Články / Rozhovory Dnes je 25. 9. 2021  
      English  RSS 
Aktuality
Články
Rozhovory
Názory
V médiích
Nové knihy
Dokumenty

Kdo jsme
Aktivity
Domy, kontakty
Akce

Jezuitou dnes

Kalendárium
Galerie
Online rozhovory
Humor
Kniha návštěv
Podpořte nás
Odkazy




Rozhovory

         A     A     A

Pierre Teilhard de Chardin – sto čtyřicet let od jeho narození

Pátek, 4.6.2021
Rozhovor Marcela Briona s P. Chardinem SJ z roku 1951

Pavel Ambros

Výročí narození Pierra Teilharda de Chardina si zde můžeme připomenout památným rozhovorem. Tento francouzský jezuita, mimořádně tvůrčí náboženský myslitel a vědec, specialista v oboru geologie a paleontologie se narodil 1. května 1881. Jeho výročí si nedávno připomněla odborná společnost i mnohé instituce na celém světě. Nedávno jsme zde zveřejnili zprávu o tom, že se nedaleko Paříže se staví Centrum Teilharda de Chardina pro formaci, inovace a akademický výzkum v oblasti dialogu mezi vědou, technikou a spiritualitou.


I v českém prostředí má své stoupence a odpůrce. Proč tento rozhovor s ním, sepsaný v roce 1951 spisovatelem, literárním kritikem a historikem dějin umění Marcelem Brionem (1895–1984)? Interviewu nám může být průvodcem při vzpomínce na otce Pierra Teilharda de Chardina († 1955). Rozhovor, který s ním vedl, je rekapitulující. Chardinovi dal možnost vysvětlit teologickou a vědeckou koncepci své práce. Je až udivující, s jakou laskavostí odmítá obvinění, která jsou proti němu vznášena. Nejvážnější v oblasti víry bylo nařčení z toho, že opomíjel úlohu zla a utrpení v životě.

Brion o této své zkušenosti sám prohlašuje: „Pokaždé, když se setkám s otcem Teilhardem de Chardinem, jsem uchvácen duchovní atmosférou vystupňovanou do maxima a čistě vědeckým přístupem. Obojí je v něm těsně provázáno. Ať už v řeholní cele v rue Monsieur nebo v táborech při archeologických vykopávkách v Číně nebo v laboratořích Národního přírodovědného muzea (Muséum national d’histoire naturelle), má vždy stejný laskavý a ostře pronikavý půvab, jemnou bystrost a zároveň laskavost a oxfordskou vyhraněnost, která dává tušit anglického učence, který spojuje v jedné osobě Charlese Darwina († 1882) s Johnem Henrym Newmanem († 1890). Je blaženě šťastný, a zároveň neklidný, když vidí, že jeho učení - přece nazývat poznatky teorií nebo systémem by bylo nedostatečné (!) - se dostává ke stále širšímu publiku, stále pozornějšímu a, dodal bych, stále nadšenějšímu a přesvědčenějšímu, a to navzdory překážkám, na které do této doby rozšíření jeho myšlenek občas naráželo. Štěstí se na mne usmálo, že jsem ho potkal, protože tento moudrý muž přináší lidstvu poselství důvěry, naděje, životní dynamiku, pozvání k vyššímu uvědomění si možností rozvoje, které se člověku nabízejí, ale také nepředstavitelnost rostoucí odpovědnosti, která z toho vyplývá. Neklidný proto, že toto učení, nedávno výslovně formulované, bylo v některých vědeckých kruzích, a nejen v nich, znetvořeno, deformováno, falešně interpretováno, v důsledku čehož vzniklo mnoho nedorozumění a rozhořely se spory ještě před vydáním děl, v nichž otec Teilhard de Chardin v ucelené vizi vyložil výsledky své vědecké práce a svých úvah.“

Jak jste dospěl k objevům, které proslavily vaše jméno a vedly vás k formulaci zcela nové teorie člověka a vesmíru?

