Články / Články Dnes je 16. 6. 2021  
      English  RSS 
Aktuality
Články
Rozhovory
Názory
V médiích
Nové knihy
Dokumenty

Kdo jsme
Aktivity
Domy, kontakty
Akce

Jezuitou dnes

Kalendárium
Galerie
Online rozhovory
Humor
Kniha návštěv
Podpořte nás
Odkazy




Články

         A     A     A

Dynamika vzniku společenství zasvěceného života

Úterý, 2.2.2021
Nad Apoštolským listem motu proprio Authenticum charismatis papeže Františka

Pavel Ambros

Přednáška P. Pavla Ambrose SJ připravená na setkání řeholníků a řeholnic Olomoucké arcidiecéze 2. února.


Nemůžeme naše setkání začít lépe než připomínkou velkého patrona řeholního života – svatého Josefa. Můžeme mít velmi silný, osobně podložený životní dojem, že vše je v nejlepším pořádku, když on bude nad tím, co nás čeká, bdít.

Zdráv buď, ochránce Vykupitele
a snoubenče Panny Marie.
Tobě Bůh svěřil svého Syna,
v tebe doufala Maria.
S tebou se Kristus stal člověkem.
Svatý Josefe, staň se otcem i nám,
veď nás cestou života.
Vypros nám milost, milosrdenství a odvahu
a braň nás před vším zlem. Amen.

Co bude v tomto novém roce důležité? Neptáme se jen my. Přenesme se v duchu do 13. století, kdy do kláštera přišla informace o výsledcích 4. lateránského koncilu. Z podnětu papeže Inocence III. byl schválen 13. kánon, který zakázal zakládání nových řeholních řádů. V roce 1234 byl zařazen do takzvaných dekretálií papeže Řehoře IX. Poslechněme si jeho znění:

„Aby příliš skvělá rozmanitost duchovních řádů nevedla k hlubokému zmatku v Boží církvi, výslovně zakazujeme komukoli, aby v budoucnu založil novou řeholi, ale kdo se chce obrátit k řeholnímu životu, musí si zvolit nějakou z již schválených [řeholních] společenství. Stejně tak každý, kdo by chtěl založit klášter nové řehole, může tak učinit jen v takovém řeholním společenství, které již obdrželo schválení svých pravidel a stanov.“

Zákaz přichází v době rychlého rozvoje mnoha nových náboženských řádů s vlastními řeholními pravidly. Nemůžeme se jimi zabývat podrobněji. Mýlili bychom se, kdybychom tomuto zákazu přisuzovali nešlechetný záměr. Jeho cílem nebylo bránit duchovnímu vzepětí řeholního života, tak charakteristickému pro toto období. Chtěl podpořit charizmatické zakladatele řádů tím, že je bezprostředně navázal na viditelnou hlavu církve a jejich pozornost obrátil k tradici. Tím chtěl odvrátit možný nárůst kacířství (špatně uchopeného, nerozlišeného duchovního života), které se mnohdy skrývalo i za horlivostí. V tomto smyslu se také Tomáš Akvinský zabýval otázkou, zda je potřebná toliko jedna řehole, nebo jich může či má být více. Ve své Teologické sumě svým příslovečným smyslem pro realitu dospěl k závěru, že v oblasti řádů je jednota řeholního života v podstatě zachována prostřednictvím vazby na tři evangelní rady: chudobu, čistotu a poslušnost. Užitečnost různosti řeholí nachází v různosti zaměření a charizmat zakladatelů. Abychom se vyhnuli zmatku, jehož se někteří v církvi obávají ze všeho nejvíce, stačí podle něj, aby nové řehole byly povinně schvalovány papežem. K tématu se vrací 2. lyonský koncil (1274), který ve svém 23. kánonu řeší stížnosti na neúčinnost zákazu zakládání nových řádů podle pravidel ustanovených 4. lateránským koncilem. Učinil další pokus zakázat zakládání nových řádů, s výjimkou dominikánů, františkánů, karmelitánů a augustiniánů. Navzdory tomuto zákazu se však jeho uplatňování v praxi netěšilo zájmu místních autorit.

