Články / Články Dnes je 19. 6. 2024  
      English  RSS 
Aktuality
Články
Rozhovory
Názory
V médiích
Nové knihy
Dokumenty

Kdo jsme
Aktivity
Domy, kontakty
Akce

Jezuitou dnes

Kalendárium
Galerie
Online rozhovory
Humor
Kniha návštěv
Podpořte nás
Odkazy




Články

         A     A     A

Křesťan zítřka bude mystikem, nebo nebude vůbec

Čtvrtek, 25.4.2024
Karl Rahner, část IV. (dokončení)

Pavel Ambros

2. Světský život a služba světu jakožto zbožnost

Co je svobodně humánní, musí křesťanská zbožnost budoucna chápat jako vnitřní složku sebe samé. To je sice samozřejmost křesťanského pochopení existence, ale tuto samozřejmost křesťanská zbožnost ještě zdaleka dostatečně nedostihla: že totiž člověk je vnitřně plurální bytost, že ostatně nemusí vůbec jednotu tohoto svého plurálního rozměru řídit sám, tím že integralisticky utváří její syntézu; že smí nenuceně a trpělivě přijmout neřízený pluralismus svého bytí, v němž Bůh svou milostí dosáhne i tam, kde nestojí Bohu zvlášť zřízený oltáři. Může-li Bůh i podle Druhého vatikánského koncilu být spásou ještě i toho, který myslí, že musí být ve skutečné poctivosti, a tak v nevinnosti, ateistou, pak může být také v životě křesťana ještě i tam, kde se bez výslovné zbožnosti radostně, svěže, opravdově a statečně žije světský život. Zde tkví pravý smysl řeči o světské zbožnosti, řeči, která často sama sobě nerozumí. Tento svět jako možnost a úkol se stal vůči dřívějšku nedozírně dalekým a přes všechnu svou mizérii také skvělejším, protože Bůh ho chce a nechal růst jakožto světský, člověkem samým učiněný svět; není už lidského světa teprve (nebo téměř jen) tam, kde ho člověk v kultu, v náboženské poezii, v explicitně náboženském výkladu a v jeho zvyklostech činí lidským. Bezvýhradně poctivě žitý světský život je už kus zbožného života, protože Bůh svět sám miluje, sám ho omilostňuje a není vůči světu konkurentem, který by mu záviděl. Kdo jde vstříc světu skutečně s láskou, tam ze světa vychází vstříc už také Kristův kříž a nepochopitelnost Boží, nemusí to vůbec do něho teprve „vkouzlovat“. Cvičí-li se ve ctnostech světa, nechá-li se od něho vychovávat k radostnosti, statečnosti, svědomitosti a lásce, žije už kus pravé zbožnosti a takové světské ctnosti mu jednoho dne odhalí nejvnitřnější tajemství světa, kterým je Bůh sám. Co je v člověku skutečně vydatného, prvotně živého, je už v dosahu volání milosti Kristovy, dříve než je to výslovně pokřtěno; ano – pokud křesťan neuzavře Bohu své srdce – není vůbec už třeba, aby to bylo vždy a všude výslovně pokřtěno, protože to vůbec není možné, protože křesťan není žádný integralista, který chce v podstatě jen zastupovat samého Boha. Ten sám zůstává jedinou pravou jednotou všech skutečností, jež tvoří pluralitu.

