Články

Umět bdít a správně číst znamení ve svém životě

Pavel Ambros

K tomu nejdříve úvodní poznámka. Téma chleba života je se vší pravděpodobností pasáží přidanou později. Křesťanskému společenství kolem apoštola Jana nabídlo souvislou katechezi o eucharistii. Nezapomeňme, že ve čtvrtém evangeliu chybí vyprávění o ustanovení eucharistie a večeře Páně je zdůrazněna jinou optikou: skrze scénu mytí nohou (Jan 13,1–17).

O události rozmnožení chlebů máme šest svědectví. Matouš a Marek zachovali dvě tradice tohoto zázraku. Církev je přijala jako proroctví o daru eucharistického chleba, který Ježíš věnoval učedníkům večer, kdy byl vydán na smrt. Čtvrté evangelium o něm smýšlí ještě hlouběji: není jen prorockým slovem, divem (τέρας), nýbrž znamením (σημεῖον) ohlašujícím dar Těla a Krve, celého Ježíšova života.

Ježíš se nachází v Galileji, u Tiberiadského jezera, když se rozhodne širokou zátoku přeplout na druhý břeh, rovněž na západní straně jezera, snad aby vyhledal místo odpočinku a modlitby. Následuje ho však velký zástup a evangelista nám hned uvádí důvod: Ježíš vykonal mnoho znamení na nemocných, jeho působení a kázání vzbuzuje údiv a zvědavost. Zdá se tedy, že je to hodina úspěchu pro toho, kdo se rozhodne vystoupit na horu, jako to udělal Mojžíš při příležitosti slavení smlouvy mezi Bohem a jeho lidem. Výslovně je také uvedena časová informace: „Blížila se Pascha, svátek Židů.“ Byla to tedy hodina bdění (podobně jako hodina ustanovení eucharistie), a skutečně znamení, které Ježíš vykoná, bude znamením křesťanské Paschy par excellence. Jsou zde dvě důležitá slova, která nám pomáhají křesťanskou Paschu hlouběji uchopit: znamení a bdění.

Ježíš sedí nahoře a má před sebou velký zástup, na který se dívá: je to čekající zástup! A zde se svobodně a dobrovolně ujímá iniciativy, aby dal znamení. Vykoná gesto, které vypovídá o lásce Boha, který miluje lidstvo natolik, že mu dává svého Syna jako dar (srv. Jan 3,16). Zavolá k sobě učedníka Filipa a ptá se ho, kde nakoupit chleba, aby se lidé nasytili. Ježíš ve skutečnosti ví, co se chystá vykonat, protože jeho záměr je plodem jeho společenství s myšlenkami Boha, kterého nazývá Otcem. Filip naproti tomu provádí výpočty, aby zjistil, kolik by stálo nakoupit chleba pro tolik lidí, a Ondřej upozorňuje, že pět ječných chlebů a dvě ryby, které s sebou přinesl jeden chlapec, by naprosto nestačily.

Všimněme si jednoho detailu: Ježíš sám rozdělil (διέδωκεν) chléb sedícím. Je to on, Kristus Pán, kdo dává, rozdává. A právě na základě tohoto činu, který se rozhodl vykonat sám osobně, bude moci říci: „Já jsem ten chléb živý, který sestoupil z nebe. Kdo bude jíst tento chléb, bude žít navěky. A chléb, který já dám, je mé tělo, obětované za život světa.“ (Jan 6,51) Ježíš se tak jeví jako prorok eschatologických časů. Je více než Elizeus, který rozmnožil ječné chleby (srv. 2Král 4,42–44). Nejenže ukojí hlad, potřebu jíst, aby člověk mohl žít, ale daruje své tělo, miluje své vlastní až do konce (srv. Jan 13,1).

Vyprávění o tomto znamení někdy vede k nedorozumění. Ježíš ví, co vše k životu potřebujeme. Modlíme se denně: chléb náš vezdejší dej nám dnes. Ale je ještě něčím víc: Mesiášem, tím, kdo obnovuje a v nebývalé plnosti překonává viditelná znamení, která působil sám Bůh při východu z Egypta a na poušti. Ježíš není snílkem utíkajícím do snění v samotě. Je uprostřed námah o lidské živobytí. Ale zároveň ukazuje na něco víc. Proto je chléb spojen s Chlebem, jeho pravým Tělem a Krví. Chléb je pro člověka nutností: sytí přirozenou potřebu žít. Kristus – chléb je také tím, co Bůh dává každému stvoření (srv. Žl 136,25), a nad pomyšlení sytí jinou potřebu, kterou člověk někdy paradoxně vytěsňuje: touhu po nesmrtelnosti. Eucharistie bývá nazývána lékem nesmrtelnosti. V Ježíšově gestu je naplnění potřeby člověka žít v plnosti.