Rané dětství jsem prožil mezi skalami v horách Auvergne vedle otce přírodovědce, který mi předal zálibu k přírodě a podnítil mou rodící se vášeň pro geologii. Procházky mezi skalami ve mně zrodily touhu poznat ten tajemný a fascinující svět nerostů, který mě už jako dítě silně a vytrvale přitahoval. Pak jsem studoval v koleji v Mongré u Lyonu (Ecole Notre Dame de Mongré) a jistě proto, že jsem dýchal atmosféru tohoto svatého domu, jsem hned po studiích vstoupil do Tovaryšstva Ježíšova. Určitě jej znáte, že ano, v Aix, v klidné a tiché ulici Lacépède! Žijete přece v Aix-en-Provence? Strávil jsem tam dobu svého noviciátu, zpestřenou prázdninami a dovolenou v našem venkovském domě ve vesničce Le Tholonet.

V té tak silně z geologického hlediska poutavé krajině Montagne Sainte Victoire, z níž Cézanne vytvořil jakýsi vesmírný mýtus, původní božství, prvotní živel vyzdvižený v minerální prudkosti metamorfóz?

Ano, ale brzy jsem opustil Francii a odjel na Normanské ostrovy: v té době byli jezuité vyhnáni z Francie a museli se uchýlit do zahraničí. Když jsem studoval filozofii na ostrově Jersey, měl jsem to štěstí, že jsem na tomto ostrově našel autentickou mineralogickou rajskou zahradu, kde jsem se mohl vědecky zasvětit do studia tohoto předmětu, který mě vždy fascinoval.

Vzpomínám si, že jste napsal: „Prostřednictvím skal jsem se ocitl na cestě do planetária.“ Instinktivně jste v nerostech hledal to, co je trvalé, nezničitelné. Jako dítě jste si zoufal v den, kdy jste zjistil, že železo podléhá zkáze a rezaví.

Ano, až do té míry, že kvůli utěšení jsem si hledal náhrady jinde. Jednou mezi poleny v krbu, nechal jsem se unášet přeskakujícími plaménky (stejně hmotnými, jakož i neuchopitelnými a neposkvrněnými). Někdy zase, lépe řečeno častěji, v nějakém průzračném nebo krásně zabarveném kameni, v krystalu křemene nebo ametystu, a především v lesklých úlomcích chalcedonu, jejž jsem mohl sbírat ve svém rodném kraji v Auvergne. V tomto případě bylo samozřejmě nutné, aby zvolený nerost byl odolnou, nenapadnutelnou a tvrdou matérií.

Již v té dob je možné vypátrat Váš stále přítomný smysl pro nevratnost pohybu, který oživuje svět.

A tak jsem se postupně dobral pachtivě k pojmu látka věcí (l’étoffe des choses). Postupně a nenápadně se mi tato slavná stálost (consistance), kterou jsem do té doby sledoval v tuhých tělesech a kapalinách, objevila ve směru všude rozptýleného živlu, jehož všudypřítomnost tvořila jistý druh neúplatnosti. Později, když jsem se měl především odborně věnovat geologii, se mohlo zdát, že jsem přesvědčivě a úspěšně hledal možnosti vědecké kariéry. Ve skutečnosti mě však ke studiu velkých eruptivních masivů a kontinentálních desek po celý život nevyhnutelně přiváděla (i na úkor paleontologie) pouze neukojitelná potřeba udržovat kontakt s jakýmsi univerzálním kořenem či matricí bytostí. Je zvláštní, že badatelská zapálenost pro vědu o kamenech zaujímá v celé mé duchovní embryogenezi nezastupitelné místo!

Z ostrova Jersey jste po těchto mineralogických začátcích odešel asi v roce 1905?

Ano, protože jsem byl jmenován profesorem fyziky v Egyptě. Skutečná příležitost, protože právě v údolí Nilu, kde se zrodila a po tisíciletí rozvíjela úžasná civilizace, mě studium zkamenělin vynesených na povrch z pouště přivedlo k paleontologii.

Což je, jak vím, Vaše hlavní odborné zaměření.

