Články / Dokumenty Dnes je 14. 4. 2024  
      English  RSS 
Aktuality
Články
Rozhovory
Názory
V médiích
Nové knihy
Dokumenty

Kdo jsme
Aktivity
Domy, kontakty
Akce

Jezuitou dnes

Kalendárium
Galerie
Online rozhovory
Humor
Kniha návštěv
Podpořte nás
Odkazy




Dokumenty

         A     A     A

Neokázale a pilně sloužil

Čtvrtek, 29.6.2023
Kázání evangelického faráře a disidenta Miloše Rejchrta při pohřbu P. Petra Koláře SJ

Alena Rousová

Praha. Ve středu 28. června se uskutečnilo poslední rozloučení ze zemřelým P. Petrem Kolářem SJ při mši svaté v pražském kostele svatého Ignáce. Hlavním celebrantem byl biskup Václav Malý. Tělo zesnulého bylo uloženo na vyšehradském hřbitově.


Přátelé, sestry a bratři, „vzpomínejte na vůdce své, kteří vám mluvili slovo Boží“. Tak překládá začátek oddílu, který jsme z epištoly k Židům četli, Bible kralická. Tento překlad se ale ke vzpomínce na Petra Koláře moc nehodí. Petr sice slovo Boží mluvil, k mnohým, míníme-li tím slovem poselství uložené v Písmech svatých, ale vůdcovský typ on nebyl. Vůdce, ten po svém vede nějakou skupinu, nemusí to být hned nějaké tupé stádo, ale on určuje cíl a cestu, kudy se půjde, je možné se ho občas na něco zeptat. Ale on rozhodne a ostatní poslechnou. Petr vůdce nebyl, neurčoval cestu a nevytyčoval cíl. On těm, kteří šli vedle něj, na společné cestě byl průvodcem. Uměl poutavě a kvalifikovaně povědět, kudy že to jdeme, co vlastně vidíte nalevo a napravo a co je před námi, co nás čeká a na co si dát pozor. Petr nechtěl být guru a nikdy jím nebyl. Nepotřeboval seskupovat své oddané stoupence. Byl naším průvodcem po cestě, o níž Pán Ježíš řekl, že ji známe. Ale jak víme, apoštol Tomáš pak doznal za nás všechny, že my tu cestu moc neznáme. Tedy na té cestě do života věčného potřebujeme nějaké průvodcovství.

Osobně vděčím průvodci Petrovi za mnoho. Několik let jsme spolu pracovali v rozhlase, v náboženské redakci, a byla to radost. Nikdy jsme se nepohádali. Asi proto, že jsem k němu cítil úctu, a věděl proč. A vůbec i mezi ostatními pracovníky rozhlasu imponoval šíří svého vzdělání a pro mnohé byl autoritou, někdy i zpovědníkem. Nikdy se nechlubil tím, co všechno umí a zná, a uměl toho hodně. Například jeho schopnost tlumočit simultánně do němčiny či francouzštiny budila údiv. Navíc on nebyl suchar, dovedl se družit, sdílet s druhými drobné radosti života, například své zážitky z pravidelných letních pobytů na Korsice a také lahodnost ušlechtilých nápojů. Nikdy nechtěl oslňovat, přitom předpoklady k zaujetí nějaké vůdcovské role měl. Ty ale zůstaly nenaplněny. „Kdož vůdce jest, budiž jako sloužící.“ Takhle čteme v Kralické bibli Ježíšův pokyn. A Petr ho byl poslušen. Prostě k nasycení jeho vlastního ega mu služba bohatě stačila. O významné funkce neusiloval, ale přece jen když byl vyhledán a přemluven jinými, kteří si všimli jeho schopností, tak potom neokázale a pilně sloužil. Například v Radě pro rozhlasové a televizní vysílání, kde velmi efektivně uplatňoval svou jazykovou vybavenost a své kontakty v zahraničí. Petr byl výtečný biblista. Však práce s textem, to byla jeho vášeň. A když u nás evangelíků kázal, tak si to všichni pochvalovali, jako by ten kazatel byl od nás. A mně se naopak stalo, že jsem byl jednou dotazován, jsem-li také jezuita. To bylo v roce 1990 ve vzdělávacím středisku jezuitském u Paříže.

Skupina studentů se chystala na poznávací cestu do Československa a já jsem byl pozván, abych ty mladé trochu připravil na to, co je čeká. Tam jsem poprvé v životě trojrozměrně potkal Petra. Aniž jsme se domluvili, tak jsme těm mladým říkali v podstatě totéž, až nabyli dojmu, že jsme řádoví bratři. Oba jsme vyvraceli iluzi, že když teď po pádu komunistického režimu se církev těší tak obrovské důvěře, tak křesťanství rozkvete a země zažije velkou náboženskou obnovu. Říkali jsme, že vlna obdivu k církvi jakožto vítězi nad komunistickou tyranií brzy opadne. Křesťanství zůstane záležitostí nonkonformní menšiny uprostřed sekularizované konzumní společnosti. Podobně jako ve Francii. A teď jde o to, abychom byli menšinou čipernou, která bude empaticky doprovázet společnost na neprošlapaných cestách a hned se zřekne snů o nějaké vedoucí úloze a zbaví se všeho triumfalismu.

