Dokumenty

Svatá Anežka Česká dala přednost chudým před královským dvorem

Alena Rousová

Následuje homilie P. Artura Sosy SJ na evangelium dne, kdy se četlo podobenství o posledním soudu (Mt 25,31-46):

Mám radost, že toto naše dnešní setkání připadá na památku svaté Anežky České, jedné z vašich národních světic. Jako královská dcera mohla doufat, že jednou zaujme důležité místo na některém z pohodlných a bohatých panovnických dvorů Evropy. Rozhodla se ale, že celý svůj život zasvětí Bohu v chudobě, a za svou přítelkyni si vybrala svatou Kláru, se kterou si vyměňovala hluboce duchovní korespondenci, která trvala téměř dvacet let.

Přestože žila před téměř osmi stoletími, její rozhodnutí zasvětit svůj život Bohu je velmi aktuální i dnes. Rozhodnutí pro Boha znamenalo pro svatou Anežku věnovat velkou pozornost těm nejmenším, nejchudším a vyloučeným. Nejen příklad svaté Anežky, ale i dnešní evangelium nám mohou pomoci pochopit, v čem spočívá autentická rozhodnutí se pro Boha, rozhodnutí pro Ježíše, i v naší době.

Ježíš odděluje ty, kteří mu neslouží, od těch, kteří ano. Jen ti druzí se stanou dědici jeho království. My křesťané velmi často mluvíme o nutnosti rozhodnout se pro Boha, uznat Ježíše jako svého Pána. Toto rozlišování mezi věřícími v Boha a těmi, kdo nevěří, je pro nás docela pochopitelné a může nám poskytovat určitý pocit bezpečí. Jistě jste si ale všimli, že v dnešním evangeliu, které zachycuje scénu posledního soudu, není kritériem pro oddělení lidí, kteří jsou Bohu milí, od těch, kteří s ním nemají mnoho společného, v žádném případě výslovné přihlášení se k víře nebo určitý způsob, jakým někdo věří. Kritériem jsou především jednoduché skutky lidského soucitu, jednoduchá gesta, kterými doprovázíme druhé v jejich nouzi:

„Měl jsem hlad, a dali jste mi najíst, měl jsem žízeň, a dali jste mi napít, byl jsem cizinec (dnes bychom řekli uprchlík), a přijali jste mě...“

Zdá se, že základním kritériem toho, co běžně nazýváme poslední soud, je citlivost k potřebám těch nejmenších, potřebných a vyloučených. V ní se projevuje rozhodnutí pro Boha.

Je zajímavé, že obě skupiny lidí jsou tímto kritériem zmateny, protože se ptají: Kdy jsme tě viděli hladového, žíznivého... a tak dále. Ti, kdo nedali chléb nebo sklenici vody potřebným, jsou zmateni, protože – koneckonců – kdyby věděli, že mají co do činění s Ježíšem, by ho jako dobří křesťané určitě nenechali bez pomoci. Jejich tragédií spočívá právě v tom, že víru a Boha zredukovali do rámce náboženských prohlášení, ve kterých je známo, že jde o víru. Naproti tomu skutečné rozhodnutí pro Boha je rozhodnutím pro lidskou bytost, která nemusí být nutně přitažlivá, ale která stojí hned vedle nás. Rozhodnutí pro Boha je nejlepší tehdy, když Boha nepoznáváme. Ale právě tehdy, když člověk rozpozná největší chudobu, největší vyloučení a snaží se s nimi bojovat, učiní jej to milým Bohu a jemu podobným.

Svatá Anežka je po generace spojována s konáním milosrdných skutků. Prokazovala je všem potřebným bez ohledu na jejich původ, přesvědčení a způsob myšlení. Není neobvyklé dnes naříkat, že víra se omezuje jen na soukromou sféru. Pokud však naše rozhodnutí pro Boha bude vyjádřeno gestem, které se zajímá o potřeby lidí kolem nás, tak naše víra nebude ničím omezena, ale stane se jasným svědectvím v sociální oblasti.

Kéž nás naše víra, stejně jako víra svaté Anežky, posiluje v tom, abychom se skutečně rozhodovali pro Boha a stávali se jeho obrazem a podobou, a tak byli čitelnými svědky jeho lásky ve světě.

Zdroj: jesuits.global.
Foto: František Ingr (Člověk a víra).

 odeslat článek     vytisknout článek