Tím je také dán ještě další aspekt pravé světské zbožnosti. Sám odpovědný světský čin je činitelem křesťanské zbožnosti. Jaký smysl by mělo úsilí takzvaných sekulárních institutů, kdyby byly jenom poněkud uniformovanými pomocnými sbory pro úkol duchovenstva, kdyby v nich to, co je světské, nemělo místa jako úkol a čin už dříve, než je to jasně nábožensky inspirováno a interpretováno? Člověk prostě žije nejen ve světě už předem daném, dnes ho vytváří. Tím se mu ukládají možnosti, úkoly, odpovědnosti a nebezpečí, jakých dříve prostě nebylo. Křesťanská zbožnost zítřka se tedy bude žít také v této oblasti – a nikoli pouze v tichém koutku těch, kteří si jakožto bohatí mohou dovolit žít zbožnost Bohumily daleko od tohoto světa práce a od zlidštění světa, nebo kteří jakožto proletářsky chudí nejsou k tomuto vznikajícímu světu ještě připuštěni jako odpovědní spolutvořitelé. Jistě není nikdo člověkem milujícím Boha už jenom proto, že objeví nějakou novou částečku ve fyzice nebo že jako Gagarin letí vesmírem, ale pravá zbožnost zítřka ani nezačíná teprve tam, kde toto všechno přestává. Nabádá-li Druhý vatikánský koncil křesťany, aby viděli svůj úkol v dnešním světě, aby spolupracovali se všemi při budování lepšího, svobodnějšího světa, který je důstojnější člověka, aby měli odpovědnost a odvahu, aby nečekali jenom na morální příkazy oficiální církve, aby se jen netázali, jak se něco musí dělat, aby u Boha nenarazili, nýbrž aby se ptali, co můžeme dělat, aby se život stal životně hodnotnějším, pak se církev nepřizpůsobuje sekularizovanému světu se zradou svého poselství o kříži, pokoře a tužbě po tom, co je věčné, nýbrž nařizuje svým věřícím, aby se chopili křesťansky svého úkolu, který dříve takto neexistoval, ale teď existuje, i pro křesťana jakožto takového, a tak také jako část jeho pravé zbožnosti, přičemž ovšem v této oblasti – jako ve všech ostatních – musí každý podle svého daru a povolání konat to, co je jeho, a nikoli to, co přísluší druhému. Křesťan nemůže už předem mluvit o politice jako o špinavé záležitosti, a od Boha očekávat, že nechá jiné než jeho tuto špinavou záležitost vyřizovat tak, aby se on sám mohl v šosáckém pohodlíčku věnovat své tiché zbožnosti. Svět jakožto vznikající, člověkem vytvářený světský svět, klade dnes na křesťana požadavky, a splnění těchto požadavků v takové – můžeme říci – politické zbožnosti je dnes nebo zítra součástí pravé křesťanské zbožnosti.

3. Nová askeze samostatně stanoveného měřítka

Mezi mnoha jinými, také myslitelnými a jistě i potřebnými rysy křesťanské zbožnosti zítřka uveďme ještě jako třetí rys: strukturální změnu v askezi. Člověku dřívějška bylo do jisté míry v jeho jednání kladeno měřítko tvrdou nutností zvenku, z jeho životní situace. Jeho neřesti byly velmi rychle trestány, samy se mstily, aspoň u většiny lidí v jejich krátkém ohroženém životě, který pro luxus, náladu, volný čas, turismus, požitek atd. nabízel málo nebo nic. Křesťanská askeze byla proto jen trpělivým snášením tohoto nuzáctví a strastí života nebo do jisté míry zvenku přistupující dodatečnou askezí, jako například v mnišství, méně však pozitivní výzvou k askezi, která vyplývá ze samého života v jeho všednosti; proto měla – byla-li jako taková dodatečné přijata – vzhled něčeho mimořádného a heroického. Křesťanská askeze byla tak pašijí nebo dodatečnou, mimořádnou akcí. Dnes dokáže člověk, který dalekosáhle ovládá přirozenost technikou, dovedností lákat a veškerým ostatním plánováním vždy víc, než snad – ze své pravé podstaty – dokázat má. Může být bezuzdný, aniž mu v tom brání předběžně dané skutečnosti života. Pohlavní výstřednost už nebývá trestána dětmi nebo nemocí. Zneužívání moci nekončívá tak náhle jako dříve, kdy se pro bezuzdného krále snadno našel tyranovrah. Lenost už nebývá vzápětí kárána hladem. Požitkářství dnešní medicína usnadňuje víc, než mu zabraňuje. Měřítko už nepřistupuje zvenku. Člověk si je musí sám svobodně stanovit. A to je nový způsob křesťanské askeze, který – právě proto, že si vede rozumně – nenese na sobě už tak zjevně to, co v akci dřívější askeze bylo heroicky spektakulózní. Aktivní askeze měla dříve povahu něčeho mimořádně dodatečného, dnes však má spíše povahu odpovědné svobody vůči tomu, k čemu jsme povinni. Je však skoro ještě obtížnější, právě proto, že musí vystupovat v podobě rozumnosti, která je už sama o sobě samozřejmá.