Můj vědecký zájem byl a je rozdělen mezi paleontologii člověka a otázky kontinentální geologie podobně jako Darwinův smysl pro zkameněliny a krystaly. V tomto soutěžení však zvítězilo studium lidského fenoménu, které více odpovídalo mému vkusu. Ano, v oblasti vědeckého myšlení to byl skutečný objev, uvědomit si celou podstatu myšlenky evoluce, myslím biologické evoluce, která mi umožnila propojit v oblasti zkušenosti pojmy hmotné energie a psychické energie.

A následně jste musel v roce 1914 odejít z muzea na frontu, k zuávům (lehká pěchota Francouzské armády) a dělostřelcům. Nebyla to ale právě fronta, kde se ve Vás zrodila ona originální a plodná myšlenka noosféry kolem Země? Mohl byste pro naše čtenáře definovat, co si představujete pod pojmem noosféra?

Poprvé jsem tento termín použil v jedné ze svých prací, v esejích o lidském fenoménu, a to kolem roku 1927, ale ve skutečnosti se ve mně myšlenka duchovního lidského společenství, které by bylo mělo souvislost s organickou přírodou, zrodila v zákopech. Myslím tím myšlenku jakési zvláštní biologické jednoty ve velkém, která tvoří myslící obal (enveloppe pensante) Země. To je pro mě noosféra.

Pokračoval jste po skončení války ihned ve své práci v terénu i laboratoři?

Ne hned. V bitvě u Verdunu zemřel můj drahý přítel Jean Boussac († 1916), který se oženil s dcerou Pierra Termiera († 1930) a byl stejně jako jeho tchán geologem (on specialistou na tektoniku a strukturní syntézu a tangenciální pohyby Alp), a mně se dostalo té cti, že si na mě vzpomněl jako na kandidáta pro vedení katedry geologie na Katolickém institutu v Paříži (Institut catholique de Paris). Ale dlouho jsem tam nezůstal. Sotva jsem tam nastoupil, naskytla se mi druhá velká příležitost mého života. Francouzský jezuitský kněz, paleontolog a prehistorik otec Emile Licent († 1952), objevitel vzácných nálezů v severní Číně a zakladatel muzea v Tchien-ťinu, hledal geologa, který by ho doprovázel. Díky protekci mého učitele Marcellina Bouleho († 1942, francouzského paleontologa, geologa a antropologa) a zesnulého Alfreda Lacroixe († 1948, francouzský mineralog a geolog), jednoho z pilířů Francouzské akademie věd (Académie royale des sciences), jsem byl v roce 1923 pověřen Národním přírodovědným muzeem zvláštním povřením do Číny. Tehdy jsme s otcem Licentem měli to štěstí, že jsme ve spraši v povodí Žluté řeky (Chuang-che) narazili na první známé stopy paleolitu v Číně. Byl to důležitý nález, který však brzy zastínil ještě senzačnější objev: objev (učiněný Švédem Johanem Gunnarem Anderssonem, Kanaďanem Davidsonem Blackem a Čínským geologickým průzkumem /China Geological Survey/) člověka pekingského neboli Sinanthropus pekinensis, blízkého příbuzného člověka jávského (Pithecanthropus erectus), který je pravděpodobně nejstarším a nejprimitivnějším zkamenělým člověkem, jakého známe.

Vím také, že jste velmi úzce spolupracoval (další šťastná věc ve Vašem životě!) na objevu, který vědeckému světu přinesl šest lebek Člověka pekingského (sinantropa), nejméně půl tuctu čelistí a několik desítek izolovaných zubů, a to během asi deseti let výzkumu od roku 1927 do roku 1937.

Tyto lidské pozůstatky, patřící asi třiceti jedincům, byly shromážděny během významných a dlouhodobých vykopávek v rozsáhlé kapse (50 metrů), která tvoří výplň dávné vyplněné a zasypané jeskyně. Našli jsme zde mnoho kamenných nástrojů a obrovské množství fosilních kostí daňků, slonů, nosorožců, velbloudů, buvolů, antilop a různých masožravců, z nichž téměř všechny představují dávno vyhynulé druhy. Samozřejmě je i dnes stále obtížné určit přesné datum, v kterých letech tento vzdálený příbuzný moderního člověka žil. Můžeme však říci s jistotou, že když žil, nebyla země ještě pokryta pláštěm žluté zeminy, usadil se zde dříve. To je skutečnost, která nás zavádí hluboko do daleké minulosti. Přinejmenším stovky tisíciletí.