Je překvapivě aktuální, vezmeme-li do úvahy nejnovější ustanovení Svatého stolce, které změnilo kánon 579 CIC/1983. Původní text zněl následovně:

„Diecézní biskupové mohou na svém území zřídit řeholní společnost formálním rozhodnutím po projednání s Apoštolským stolcem (dummodo Sedes Apostolica consulta fuerit).“

Dříve, než se dostaneme k novému znění, které věc schvalování zásadně mění, dovolte druhou krátkou odbočku. Kán. 579 CIC/1983 měl svůj bohatý vývoj. Na jeho počátku stojí legislativní experiment Pia X., který během svého pontifikátu v této věci předurčil terminologii kodifikace církevního práva do budoucna. V motu proprio Dei providentis ze dne 16. 7. 1905 vydal následující nařízení:

„Žádný biskup nebo místní ordinář ať nemá v úmyslu a nepřipustí založení nového řeholního sdružení bez ohledu na pohlaví s výjimkou písemného souhlasu Apoštolského stolce.“

Na tomto základě kán. 492, §1, CIC/1917 bylo stanoveno:

„Biskupové, ne však kapitulní vikář nebo generální vikář, mohou zakládat řeholní kongregace, ale nesmějí je zakládat ani dovolovat, aby byly založeny, bez dotazu (inconsulta Sede Apostolica) Apoštolského Stolce. (…).“

Jaký je význam dotazování se? Výraz porada (consultatio) nebo radit se (consulere) se hojně v kodexu užívá, protože se předpokládá otevřená porada nad otázkami, které je třeba řešit, jako užitečná právě proto, že může otevřít prostor pro duchovní rozlišování. Poradní hlas v kultuře jednání uvnitř církve má značnou váhu. Ve většině případů je porada možností, v jiných případech se doporučuje nebo je podmínkou k platnosti rozhodnutí. Tím dostává jistý specifický ráz, pokud hovoříme o poradním hlase (suffragium consultativum). Uveďme příklad: poradní hlas mají všichni z účastníků sněmu místní církve kromě biskupů, ti mají hlas rozhodující. Podobně členové kněžských rad mají hlas poradní (votum consultativum). Kodex předpokládá poradu všude tam, kde se hovoří o různých podobách rad či sborů (kněžská rada, sbor poradců, ekonomická rada, pastorační rada). O konzultacích s Apoštolským stolcem se fakticky hovoří v jednom případě: „Diecézní biskupové mohou na svém území zřídit řeholní společnost formálním rozhodnutím po projednání s Apoštolským stolcem.“ (kán. 579, CIC/1983) Jinak je porada se Svatým stolcem zakotvena jako procesní norma: a) „Jestliže předloženou žádost [o dispens] provázejí zvláštní obtíže právní nebo morální povahy, poradí se biskup s Apoštolským stolcem.“ (kán. 1699 § 2) b) v řízení o prohlášení manžela či manželky za mrtvého může biskup „v nejistých a spletitých případech se obrátit k Apoštolskému stolci a poradit se.“ (kán. 1707 § 3) Jedná se tedy o zvláštní právní nebo morální potíže nebo o nejisté a komplikované případy.

O skutečnou poradu se jedná tehdy, když biskup se setkává s případem velmi vzácným a zřídkavým, možná poprvé ve svém funkčním období, a obrací se na Apoštolský stolec z prostého důvodu: předpokládá u příslušných církevních autorit zkušenosti celosvětové, které uchovává římská kurie ve své kulturní paměti. A tato věcná znalost a zkušenost v řešení problémů a krizí může být při rozhodování nanejvýš užitečná. Zde musím ještě myšlenku upřesnit. Při poradě tohoto druhu se nejedná o analogii, kdy představený ke svému platnému rozhodnutí potřebuje „souhlas nebo projednání nějakým sborem“. Když by takto v určitých případech nejednal přesně podle práva, bylo by jeho jednání právně neúčinné. Podívejme se na přesnou formulaci, jíž kodex takový případ objasňuje. Je to poučné pro každého představeného si vyslechnout formu, který to upravuje: „Ačkoliv představený není povinen přistoupit na jejich názor [svých poradců], i když shodný [jednomyslný], nesmí se bez přesvědčivějšího důvodu, k němuž dospěl svým uvážením, odchýlit od jejich názoru, hlavně shodného.“ (kán. 127 §2,2 CIC/1983) Vidíme, že porada, tedy slyšení mínění druhých, i když není pro představeného závazná, má svoji značnou váhu. O to více si musíme ověřit, zda úsudek představeného je zdravý.

Jaká byla tedy procedura při založení nového řeholního společenství? Zrušený kán. 579 CIC/1983 hovořil o předběžném projednání s Apoštolským stolcem. V čem tkvěla potíž? Kongregace pro společnosti zasvěceného života a společnosti apoštolského života zjistila, že v praxi bylo předběžné projednání chápáno mnohdy jen jako formalita. Aplikace kánonu byla zatížena vadami. Navíc byla nucena se konfrontovat s choulostivými otázkami dotýkajícími se dělby kompetencí. Kongregace měla za to, že má povinnost přezkoumávat originalitu řeholního charizmatu a výhled životaschopnosti nově vznikajícího společenství zasvěceného života, ale že její pravomoc je omezena. Měřítka a kritéria na úrovni diecéze byla značně odlišná, nebyla vždy hned k dispozici nebo nebyla užívány metodicky jednotně při rozlišování.

