Články

Jakoby neměl hlas tam, kde jej nechtějí slyšet

Pavel Ambros

Proč se Ježíš rozhodl rozšířit svou službu slova na Dvanáct, na skupinku nejbližších? Jistě proto, aby je zapojil do svého poslání, aby v něm jednou mohli pokračovat sami; také proto, aby si vzal nějaký čas, kdy nebude pracovat veřejně a pro veřejnost, zůstane stranou, a bude tak moci znovu promýšlet, co svým mluvením a prací vzbuzuje. Hlavním důvodem je však nezměrná důvěra v člověka, i navzdory chvění Božího Srdce o to, jak člověk nakonec naloží se svou nedotknutelnou svobodou. Tato obrovská Boží důvěra je potom v křestní liturgii vyjádřena jako kněžské, královské a prorocké pomazání každého křesťana. Každý křesťan se má stát pravým prorokem: tím, jehož slovo má skutečnou váhu.

Proto je Ježíš posílá na misii do galilejských vesnic s úkolem hlásat poselství: to, co hlásal on sám: „Naplnil se čas a přiblížilo se Boží království; čiňte pokání a věřte evangeliu.“ (Mk 1,15) Boží království je uskutečněním dokonalosti stvoření Boha Otce. Otec vdechl přirozenému stvoření, přirozenému pořádku svůj dech, dech Života; a přesto spravedlivý člověk, stvořený na podobu věčného Slova, netvoří ještě dokonalost stvoření. Tu tvoří člověk-Bůh, zbožštěný člověk, Slovo, které se stalo Tělem. Ježíš svěřuje apoštolům stejné poslání, jaké má on, proto, že si přeje, aby se všichni lidé stali Božími syny – těmi, kteří vtělují Slovo.

Posílá je po dvou. Poslání je společné, ne individualistické, tak jako slovo musí být jak vysloveno jedním, tak slyšeno, přijato druhým, aby bylo skutečným slovem. Být ve dvou znamená zároveň spoléhat se na druhé: je to slovo stejné důvěry, jež v nás vkládá Bůh sám.

Apoštolské slovo, jejich poslání, musí nejdříve projít formací, zkouškou, vnitřním růstem, jež z poslaných činí spolupracovníky, aby jejich slovo „nebylo shledáno lehkým“ (srv. Dan 5,27). Životní styl poslaných Kristem má svou náročnost. Tak jako Slovo není možné oddělit od Syna, tak ani evangelium není možné oddělit od křesťana. Slovo je na prvním místě určeno jemu samému. Autorita proroka závisí na souladu mezi tím, co říká, a tím, co žije. Mohl by být jinak důvěryhodný? Stal by se pohoršením. Pro Ježíše je svědectví života rozhodující. Je více než svědectví slova, protože Ježíšovo Slovo je Čin. Naše slova a činy jsou leckdy oddělené, avšak stále usilujeme o to, abychom dozráli do této božské jednoty slova-činu. Někdy vkládáme více důvěru v „reklamu“ svého jednání, v nadprodukci slov nežli ve skrytost života v Bohu, a tehdy výsledkem bývá neplodnost slov bez zjevného účinku anebo s účinkem jen zdánlivým a prchavým.

Když se však snažíme naleznout nové obsahy Ježíšova slova, přetlumočit je do svého jednání nebo zbavit se více slovního haraburdí, můžeme se spolehnout na povzbudivou pravdu, že je to především Boží slovo, které interpretuje náš život. Boží slovo překračuje naše ruptury a je schopno náš život skutečně změnit, jestliže mu popřejeme sluchu a důvěry: právě proto, že i když naše slovo není činem, evangelium, plné Ducha, takové je. Má reálnou uzdravující a proměňující moc, kterou Ježíš – vlastně šokujícím způsobem – svěřuje apoštolům, a to už tehdy, když ještě takoví zdaleka nejsou. A přesto z nich činí nové proroky evangelia.

Když se tedy místo prakticismu (našeho vlastního úsilí, jak spojit slovo a čin) stane naším životním stylem Ježíšův styl, jak jej v syrovosti nabízí v dnešním evangeliu apoštolům, začneme žít opravdovou praktičnost: umění žít. Naše slovo začne vrůstat do Slova samotného, a to dodá našemu konání věrohodnost. Tento životní styl se projevuje v radikalitě odolávat (zejména vlastnímu egu) a v kráse odhalovat (skutečné Boží království mezi námi).

Tento životní styl je jakostí garantovanou křížem. Proto také neúspěch je pro křesťana leckdy potvrzením dobré cesty: očišťuje od jalovosti. Rozhodující totiž není řeč o Bohu, byť i dobře zpracovaná, která se však může stát izolovaným slovem nebo izolovaným činem, ale rozhodující je žít, a to nejen žít v Ježíšově „stylu“, ale žít v jeho Srdci. Jak? Prostě být lidmi, kteří čekají na jeho příchod v tolika různých podobách. Ježíš je Bůh a člověk mezi námi. On je zdrojem života. A žít v jeho Srdci znamená dávat důvěru a vkládat naději, pomáhat mužům a ženám chodit, vstávat, uzdravovat, žádat všechny, aby pochopili, že jen láska zachraňuje a že smrt nemá poslední slovo. Ježíšovo poslání apoštoly neproměnilo v bojovníky ani propagandisty evangelia, ale ukovalo z nich svědky evangelia, muže a ženy schopné učinit evangelium vládcem nad sebou. „Hospodinův vyslanec není ani tak ten, kdo mluví inspirovaná slova, ale ten, kdo zná Hospodinovy cesty.“ (Didaché 11,8) Častěji se modleme: Pane, učiň mě pravým prorokem svého evangelia, skutečným svědkem svých cest! Daruj mi milost, aby slova mé modlitby i činy mého života nacházely jedinou potřebnou jednotu: zakotvení ve tvém Srdci! Učiň, aby můj život byl životem v souladu s životem tvým. Toužím mít svobodu tvé slovo přijmout a nechat jej přinášet plody tak, jak si přeješ ty sám!

 odeslat článek     vytisknout článek