Články

Jak se rozezní slova evangelia v tomto světě?

Pavel Ambros

A co se nás dotkne, můžeme a musíme adresovat druhým. Tím se rozvíjí komunikace, z komunikace sdílení, ze sdílení „moje“ malé společenství. Podobně jako zapalujeme svíce o velikonoční vigilii. Naše malé společenství tvoří jedno velké společenství: Božího lidu na cestě k dovršení! Odvalit kámen, který brání Ježíšovu příchodu. Otevři se, moje srdce!

Křesťan se musí – čas od času – věnovat odvalení kamene ze svého srdce! Tak jako apoštolové – věrní Izraelité – není nikdo z nás uchráněn zkostnatění! Ježíšova cesta nyní vede z Galileje, ze Svaté země, do oblastí obývaných pohany. To má přesný význam: chce své učedníky již předem učit jejich úkolu otevřít se univerzalitě církve, který jim plně uloží až teprve po seslání Ducha.

Své učedníky učí v důvěrném kruhu. Uchyluje se od zástupů, dává čas svým. Každý potřebuje – v pravou chvíli – okamžik, čas, fázi života uzavřeného, důvěrného. Přátelské, rodinné, snoubenecké, diskrétní chvíle jsou vhodnější pro výchovu učedníků. Jsou účinnější k předávání živého a věčného Božího slova. Důvěrná chvíle otevírá oči.

V dnešním evangeliu je Ježíši představen koktavý, nahluchlý, nedoslýchavý muž (γλῶσσα μογιλάλων; μογιλάλος = v řečtině doslova se svázaným jazykem). Co všechno se skrývá za prosbou, aby Ježíš vykonal gesto žehnání, spásné Boží energie, vkládání rukou! Tento muž přivedený k Ježíši prožívá vážné tělesné postižení, které je zároveň věrným symbolickým obrazem stavu pohanů: není totiž schopen slyšet Boží slovo, a tedy ani opakovat je druhým. Snaží se a pokouší se chválit, vyznávat Boha, ale plně se mu to nedaří, protože nedostal zjevení. Je to však také člověk postižený ve schopnostech lidské komunikace, což ho odsuzuje k bolestné izolaci.

Ježíš jej bere stranou, mimo dav, a svýma rukama se ho dotýká. Vkládá mu prsty do uší, jako by je chtěl otevřít, obřezat a učinit je schopnými slyšet, takže se tento člověk stává podobným služebníku Hospodinovu, kterého popisuje Izajáš: člověku, jemuž Bůh každé ráno otevírá uši, aby mohl bez překážek slyšet jeho slovo (Iz 50,4–5). Pak Ježíš vezme prsty trochu slin a dotkne se jeho jazyka: je to odvážné gesto, které je tak intimní, že se podobá polibku. Židé v tomto Ježíšově činu měli přečíst naplnění Izaiášova eschatologického proroctví: „Tehdy jazyk koktavých bude jásat radostí!“ (Iz 35,6 [LXX])

V tomto Ježíšově počínání je cosi mimořádného. Je to gesto velké důvěry. Žádná výhrada imunity ze strany Ježíše, ale společenství, společenství konkrétně prožívané a žité! Ježíšovo jednání je doprovázeno pozvednutím srdce k Bohu: vzhlíží k nebi a zazní bolest, úpění, nářek, jež naznačují jeho účast nejdříve na utrpení, následně na spáse. Ježíš sténá za celé stvoření, za všechny tvory, které zastihlo utrpení, nemoc, smrt, a jeho sténání je sténáním Ducha vystupujícího ze stvoření jako přímluvce u Boha (Řím 8,22–23).

Jeho slovo: „Effata, otevři se!“ je mnohem víc než příkazem uším a jazyku, ale je adresováno celému člověku. „Effata, otevři se!“ Mimořádná a účinná slova z Ježíšových úst, slova, která ne náhodou zaznívala ve starověkém křestním obřadu v Římě. Biskup se prstem omočeným ve slinách dotýkal uší, nosních dírek a úst neofyty, čímž mu symbolicky umožnil nový život v Kristu a probuzení duchovních smyslů.

Otevřít se druhému, druhým, Bohu není samozřejmostí: člověk se tomu učí těžce. Často jen koktáme. Přinášet útěchu, trvalou útěchu může jen Bůh, když rozváže naši řeč. On sám. Jak? Celou naši osobu s tělem i duší zapojuje do setkání. Důvěrné setkání s Bohem je potom vlastním předpokladem pro plodné setkání s druhými.

Je zapotřebí doteku: zrakem vidět barvu – celek, sluchem slyšet „zabarvení“, „tón“ situace, vycítit směr putování, zakoušet blízkost. V těchto tělesných pocitech můžeme zahlédnout existenciální uzdravení, které vždy přesahuje pouhé fyzické uzdravení. Koktavý, hluchý, neslyšící muž se najednou bez překážek může otevřít společenství! Ježíš ho však posílá domů a žádá ho, aby mlčel. Posílá jej do nové důvěrnosti: aby otevření fyzických smyslů započalo proces otevření duchovních smyslů. Uzdravení fyzického smyslu u hluchoněmého z evangelia postupovalo, symbolicky řečeno, od „jedné barvy“ izolovaného já k „barvám“ nově otevřeného společenství. Ježíš nyní chce postupně uzdravit a otevřít také duchovní smysly. Toto uzdravení postupuje opačným směrem: od „barev“ a impulzů společenství k „jediné barvě“ nitra – nyní již sceleného, které dovede svobodně a zrale žít ve všech vztazích: se sebou, s druhými i s Bohem.

Takové proměněné nitro potom přináší novou odpovědnost. Také my musíme něco zvážit nově! Jsme povoláni přinášet útěchu v tom, že naše přítomnost rozvazuje jazyk. Neměli bychom uskutečňovat diakonii logos, slova, což neznamená pouze jeho hlásání, ale jeho podněcování, probouzení – v sobě i druhých? Někdy nemáme trpělivost naslouchat těm, kteří mluví s obtížemi. Učiňme naše farní společenství místy terapie řeči, aby nebyla místy zamlknutí! Prosme o dar uzdravovat ty, kdo se zadrhávají ve víře a v křesťanském životě!

Pamatujme: „Effata, otevři se!“ je výzva pro nás! Hlavně pro nás. Neotáčejme se okolo, abychom uviděli někoho jiného, komu jsou určena. Přiznejme si, že jsou adresována na prvním místě nám samotným! Povzbuzení k otevřenosti máme šířit kolem sebe nasloucháním. A máme otevírat, ne jako když hrom bije, ale ohlašovat lehkým vánkem z otevřeného srdce (srv. 1Král 19,11–12).

 odeslat článek     vytisknout článek