F. Jan Kerhart

Byl rodem z Malšové Lhoty u Hradce Králové. Po vychození základní školy doma na vesnici odešel se učit do Hradce Králové obuvníkem. Jeden rok sloužil ve vojsku v Hradci králové, tedy doma. Ale zato válku v letech 1914−1918 prožil na frontě v Srbsku, Rusku, Itálii a Rumunsku. Po válce si zařídil doma obuvnickou dílnu. Měl své řemeslo rád. Vstoupil do manželství, ale jeho paní dostala hned v prvním roce souchotiny a zemřela. Říkával, že byl i předtím zbožný, ale po smrti své paní se stal horlivějším. Uvažoval sice i o druhém sňatku, ale také se mu velice vtírala myšlenka na řeholní život. Jezuity znal z Hradce Králové, a tak 19. března 1921 začíná noviciát v Trnavě. V Tovaryšstvu byl povětšinou infirmářem a nákupčím, nakonec v Brně vrátným. Ale na všech místech pro obyvatele domu ševcoval. Po noviciátě byl rok v Praze-Bubenči a rok na Svatém Hostýně. V letech 1925−1942 byl však nepřetržitě v koleji v Praze-Bubenči. Když bylo gymnázium v Bubenči a náhradní na Smíchově zrušeny, přešel v Praze do rezidence u sv. Ignáce. Poslední svobodný rok pro řády byl v Brně a tam byl zajištěn.

V lágru v Bohosudově ševcoval s Fr. Markem. V oseckém lágru pracoval nějaký čas ve sklárně, potom nějaký čas na pile a zase jako obuvník doma. Když byl osecký lágr zrušen, zůstal v Oseku, i když tam přišly řeholnice. Spirituálem sester tam byl tehdy P. Botor. Z našich bratří tam zůstali Fr. Strnad jako kuchař, Fr. Přerovský jako údržbář a stolaři Fr. Andrys a Fr. Jelínek. V Oseku se tak dobře seznámil s historií kostela a kláštera, že se stal tamním průvodcem turistů. Do svých historických výkladů dával i náboženský obsah. To se panu vedoucímu ústavu nelíbilo, proto jej koncem roku 1959 poslal i s P. Botorem na Moravec. Fr. Kerhart napsal své zajímavé vzpomínky (jsou v archivu). Tento oblíbený bratr na Moravci zemřel a je na místním hřbitově také pochován.

Z knihy Jana Pavlíka Vzpomínky na zemřelé jezuity, narozené v Čechách, na Moravě a v moravském Slezsku od roku 1814, Refugium Velehrad-Roma, Olomouc 2011, s. 358−359.