Proto již v roce 2016 reskriptem Státního sekretariátu, který podepsal kard. Pietro Parolin, papež František upřesnil interpretaci toho, jakou váhu toto předběžné projednání má: stalo se nyní nutným k platnosti (ad validitatem) k založení nového společenství zasvěceného života. V kanonickém právu se dokumentem označeným jako rescripta ex audientia Sanctissimi rozumí usnesení římského papeže prostřednictvím orgánů římské kurie, která jsou následně zveřejněna a podepsána obvykle kardinály nebo jinými vysokými úředníky, kteří předtím byli přijati na audienci u papeže.

Podívejme se na důvody, které uvádí. Každé společenství zasvěceného života se rodí a rozvíjí uvnitř partikulární církve. Je darem celé církvi, přesahujícím rámec jedné diecéze. Ne vždy na úrovni diecéze dochází k dostatečnému rozlišení, co je vlastním charizmatem tohoto společenství a jaké jsou reálné možnosti rozvoje do budoucna. Proto byly zpřísněny požadavky na předběžné projednání. Tato úprava vstoupila v platnost 1. června 2016.

Na svátek Všech svatých roku 2020 došlo k tomu, co překvapením po pravdě řečeno nebylo. V motu proprio Authenticum charismatis byla změna vtělena přímo do nového ustanovení kán. 579 CIC/1983. Místo

„Diecézní biskupové mohou na svém území zřídit řeholní společnost formálním rozhodnutím po projednání s Apoštolským stolcem (dummodo Sedes Apostolica consulta fuerit)“

nyní platí:

„Diecézní biskupové mohou na svém území zřídit platně řeholní společnost formálním rozhodnutím po předchozím písemném dovolení Apoštolského stolce (praevia licentia Sedis Apostolicae scripto data).“

Podívejme se podrobněji na důsledky:

1. Projednání je nyní nahrazeno písemným dovolením, výslovným projevem vůle Svatého stolce, jímž se umožňuje vznik nového společenství zasvěceného života.
2. Přidáním slova platně je nadto stanoveno, že tento souhlas se vyžaduje nejen k tomu, aby bylo možné zřídit takovéto společenství, nýbrž určuje podmínky platnosti (co všechno Kongregace bude vyžadovat).

Byly stanoveny jednoznačně podmínky platnosti vzniku řeholního společenství. Samotný výraz platně (valide) nebo k platnosti (ad validitatem) je opakem výrazu neplatný (invalidus) nebo neplatně (invalide) a v kodexu je hojně užíván. Uveďme si některé příklady, kdy je dovolení nutné k platnosti: při změně obřadu (kán. 112 §1,1); změny ve stanovách těch řeholních společenství, která byla Svatým stolcem schválena (kán. 583); zřízení kláštera řeholnic s přísnou klauzurou (609 §2); při finančních operacích, kdy „překračuje peněžní hodnota stanovenou Apoštolským stolcem pro každou krajinu nebo jehož předmětem jsou věci ze slibu darované církvi nebo věci umělecky nebo historicky cenné“ (kán. 638 § 3); „přestoupení do sekulární společnosti nebo do společnosti apoštolského života nebo z těchto do řeholní společnosti“ (684 § 5, 730, 744 § 2); ke zmocnění laiků oddávat (kán. 1112 § 1); přenesení ostatků nebo vzácných obrazů (kán. 1190).

Předběžný souhlas Apoštolského stolce se dotýká řeholního života z poloviny všech případů. (!) Právě v řeholním životě se setkáváme s vnitřními popudy Ducha, které se projevují v charizmatu společenství, v jeho povolání. Zvláště významně to vidíme v počátcích, u zakladatelů nebo u jednotlivců, kteří do řádu právě vstupují. Zde se tvoří jednoznačné vnitřní postoje, které mají schopnost vytvářet kulturu, životní styl. Co do závažnosti jsou podobné jen tři oblasti: jednání, kterým se překračuje peněžní hodnota stanovená Apoštolským stolcem pro každou krajinu (638 §3), přenesení ostatků (1190 §2) nebo jedná-li se o věci darované církvi ze slibu nebo o věci umělecky nebo historicky cenné (1292 §2).