První slovo – znamení – hovoří tedy o Boží lásce, lásce bezúplatné a přebohaté, nadměrné, která nežádá protislužbu, ale pouze přijetí a díkůvzdání. Jaká hojnost sdíleného chleba! Tolik zbylo: Co to znamená? V Pánově společenství bude vždy existovat eucharistický chléb, který je třeba pečlivě a starostlivě uchovávat, a to zejména v živém svatostánku našich vlastních srdcí.

Zde přichází ke slovu druhý pojem: bdění. Bdít neznamená napětí vůle ani „produkci“ dobrých skutků. Bdělý člověk se může dokonce bez obav ponořit do tvrdého spánku (srv. Mk 4,38). Bdít v první řadě znamená dobře vidět. Abychom zahlédli Ježíšovo znamení a dovedli jej správně ohodnotit, musíme očišťovat svůj pohled. Jedině skrze chápání eucharistie Petrovi a ostatním učedníkům dochází, kdo Kristus skutečně je: pro Židy je synem Josefovým, pro ně je Syn Boží, ten, který Jest, Jahve, který sestoupil z nebe jako Otcův vyslanec (srv. Jan 6,57). Je Svatý Boží (srv. Jan 6,69).

Tam, kde apoštolové slyší Ježíšova slova jako dobře míněné rady, ze kterých mohou čerpat a měnit svůj život, Jidášova ješitnost stejná slova vnímá jako urážku a cenzuru vlastního ega. Vnímat Ježíše jako krále na způsob králů, mocných tohoto světa, by znamenalo popřít poslání, které přijal od Otce. Přece nechce přijmout logiku a záměry knížete tohoto světa, Satana. Ježíš je židovský král a takovým bude prohlášen na kříži podle titulu, který mu Pilát nechá vztyčit na hlavu (srv. Jan 19,19); je však ukřižovaným králem, ve slabosti muže bolestí, obětí nenávisti světa, solidárním s pronásledovanými, utlačovanými, chudými, zavrženými dějinami. Velký zástup tedy Ježíše, za kterým šel, chápal špatně. Vykládal si ho podle sebe. Chtěl jej využívat podle svých vlastních tužeb a projekcí. Byl neochoten přijmout proroka a Mesiáše odpovídajícího Božímu plánu. Je příznačné, že Jan poznamenává, že se ho chtěli zmocnit, aby ho učinili králem. Co to v sobě obnáší? Redukci na předmět, modlu utvářenou podle našich tužeb. Chtěli Mesiáše se světským programem. Ježíš to však odmítá, protože ví, že moc, kterou mu chtějí dát, není tou pravou mocí, kterou mu udělil Otec. Stejně jako na poušti utíkal před pokušením moci (srv. Mk 1,12–13; Mt 4,1–11; Lk 4,1–13), skrývá se do samoty hory, utíká před zástupy, které ho oslavují, a dešifruje okamžitě iluzi zdánlivého úspěchu. Po ní netouží! Ani ji nepřijímá! Svěřuje se Otci a svěřuje mu i onen zástup a učedníky, kteří nepochopili ani jeho gesto, ani jeho záměr.

Tyto zázraky rozmnožení chleba jsou znameními, která nás mají dovést ke správnému výkladu, co vlastně znamenají, správnému vidění a přesnému zaslechnutí Boží řeči v nich: to ale získáváme jedině v hodině bdění, v té hodině, kdy se setkávají proroctví se znamením a stávají se nejhlubším děním, realitou, která již neodkazuje na jinou skutečnost, ale která sama uvádí člověka do jediného Jest: skrze paschální dění se člověk stává. Proto je potřebné, aby uměl bdít a správně číst znamení ve svém životě. Pokračování příběhu, který uslyšíme v následujících nedělích, nám prostřednictvím dlouhé Ježíšovy řeči odhalí, že ten, kdo dal chléb v hojnosti, je ve skutečnosti sám Chlebem, který Bůh dal lidstvu pro plnost jeho života.

 odeslat článek     vytisknout článek