Četli jsme apoštolskou výzvu, abychom ty, kteří k nám mluvili slovo Boží, to jest i Petr, následovali ve víře. Tedy ne v jejich omylech, slabostech a náladách. Ty měl i Petr. Ve svých soudech byl někdy až příliš příkrý, a zvláště vůči bratřím byl často hyperkritický. Však vy víte. Ale víru, tu on měl. Víru v Ježíše, jehož on chtěl být pokorným tovaryšem. Jemu a podle jeho vzoru druhým sloužit. Petr měl ohromnou pracovní kázeň, v práci s texty byl workoholik, pořád něco četl a překládal. A v tom překládání byla pokora služebníka. On nechtěl být za každou cenu originální a autorský. Jemu stačilo, když jiným už se podařilo něco platného napsat, s čím on souzní, převést to do češtiny. Nebýt Petra, tak nemáme po ruce my kazatelé takovou velmi užitečnou pomůcku, na kterou už jsme si zvykli, ten hodně tlustý, obsáhlý Slovník biblické teologie.

„Nemáme zde trvalý domov, nýbrž vyhlížíme město, které teprve přijde,“ napsal apoštol. Mně se zdá, že sám Petrův životopis a to, jak on k svému vlastnímu osobnímu údělu přistupoval, je ilustrace tohoto apoštolského výroku. Když se po letech exilu vrátil do Československa, měl jsem dojem, že se tu cítí jako na misiích, v cizině. Ano, on jezdil z Prahy do Ostravy navštěvovat maminku, pokud žila, a své sestry, ale nějak se nepamatuji, že by někdy říkal: „Tak jsem o víkendu byl doma.“ On vůbec vůči takovému tomu sladkobolnému Heimweh (stesk po domově) byl imunní. Česká krajina, česká mentalita, ba ani styl české zbožnosti, podle něj příliš barokní, ho příliš nedojímaly. Nejvíce doma se asi cítil v Paříži v jezuitském Centre Sèvres. Jednou mě tam vzal s sebou na jakousi konferenci a já byl u toho, jak se Petr znovu chopil funkce ekonoma, kterou tam léta vykonával v této komunitě, a před obědem to byl on, kdo u baru s aperitivy naléval spolubratřím. A na nich bylo vidět, že ho moc rádi mezi sebou zase vidí. A také Petr zářil. Byl mezi svými.

Nikdy jsem se Petra nezeptal, jak si představuje to zaslíbené budoucí město, kde budeme konečně doma. On totiž jakékoli rozvádění eschatologických představ hned v zárodku vždycky utnul, neboť podle něj je zbytečné mluvit o věcech, o nichž nemůžeme nic vědět. Ale kdybych nalezl odvahu se zeptat a on se osmělil povědět to, co neví, ale na co se těší, vím, že by to byla Paříž. Když rozjímám ten příslib Páně, že v domě Otcově je mnoho příbytků, tak při vzpomínce na Petra pod tím slovem příbytek, řecky moné, si představuji místnost, takovou útulnou mnišskou celu s velkým psacím stolem, s počítačem, a na stole stoh textů, stoh celý. Texty Leona Defoura, Henriho Madelina a Paula Valadiera a jiných tovaryšů jezuitů. Takový příbytek v nebeské Paříži bych Petrovi moc přál. Možná tady by mne Petr napomenul, že moc fantazíruji, ale v domě nebeského Otce má Petr připravené místo. Tady nefantazíruji, tím jsem si jist.


Foto: Alena Rousová.
Fotografie Lucie Horníkové (Člověk a víra) jsou ZDE.


 odeslat článek     vytisknout článek



Související články
20.12.2023 Zemřel P. František Brázdil SJ
27.11.2023 Odvaha překračovat hranice a vracet se „domů“
23.10.2023 V Mnichově zemřel P. Eugen Hillengass SJ
22.6.2023 Pohřeb P. Petra Koláře SJ
5.6.2023 Kardinál Duka zaslal kondolenci k úmrtí P. Petra Koláře



Náš tip





Úmysly Apoštolátu modlitby

Úmysl papeže
Za docenění role ženy
Modleme se, aby ženám v každé kultuře byla přiznána jejich důstojnost a bohatství a aby ustala diskriminace, které v různých částech světa čelí.

Národní úmysl
Za nově pokřtěné
Modleme se za ty, kdo byli o Velikonocích pokřtěni, aby vytrvali v následování Krista.

více »

Nejbližší akce

Velikonoční koncert


více »

Nejbližší duchovní akce

Liturgické exercicie pro kněze


Duchovní obnova pro seniory


Duchovní obnova


Duchovní obnova pro mladé manžele


více »

Kalendárium

První jezuité posláni do Sieny a Parmy

Sv. Ignác prvním generálem

Příchod prvních jezuitů do Čech


JESUIT.CZ © 2006 Česká provincie Tovaryšstva Ježíšova, Ječná 2, 120 00 Praha 2   webmaster: Tomáš Novák   design: Jozef Murin, Lukáš Kratochvil