Články

Opuštěný dobrý pastýř

Pavel Ambros

Chvíli setrvejme v pohledu na apoštoly, ale ještě více na Ježíše, jak jim naslouchá, jak vnímá, co prožili a zakusili v misii. Mladí jezuitští novicové mají podobnou zkušenost během takzvaného experimentu měsíční pouti, kdy bez peněz a bez možnosti prozradit, že jsou řeholníky, putují na některé poutní místo, zcela odkázáni na Boží prozřetelnost.

Někdy si v našich hovorech, kdy si posteskneme nebo ponaříkáme, všímejme celkové atmosféry: chceme více hovořit, nebo více vnímat toho, kdo nám naslouchá? Pak si musí každý z nás přeložit do životní zkušenosti ono Ježíšovo vyzvání: „Pojďte i vy někam na opuštěné místo a trochu si odpočiňte.“ Odpočinek se definuje jako být s Ním. Nepodceňujme ony chvíle důvěrnosti! Proč s ním? Synem Božím? Abychom s ním sdíleli modlitbu k Otci, abychom prohloubili své povolání a poslání, abychom si odpočinuli. Je to pozvání plné něhy, péče o učedníky. Ježíš dobře ví, co je jeho posláním, zvláště nyní, kdy se Jan Křtitel s násilnou smrtí, kterou utrpěl, stává jeho předchůdcem i předobrazem jeho budoucnosti.

Tím spíše apoštoly zve na „opuštěné místo“, kde se z rozvibrovaných zážitků dne a třebas i velmi dobře splněných povinností zaměří opět na podstatu: k čemu toto vše slouží a kam to směřuje? I když se nemáme nechat prací zahltit, máme pro Krista také pracovat. Práce zde může znamenat také ono hluboké zastavení: vážně se v modlitbě zabývat celou svou osobou. Nejhlubší prací v tomto smyslu, která již sama o sobě je apoštolským úsilím, jež má misijní plody, je zpytování vlastního srdce. To je smysl Ježíšova pozvání apoštolů na „opuštěné místo“, kterým je naše vlastní srdce.

Klademe si otázku, kde je naše srdce opuštěné od milosti? Kde se mu nedostává Božího Ducha, zatímco je příliš zahlceno nejrůznějšími jinými „duchy“? Umíme prosit o milost, abychom tato „opuštěná místa“ svého života rozpoznali, a prosit pak, aby tato prázdná místa zaplnil balzám Ježíšova Ducha, jeho Hořící Krev? Jakmile si osvojíme tuto praxi, brzy zjistíme, že budeme umět také rychleji rozlišovat. Ježíš dobře ví, že žijeme ve světě, v němž nezbytně máme v náruči spoustu věcí a nemůžeme nemít. Avšak podstatné je, na co se zaměřuje naše pozornost. Jestliže v každodenním běhu ošetřujeme spoustu detailů, a přesto se naše vnitřní pozornost zaměřuje na Krista, potom roste ryzost a čistota našeho života.

Každý z nás je vystaven pokušení útěků – zaměřování pozornosti na tu spoustu (i dobrých) věcí, které držíme ve své náruči. Existuje však soucit Kristova Srdce s tímto světem. Jeho soucit vyjadřuje onen výraz „bylo mu jich líto“. Český překlad nevyjadřuje dostatečně radikalitu a hloubku toho, čím Ježíšovo Srdce žije: byl nad nimi hluboce pohnut; byl vůči nim pohnut niterným soucitem. Výraz σπλάγχνον ukazuje na útroby, ledví; chvění srdce, náklonost, srdečné slitování. Ježíš je dojat a znovu prožívá Mojžíšův soucit, když vidí svůj lid bez pastýře (srv. Nm 27,17), a soucit proroků, kteří trpí, když vidí Boží lid rozptýlený a utlačovaný špatnými pastýři (srv. 1Král 22,17; Ez 34,5; Žl 10,3–12).

Ježíš ze sebe činí dobrého pastýře (srv. Jan 10,11.14) tohoto zástupu. Dodejme: opuštěného. Poslouchá a dělá to, co po něm chce Bůh, jeho Otec, aby dělal v jeho jménu jako Syn poslaný na svět. Ježíš tedy čte hlad těchto lidí, hlad, kterého si možná nejsou plně vědomi, hlad po Slově: chtějí, aby Ježíš učil, tedy mluvil k nim Slovo, jak říká Marek na jiném místě (srv. Mk 2,2; 4,33). Rozhodující je, že Ježíš je přítomen a mluví, protože je Slovo Boží (srv. Jan 1,1.14). Ježíš to dělá dlouho, jako by nesl jařmo, jho milosrdenství, které ho nutí k tomuto soucitu, k této námaze, k tomuto slovu adresovanému těm, kdo v něm vzbuzují pocity něhy. Milosrdenství, které zabraňuje Božím trestům vstupovat do lidských životů. A milosrdenství, které dává člověku stravu: Slovo, které krmí lidské duše, Slovo, bez něhož je lidské srdce nepokojné, Slovo, které činí člověka blahoslaveným čili skutečně a hluboce šťastným. Předtím, než Ježíš dává chléb, dává Slovo, aby nasytil muže a ženy, kteří ho následují. Brzy však dá také chléb, protože jeho něha se netýká jen jejich žízně po Slově, ale také jejich hladu po chlebu: Slovo se stalo Tělem.

 odeslat článek     vytisknout článek