojí, že si přál znát svůj zdravotní stav. Dozvěděl se, že má rakovinu a že by měl být poslán do Brna na ozařování. Položil lékařům jedinou otázku: "Na jak dlouho mi to může pomoci?" Když s rozpaky říkali něco o nějakém měsíci, odmítl se slovy: "To je mně milejší i potřebnější, abych mohl, jak jen to půjde, sloužit mši svatou, a nakonec denně mít možnost přijímat Nejsv. Svátost."

Na odchod se připravil i tak, že si napsal vlastní rukou adresy na obálky, kam má být zasláno jeho úmrtní oznámení. Když jsme dostali obálku s adresou napsanou pečlivým písmem P. Smrže, těšili jsme se, že nám píše. Když jsme obálku otevřeli, zalil nás jako první pocit smutek. Ten se však proměnil v radost z vědomí, jak vážně a poctivě se připravil na setkání s Pánem. Ještě 29. července se těšil, že by mohl být u Pána na svátek sv. Ignáce, a že pod takovou mocnou ochranou by jistě lépe prošel u svého Pána do věčnosti. Nevyšlo to tak docela. Odešel den po svátku sv. Ignáce, ale jsem přesvědčen, že s jeho velikou přímluvou. Byl pohřben v Horní Slatině a jeho hrob je dodnes vždy pečlivě upraven. Zůstal totiž v paměti i věřících farnosti, ve které jak mohl, a bylo mu to církevním tajemníkem na žádost místního pana faráře dovoleno, rád pomáhal.

Z knihy Jana Pavlíka Vzpomínky na zemřelé jezuity, narozené v Čechách, na Moravě a v moravském Slezsku od roku 1814, Refugium Velehrad-Roma, Olomouc 2011, s. 367−370.