Tato konzumní askeze (ale ve všech oblastech!) je obtížná. Vzhledem k celku lidí a tam, kde jistá slabost popudu zbavuje zčásti člověka břemene svobodného rozhodování a činí ho imunním vůči trendu konzumu chtivé společnosti s její sugescí nových potřeb, uskuteční tuto askezi v podstatě ve všech oblastech lidského života jen ten, kdo je vzhledem k Bohu otevřen, a proto dovede vážně přistoupit na to, aby se zřekl něčeho, co je pro člověka znepokojeného smrtí zdánlivě nenahraditelné. Bůh a otevřenost vzhledem k němu zajisté nejsou psychologicky manipulovatelná analgetika, aby se usnadnila nutná konzumní askeze. Kdyby se obojí tak chápalo a pokoušelo uplatňovat, muselo by vést k selhání. Jen tam, kde Boha milujeme pro něho samého, bude Bůh také požehnáním, kde je člověk otevřen vzhledem k absolutní budoucnosti Boží, tam překoná bezuzdné dychtění po tom, aby svůj život naplnil nejvýš možným požitkem (tím se rozumí i moc), a tak v podstatě nadměrností zničil sám sebe. A naopak: Kde člověk skutečně bez odměny zachovává měřítka svého bytí, tam už je dáno tajemné ano vůči Bohu absolutní budoucnosti, i když se o tom nereflektuje.

Taková nová askeze patří ke křesťanské zbožnosti zítřka. Může být novým druhem uvádění do radikálnějšího mystéria oné křesťanské askeze, která záleží v účasti na smrti Ukřižovaného a je nám nabízena, protože i dnes ještě život je a zůstane nepochopitelným utrpením (passio). Toto samostatně stanovené měřítko není dnes na rozdíl od dřívějška už zdaleka všeobecně možné institucionalizovat. Přece však nesmí zůstat pouhou teorií a abstraktní normou. Musí nabýt vůdčí, produktivní, konkrétní podoby, z mravnosti se musí stát mrav, étos a dobrá zvyklost. To je zase velkým úkolem takových sekulárních institutů, v nichž jejich členové zůstávají skutečně lidmi tohoto světa: vytvořit vzory, které ukazují, jak se opravdově, nenuceně, mírně a zároveň přísně vůči sobě dá žít dnešní život umírněně, ukázněně, v ryzí podobě, vzory jako vítěze nad oním zoufalým strachem ze smrti v hloubi srdce, který činí nenasytným, a tak nakonec i neschopným vzít nezištně na sebe pravou odpovědnost světského činu pro blaho druhých, i když je přitom třeba se mlčky a s úsměvem ledačehos zřeknout.

Připojme ještě několik závěrečných poznámek. Snad má někdo dojem, že nebylo zcela objasněno, jak se vlastně všechny tyto úvahy a normy pro novou zbožnost dají sloučit v jednotu. To také ujasněno nebylo. Jak staré a nové, zachování dědictví a nová podoba zbožnosti, mystika zakoušení Boha a humánní světský čin se konkrétně spojují v jednotu křesťanské zbožnosti zítřka, o tom by se dalo říci ještě více, to, co je daleko hlubší a lépe vystihuje původní jednotu. Avšak konkrétně uskutečněná syntéza všeho by zůstala i pak vždy ještě problémem a úkolem, které zvládne jen čin života, nikoli teologická reflexe; sám čin života uskutečňovaný v trpělivosti vždy novým hledáním, sebekritickým rozeznáváním duchů, který tak vždy zůstává darem Ducha jednotlivcům i církvi. Především je třeba trpělivosti, protože nás v dobách přechodu od toho, co se dříve osvědčilo, ale zestárlo, k tomu, co je nové a teprve se má osvědčit, musí uchránit před zkratkovými reakcemi, které ohrožují konzervativce i progresisty (každého svým způsobem). Pravý život jakožto neodvoditelná jednota mnohého – správně chápán – je vždy kompromis. K tomuto kompromisu však dochází dějinně, nebývá předem adekvátně teoreticky dojednán. K tomu je třeba trpělivosti, odvahy a důvěry v nekontrolovatelnou moudrost života a především v Boha.