Nyní k dokumentu samému: „Posouzení ekleziality a spolehlivosti charizmat přísluší pastýřům partikulárních církví,“ říká dokument. Ale hned vzápětí dodává: „Apoštolskému stolci jedinému přísluší definitivní rozhodnutí.“ Na první pohled vidíme, že dynamika řeholního života se odehrává uprostřed Božího lidu, a proto iniciativa k zakládání, slučování i zániku společenství zasvěceného života zůstává decentralizována, role partikulární církve a biskupa jsou nedotčeny. Apoštolský stolec vstupuje do celého dění třemi způsoby rozlišování: zkoumá autenticitu charizmatu, eklezialitu a životnost. A formou veta může účinně zamezit bizarnostem, ať už směrem k zesvětštění, nebo neotradicionalismu, tříštění sil nebo zbytečnému množení počtu institucí navzájem podobných. Jedním z důvodů jsou nedobré zkušenosti ze zneužívání různých forem zasvěceného života k prohlubování rozporů uvnitř církve.

Motivy jsou však ještě poněkud hlubší. Ozřejmují je odkazy na dekret o přizpůsobené obnově řeholního života Perfectae caritatis 2. vatikánského koncilu a na apoštolský list sv. Jana Pavla II. Vita consecrata. Řeholní život není životem pro sebe sama. Nikdy nebyl a nikdy nebude. Jen neomluvitelná neznalost může vyslovit myšlenku, která staví způsob řeholního života do protikladu s pastorační činností církve. To však vůbec neznamená, že řeholníci nebo řeholnice se nemají sami sebe při zakládání nových společenství ptát na dvě kritéria:

– specifičnost ano! Ale jsou zde dvě podmínky: aby instituty nevznikaly neuváženě bez užitku nebo bez dostatečné životnosti (Vita consecrata, 12; PC 15);
– zasvěcený život evangelními radami je jeden! Přes mnohost povolání je zde „jedno stejné povolání, aby totiž každý, kdo hledá dokonalou lásku, následoval Ježíše čistého, chudého a poslušného. Toto povolání nacházíme ve formách již existujících, stejně jako v těch, které vznikají nově.“ (Vita consecrata, 12)

Postupme při zkoumání motivů ještě o další krůček. Úprava upozorňuje na to, co již je zakotveno na jiném místě: „Schvalování nových způsobů zasvěceného života je vyhrazeno výlučně Apoštolskému stolci. Diecézní biskupové se snaží rozeznávat nové dary zasvěceného života, svěřené církvi Duchem svatým, a pomáhají těm, kdo je zavádějí, aby co možná nejlépe vyjádřili své záměry a zakotvili je ve vhodných stanovách za použití hlavně obecných norem, obsažených v této části.“ (kán. 605, CIC/1983) Zde se dostáváme k otázce více než naléhavé. Všimněme si, co se zde před námi otevírá: Nejedná se jen o vznik společenství zasvěceného života, ale s tím spojený kvalitativní skok: nového způsobu zasvěceného života. (! sic)

V motu proprio Authenticum charismatis je příhodně uvedeno, že změna je výsledkem zvažování, rozlišování. Zasvěcený život se vyznačuje schopností uchovávat vše, co naši předchůdci prožili v našich klášterech a společenstvích před námi. Víme, že se často pohybovali na ostří nože mezi protichůdnými zájmy nejrůznějších hráčů a zúčastněných stran. Můžeme v dějinách postřehnout dvě tendence. Kde řeholníci usilovali o širší, společná dobra a nechali se formovat kontemplací o účelnosti svého života (totiž jak nejvíce být nápomocni Kristovu plánu spásy a způsobu jeho uskutečnění), tehdy řeholní život kvetl. Kde na druhé straně veškerou energii věnovali „teologicky propracovaným“ samoúčelným teoriím, co jsou a co musí, tehdy přicházela obvykle epocha úpadku. Nestačí sebeobětování se pro ideál, vždy musí být i sebeodevzdání druhému.

Vraťme se ještě k samotnému textu. V dokumentu se říká: „Kanonické zřízení takových institutů a společností biskupem vskutku přesahuje území samotné diecéze a dostává velký význam pro všeobecnou církev.“ Argumentace zde předložená budí jistou pochybnost. Můžeme to skutečně říci? Jak tomu rozumět? A pokračujme dále: „Každý institut zasvěceného života i společnost apoštolského života, ačkoli vznikají v kontextu partikulární církve, totiž svou povahou ‚je darem pro církev, není izolovanou nebo okrajovou skutečností, ale niterně k ní patří, je v samotném srdci církve jako rozhodující prvek jejího poslání‛.“ Zde jsme se dostali k samotnému jádru, proč je zasvěcený život do jisté míry vyňat z partikulární církve a je mu svěřeno to, co je v každé partikulární církvi tím, co tvoří srdce celé církve.

