Články

Ježíš hluboce rozumí tomu, co znamenají lidské vztahy

Pavel Ambros

Kromě rodinného prostředí však Ježíš znal také společenské a náboženské prostředí, do něhož byl od svého narození zasazen. Osmého dne byl obřezán a přijal skrze toto svátostné gesto smlouvu s Hospodinem (Lk 2,21); čtyřicátého dne ho pak Maria a Josef v poslušnosti Tóře odvádějí do jeruzalémského chrámu, „aby ho představili Pánu“, Hospodinu. Přinášejí oběť chudých - tj. pár holubů místo beránka (Lv 5,7; 12,8), který byl pro ně příliš nákladný - a tím naplňují stanovená pravidla očišťování. Ježíš díky Josefovi netrpěl nouzí, ale rozhodně nepatřil mezi bohatě zajištěné mladíky. Tato vnější scéna však skrývá něco hlubšího: úkol, kvůli kterému se vtělil do doby před dvěma tisíci lety: stát se vykoupením Jeruzaléma. Vstupuje do chrámu jinak, než kterýkoli jiný zbožný žid: nepřišel se do chrámu posvětit, ale přišel chrám učinit svatým novým způsobem. Zanedlouho to uslyšíme: „Musím být v tom, co je mého Otce!“ (Lk 2,49)

Rodiče sami to ještě plně nechápou, poznávají ho však dva chudí v duchu (Mt 5,3.5), Simeon a Anna. Jejich postavení vyjadřuje nejlépe hebrejské označení anawim. Byli Hospodinovými chudými, věrnými, zbožnými, bohabojnými. Patřili Bohu. Tito anawim „očekávali“, „těšili se“ a „byli plni Ducha“. Z plna hrdla „velebili Boha“ a v ruce třímali „dvojsečný meč“ (Žl 149,6). Když se nad tím zamyslíme, pochopíme proč. Text odkazuje na Žl 149, který byl složen pro věřící, kteří se zapojili do boje za osvobození; bojovali za osvobození svého utlačovaného lidu a umožnili mu sloužit Bohu. V době Makabejců, ve 2. století př. n. l., se bojovníci za svobodu a víru, vystavení tvrdým represím ze strany helénistické moci, nazývali chasidim, věrní Božímu slovu, tradicím otců a účinné Boží přítomnosti. Rozhodli se pro to, že jejich život je čekáním na Boží přicházení. Prolamuje naše vnímání času a osvojuje si čas, který je dán objetím do Boží náruče.

Setkání Ježíše a Simeona je také plné podnětů a mnohoznačných významů: stařec a dítě, Starý a Nový zákon, odvěké očekávání a definitivní naplnění. Je pro nás pozváním k chudobě: „Ty, které svět pokládá za pošetilé, vyvolil si Bůh, aby zahanbil moudré“ (1Kor 1,4). Anna je ztělesněním Ježíšova učedníka, který všechny lidské záležitosti vidí ve světle příchodu Krista (Lk 9,1–2). Čím více je člověk zbaven sebe sama, čím je chudší, tím je tedy svobodnější. To se ovšem učíme.

Co nás Ježíš učí již od svých prvních pozemských dnů nemluvněte? Asi také ještě neumíme mluvit o světě, v němž se projevuje plán lásky Bohem uskutečněný skrze to, co se odehrává v srdci, v tichu. Učíme se ale žít také v těle (Tit 2,12) vše, co je určeno k proměně skrze umírání sobě samým. Vždyť v našich rodinách jsme si dáni jeden druhému, abychom si pomáhali vykořeňovat naše sobectví. Učí nás umírat, vidět svět, jak jej běžně nevidíme.

Foto: Natalja Rusecka (1984), Lvov. Na ikoně zdůrazňuje význam Božího vtělení pro celý vesmír, zobrazuje postavy z vyprávění o narození Krista na planetě Zemi zavěšené ve vesmíru.

 odeslat článek     vytisknout článek