Články

Dušičkové zamyšlení

Pavel Ambros

Slova britsko-amerického básníka Pohřebního blues Wystana Hugha Audena zazní ve slavném filmu z roku 1994 Čtyři svatby a jeden pohřeb s Hughem Grantem. Uvozuje obraz, který doslova „pronásleduje“ hlavní postavu filmu, záletníka, vtipného a okouzlujícího muže, který však nedokázal navázat hlubší vztah. Vystavěl kolem vlastního nitra tak nepropustnou zeď, že nedokáže projevit právě své city. Když potká osudovou ženu svého života, přinutí ho přemýšlet jinak. Stává se počátkem překvapivého tázání: Už jste někdy sami sebe nahlíželi položené v rakvi? Jak vlastně chcete ležet v rakvi? Dráždivá otázka, člověk před ní mimovolně trochu ucukne: „Co tím myslíš: Jak chceš vlastně ležet v rakvi?“

Konečnost znamená smrtelnost: můj život je omezený. Teoreticky to víme. V běžném životě myšlenku často potlačujeme. Když s někým ve vlastní rodině prožíváme zkušenost diagnózy rakoviny s prognózou několika měsíců života před sebou, která byla lékařem sdělena, vše nahlížíme jinak. Tato konečnost zůstává protikladem k „selfíčkům“, která nás hodlají přesvědčovat, jak je náš život nikdy nekončící sérií šťastných dnů: večírek střídá party, mejdan se mění v „mejdlo“. Přejeme si život bez bolesti. Skutečnost je jiná: Život umírá postupně. Nemoci a rány osudu to samy zajišťují.

Existuje umírání v pohodě? Funguje? Rozhovorům o prožitcích smrti, o životě po smrti se často vyhýbáme. Raději zahneme za roh. Na trh se dostává nový produkt, dobře promyšlený, navíc se dobře prodává. Tento startup dostává kvalitní reklamu. Již jste se setkali s nabídkou asistované sebevraždy pod označením „dobrá smrt“? Má své prominentní zastánce, kteří propagují nový životní styl. Zakrývají úzkost, zatemňují atmosféru.

Konfrontace s vlastní konečností utajuje možnost proměnit strach v odvahu. Ve středověku se mluvilo o ars moriendi. Křesťanství pěstovalo umění umírat. Křesťané v něj mohou doufat, dokonce mu důvěřovat: Ještě něco přijde! Tuto perspektivu jsme si nevymysleli sami. Je nám přislíbena Ježíšem – a je od nás očekávána. Přihlásíme se razantněji k životu založenému na vzkříšení? Není právě tento postoj nejvlastnějším posláním dnešního křesťana? Nestojí to za víc než jen za krátké zamyšlení, a to nejen v pošmourném listopadovém dni? Nemůžeme si to přibalit k naší letošní návštěvě hřbitova? Nebo jaký zde vůbec chceme mít program? Existuje spousta náhradních uspokojení: nejčastější je únik do života se vším všudy. Lidé, kteří jsou fixováni na tento svět, často působí vystresovaně. Skutečné cvičení v umění umírat život mění. Je totiž prožíván vědoměji. Je třeba vzpomínku na smrt praktikovat denně. Nebo nás snad již zcela pronikla demence věčného života?

Foto: Hřbitov v Pleši.

 odeslat článek     vytisknout článek