Jsou známy i obecné závěry, k nimž Vás dlouhá vědecká kariéra přivedla. Mohl byste je pro naše čtenáře shrnout? Nejde samozřejmě o to, abychom se pouštěli do detailů, ale pouze o to, abychom zahlédli ono ultralidské, které se podle Vás vědecky rýsuje na konci vývoje člověka. Kdo je homo sapiens, jak nám ho dává poznat paleontologie, a vyzývá nás, abychom tohoto člověka ještě dále rozvíjeli?

Jen si dobře všimněte, že nejsem ani filozof, ani teolog, ale učenec, který se zabývá tím, co se nám jeví (fyzik ve smyslu antické řecké filozofie). Na této skromné úrovni poznání je pro mě dominantní proměna (métamorphose), totiž že fenomén Člověk nás nutí „vtěsnat se pod vesmír kolem nás“ od toho okamžiku, kdy se (v souladu s naléhavými výzvami vědy) rozhodneme považovat člověka (i sebe) za nedílnou, přirozenou součást ostatního života. Výsledkem této snahy o začlenění jsou, pokud se nemýlím, dvě základní zjištění ve vnímání věcí založeném na experimentu. První z nich spočívá v tom, že vesmír se mnohem více než entropií (která ho vede zpět k fyzikálním stavům, které jsou nejpravděpodobnější) vyznačuje tím, že dává přednost jednomu směřování: přenáší jednotlivé částice své struktury směrem ke stále složitějším stavům, které se vyznačují rostoucí intenzitou vědomí. Z tohoto přísně experimentálního hlediska život jako takový už není ve světě výjimkou, ale jeví se jako něco, co k němu patří, co je pro něj charakteristické, ba i nejcharakterističtější. Můžeme říci, že je plodem toho, co je ve vesmíru vloženo do fyzicko-chemických zákonitostí. A člověk se zároveň stává v oblasti našeho pozorování ve velmi krátké době součástí celého tohoto pohybu. Člověk je vyvrcholením světa, hlavou světa.