Žijeme v období změny epochy, ne v době epochálních změn jako naši dědové nebo babičky, kteří zažili přechod od svíčky k petrolejové lampě, elektrickému světlu, dobu technologického rozmachu, nárůstu volného času, informační nadprodukce, enormního prodloužení průměrného věku dožití a kvality života, vzniku globálního světa a společně sdíleného konzumního stylu života. Prožili nejhroznější století v celých dějinách lidstva: 20. století bylo tak poznačeno masivním potlačením přirozeného života jako nikdy předtím.

Za patnáct, dvacet let tu podobu společnosti a církve nepoznáme. Čeho všeho se ještě musíme zbavit, abychom usilovali jen o jediné: být, žít a pracovat pro Kristovu spásu v samotném srdci církve jako rozhodující prvek jejího poslání! V tomto smyslu se máme věnovat nejen tomu, co církev lépe či hůře koná, ale plně se věnovat tomu, kde se vše duchovně rozhoduje, co je rozhodující pro spásu světa.

„Zasvěcený život se netýká jen zasvěcených osob, ale celé církve. Obracím se proto na celý křesťanský lid, aby si byl stále více vědom daru, jakým je přítomnost tolika zasvěcených žen a mužů, dědiců velkých světců, kteří tvořili historii křesťanství.“ Připomeňme si několik bodů, které nás provázely v roce zasvěceného života (30. 11. 2014 – 2. 2. 2016). Můžeme se dívat na minulost s vděčností. Přemýšlejme o prožívání naší přítomnosti. Přijímejme budoucnost s nadějí. Jak?

Nejistoty, které prožíváme spolu s našimi současníky, jsou to, co Kristus nyní prožívá v srdci také. Jsme mu tím podobni.
Naděje, o které mluvíme, se nezakládá na počtech nebo na dílech, ale na Kristu, do kterého jsme vložili svou důvěru.
Nepodlehněme pokušení čísel a výkonnosti, a tím méně pokušení opírat se o své vlastní síly.
Buďme nablízku mladým: ne proto, abychom je získali pro své řeholní rodiny, ale aby v naší blízkosti poznali krásu se svobodně rozhodovat. A k odvaze svobody je dnes třeba jediné: blízkost spojená s něhou.

Věnujme se prioritě priorit: tomu, co je v samotném srdci církve jako rozhodující prvek jejího poslání: důvěrné sebeodevzdání tomu, kdo obětoval sám sebe pro spásu všech. Vše se rozhoduje v Hořícím Srdci.


Text ke stažení naleznete ZDE.

Foto: Jakub Šerých (Člověk a víra).


 odeslat článek     vytisknout článek



Související články
14.6.2021 Jarní setkání pro zájemce o jezuitský řád
22.4.2021 Myšlenky z dopisu otce generála o podpoře jezuitských povolání
20.4.2021 Nová iniciativa pro podporu povolání do Tovaryšstva Ježíšova
3.2.2021 Prorocký rozměr řeholního života
21.12.2020 Nový formační program pro mladé jezuity v Libanonu



Ignaciánský rok
20. 5. 2021 - 31. 7. 2022







Úmysly Apoštolátu modlitby

Evangelizační úmysl Za krásu manželství
Modleme se mladé lidi, kteří se s podporou celého křesťanského společenství připravují na manželství: ať rostou ve velkodušné, věrné a trpělivé lásce.
Národní úmysl Děkujeme za rodiče, dobré učitele, katechety a kněze a prosíme, aby s nadšením a s radostí připravovali děti na přijetí svátostí.
více »

Nejbližší akce

Jarní setkání pro zájemce o jezuitský řád


Kněžské svěcení Petra Hrušky a Samuela Privary


Evropský Magis 2021


více »

Nejbližší duchovní akce

Duchovní cvičení pro řeholní sestry


Duchovní cvičení v tichu podle sv. Ignáce


Ignaciánská duchovní cvičení, vede P. Josef Čunek SJ


Duchovní cvičení pro všechny


více »

Kalendárium

Schází se 1. generální kongregace

Památka sv. Aloise Gonzagy

Úmrtí Jana Tesánka


JESUIT.CZ © 2006 Česká provincie Tovaryšstva Ježíšova, Ječná 2, 120 00 Praha 2   webmaster: Tomáš Novák   design: Jozef Murin, Lukáš Kratochvil