Články

Obdarovaný Kristem předává plnost jeho tajemství

Pavel Ambros

Jak? Nasloucháním Slovu, které nás do tajemství přivádí. Všechna tři čtení (ustanovení o velikonoční večeři ve SZ /Ex 12,1–14/; slavení eucharistie v Korintě /1Kor 11,23–32/ a umývaní nohou /Jan 1–15/) ukazují na různé aspekty Pánovy paschy. I letos můžeme poznat něco nového. Přejít od poznání Pána k lásce k němu. Zde to nekončí: od lásky pokročíme k připodobnění. Tajemství paschy nelze vyčerpat, můžeme se mu přiblížit.

Apoštol připomíná křesťanům, že konají to, co on sám přijal přímo od Pána. Přijal a předal. Přijal čin, gesto, slova, která pocházejí od samotného Pána! Eucharistie není něco, co si církev sama dala nebo co si někdo může přivlastnit. Tak někteří si osobují právo rozhodovat o liturgii. Ta je svěřena církvi. Přijali jsme od Pána a máme předávat dále. Ne podle našich názorů. Druhý vatikánský koncil a jeho reforma není názor! Je tradicí, jíž církev předává plnost tajemství. Proto Pavel především upřesňuje: „Pán Ježíš právě tu noc, kdy byl zrazen“, v noci zrady, v noci nepoznání, v noci opuštění všemi učedníky. Pokud existuje hodina nejméně příhodná pro tak velký dar daný nám Kristem, je to právě tato hodina Poslední večeře. V ní Ježíš jedná a pronáší to, co tvoří podstatu eucharistie: gesto a slova. A tato slova v západní liturgii slyšíme při každém slavení eucharistie. V té noci, kdy byl zrazen; a dalo by se říci: v té noci, kdy byl opuštěn; v té noci, kdy byl zapřen Petrem. V té temnotě, kdy i já sám Pána zrazuji.

Dává dar nové smlouvy v okamžiku, kdy je porušena. Porušena všemi, kdo patřili do nejbližšího společenství s Pánem. Tak nezměrná je láska Pána, která je nezbytná k tomu, abychom vůbec mohli v církvi žít. Zrada, zapření, opuštění z naší strany není nikdy dostatečný důvod k tomu, aby nás zradil, zapřel nebo opustil On sám. Jen z tohoto důvodu můžeme přistupovat k eucharistii, že tomu tak mezi Bohem a člověkem je. A je to Jan, kdo nám ukazuje, že se jedná o večeři nové smlouvy. Ze strany Boží je každá eucharistie zcela novou smlouvou, smlouvou, která otevírá osmý den. Odhaluje touhu Krista přijít ve slávě a obejmout nás již definitivně. S konečnou platností, v čas, kdy nás nenechá čekat.

Při poslední večeři nebyl kromě Krista žádný spravedlivý. A tehdy jim všem Ježíš dává chléb se slovy: „To je mé tělo pro vás.“ Jak jsme jim podobní: jsme hříšní, ale všichni se živíme stejným pokrmem, stejným životem, životem Ježíšovým. Protože chceme spolu s ním povstat! Jeho tělo a krev – to je jeho celý život. Patříme k němu, protože on to tak chce. To je skutečný a hluboký eucharistický dynamismus. Tváří v tvář přijetí Kristova pravého těla a pravé krve jsou všechny naše ostatní obavy zavádějící a nemoudré. Vždyť tělo a krev Krista je za mne prolita, jsem již zachráněn, jen se mám nechat obejmout.

Foto: Uljana Tomkevič, Poslední večeře.

 odeslat článek     vytisknout článek