Ke druhému zjištění nás podle mého názoru přivádí postřeh, že přistupujeme-li k fenoménu člověk z pohledu integrální vědy, směřuje nás do vědomí, které z této komplexity vychází a ještě dál pokračuje: reflektujeme-li experimentálně psychiku bytostí (tj. myšlení), docházíme k tomu, že toto směřování dále se dosud nezastavilo, nýbrž prostřednictvím biologické totalizace lidské masy nadále běží dál a biologickým účinkem socializace nás táhne k určitým dosud nereprezentovatelným stavům kolektivní reflexe, nebo, jak říkám, k něčemu ultralidskému. To vše, opakuji, prostou extrapolací pozitivně pozorovatelného zákona rekurence (opakování, loi de récurrence /= zákonitost, při níž nižší se kategorie znovu objevují ve vyšších vrstvách jako dílčí aspekty vyšších kategorií, ale nikdy naopak, pozn. redaktora/) na celou šíři minulosti. Toto zjištění je mimo jakýkoli rámec čiré sentimentální zaujatosti minulostí či jakoukoli metafyzikou. No, tento můj přísně vědecky objektivní postoj, špatně pochopený, dal vzniknout řadě legend o mně, z nichž nejškodlivější je následující. Především jsem byl považován za optimistu nebo utopistu beatovské generace, která snila o lidské euforii nebo pohodlném milenarismu. Jako by se zrání lidstva, které jakoby přímo viselo ve vzduchu, opakovaně neprojevovalo v mých perspektivách jako odpočinek, nýbrž jako krize napětí, draze zaplacená mnohými známkami nepořádku a utrpení: krize plná rizik, a proto ještě dramatičtější vzhledem k obrovitosti zájmu, o který jde (jedná se o úspěch vesmíru, nic méně!), než všechny sobecké a morbidní fantazie současného existencialismu. Ještě vážněji se mi opakovaně předhazuje, že se stavím do role proroka vesmíru, který ničí individuální hodnoty. Je pravdou, že v mých očích svět směřuje do stavu syntézy kolektivně zakusitelné. Ve skutečnosti mi však vždy šlo především o to, abych ve světle faktů potvrdil, že autentické sjednocení nesměšuje do celku zmateně, nýbrž rozlišuje, a také že v případě myslících a milujících bytostí (jako je člověk) sjednocení zdaleka není mechanické, nýbrž osobní, a to dvojnásobně: nejprve intelektuálně, nad-reflexně, a pak afektivně, sjednocením. A ačkoliv z pohledu čistě technického přisuzuji celku větší váhu než jednotlivostem, ocitám se přesto s celou samotnou strukturou svého vědeckého myšlení na zcela opačném pólu, než kde jsou soudobé sociální totalizace vyúsťující do jakéhosi lidského mraveniště, stejně i v případě panteismu utvářeného hinduistickou tradicí hledající východisko a konečnou podobu všeho duchovního ve sféře obecné, a to skrze ztotožnění jednotlivých bytostí s tím, co je celkem. Přímo se podřizuje celku jako základu a zakrývá tím nezaměnitelnou rozmanitost jednotlivých událostí a věcí. Tvrdím: nikoli mechanický přístup, ani pouhá identifikace za cenu splynutí a ztráty vědomí sebe sama, nýbrž sjednocení námahou překonávající zdánlivě vše určující přístupy obecně platného jedinečnou láskou. Je třeba připustit, že mé názory na otázky biologické mohou mít určitý vliv na mé hodnocení lidských hodnot. Ale jsou to právě otázky biologie, které nás přímo pobízejí, abychom se k obnovenému humanismu přihlásili. Není totiž založen na znovuobjevování minulosti, jak to vidíme u humanismu 16. století, ale na nečekaných možnostech, které nám nabízí budoucnost. Zeptejme se již konečně: Není právě vznikání takového neohumanismu kolem nás, který u sebe spojuji vždy ve svém náboženském uvažování s růstem lásky, není jeho postupný vznik příznačným rysem dnešní doby? Epochy, do které jsme postaveni?


Zdroj: Marcel Brion, Rencontre avec le Père Teilhard de Chardin, in Les Nouvelles Littéraires, 2 (1951), s. 1–4.
Foto: Jesuit Retreat Center.


 odeslat článek     vytisknout článek



Související články
11.9.2021 Večerní studium spirituality na teologické fakultě v Olomouci
3.5.2021 Nedaleko Paříže se staví Centrum Teilharda de Chardina
25.1.2021 Nesouhlas rakouských jezuitů s asistovanou sebevraždou
21.1.2021 Teologická fakulta v Olomouci otevírá Večerní studium spirituality
29.7.2020 Rozhovor s P. Ludvíkem Armbrusterem SJ



Ignaciánský rok
20. 5. 2021 - 31. 7. 2022






Úmysly Apoštolátu modlitby

Všeobecný úmysl Za udržitelný životní styl
Modleme se, abychom se my všichni odvážili zvolit si skromný životní styl šetrný k přírodě a radovali se při pohledu na mladé lidi, kteří o to odhodlaně usilují.
Národní úmysl Děkujeme za církevní školství a prosíme za stále kvalitnější prostředí v církevních školách, kde se tisíce dětí mohou poprvé setkat s živou vírou v Krista.
více »

Nejbližší akce

První česko-slovenské setkání pro zájemce o jezuitský řád


Co nám dnes může nabídnout svatý Ignác?


Jezuité v proměnách staletí


více »

Nejbližší duchovní akce

Duchovní cvičení pro všechny


Duchovní cvičení pro seniory, vede P. Jan Mach


Kněžské exercicie


Kněžské exercicie


více »

Kalendárium

Schválení Tovaryšstva Ježíšova


JESUIT.CZ © 2006 Česká provincie Tovaryšstva Ježíšova, Ječná 2, 120 00 Praha 2   webmaster: Tomáš Novák   design: Jozef Murin, Lukáš Kratochvil