V budoucnosti bude existovat mnoho stylů křesťanské zbožnosti. To platí prostě také proto, že člověk může přes společnost mas už v tom, co je světské, rozvinout daleko více a daleko rozdílnější způsoby života než dříve. Přes všechny rozdíly byl dříve styl zbožnosti středoevropského křesťana, který opravdově žil svou víru, poměrně homogenní, jak to asi ukazuje styl terciářů, mariánských družin atd. nebo jak to ozřejmují skoro až k jednotlivostem jednotné předpisy církevního práva pro duchovní život světských kněží. Variační šíře stylu křesťanské zbožnosti zítřka bude větší, a to právem. Je důležité tuto situaci vidět a jasně uznat. Neboť jinak se mnohým křesťanům, kteří se odchylují od průměrného způsobu Léto zbožnosti, neprávem sugeruje špatné svědomí – jak se v minulosti často stávalo –, že jejich křesťansko-církevní zbožnost není valná. Mladí křesťané dneška mají klidně rozvíjet nový styl křesťanské zbožnosti a žádat pro něj v církvi právo. Vede-li k lásce, pokoji, radosti, trpělivosti, dobrotivosti, sebekázni a jiným svědectvím Ducha, můžeme s apoštolem Pavlem také jen říci (Gal 5,23): Proti takovým vlastnostem není zákona. Ani zákona církve.

Konečně se staré a nové křesťanské zbožnosti nedají dělit na různé složky, protože nové je jenom tehdy pravé, když uchovává staré, a protože staré zůstane jen tehdy živé, když se bude nově žít. Ve starém i novém však musí být jedno totéž, co je a zůstane včera, dnes i na věky, o čem jsme ani nemohli dostatečně pojednat: blaživá nepochopitelnost života, Bůh, mystérium ukřižovaného a vzkříšeného Pána, svaté požehnání ve střízlivosti všedního dne a nad ním, naděje na věčný život, jenž je odhalená nepochopitelnost Boha. Kde toto všechno je a se žije, tam je křesťan, a to zbožný. I zítra.


Zdroj: Rahner, K., Frömmigkeit heute und morgen, in Geist und Leben, 39 (1966), s. 326–342. Český překlad: Nový život, 20 (1968), s. 136–139, 165–167, 238.240–242; přeložil Z. Š.
Foto: Archiv.


 odeslat článek     vytisknout článek



Související články
15.4.2024 Křesťan zítřka bude mystikem, nebo nebude vůbec
10.4.2024 Křesťan zítřka bude mystikem, nebo nebude vůbec
8.4.2024 Křesťan zítřka bude mystikem, nebo nebude vůbec
3.4.2024 Barokní jezuitské Klatovy
12.3.2024 Před sto dvaceti lety se narodil teolog Karl Rahner



Náš tip





Úmysly Apoštolátu modlitby

Úmysl papeže
Za všechny, kdo jsou na útěku ze své vlasti
Modleme se, aby ti, kdo prchají před válkou nebo hladem a jsou nuceni podnikat cesty plné nebezpečí a násilí, našli v hostitelských zemích laskavé přijetí a nové životní příležitosti.

Národní úmysl
Za volby do Evropského parlamentu
Modleme se, aby poslanci zvolení do Evropského parlamentu respektovali přirozený řád vepsaný Bohem do stvoření a usilovali o opravdovou spravedlnost.

více »

Nejbližší akce

Víkend pro zájemce o jezuitský řád


více »

Nejbližší duchovní akce

Duchovní cvičení pro řeholní sestry


Duchovní pobyt pro seniory


Duchovní cvičení pro řeholní sestry všech řádů a kongregací


Duchovní obnova pro všechny


více »

Kalendárium

Schází se 1. generální kongregace

Památka sv. Aloise Gonzagy

Úmrtí Jana Tesánka


JESUIT.CZ © 2006 Česká provincie Tovaryšstva Ježíšova, Ječná 2, 120 00 Praha 2   webmaster: Tomáš Novák   design: Jozef Murin, Lukáš Kratochvil