Články

Tuto cestu čte novýma očima

Pavel Ambros

Koho máme tedy následovat? Evangelium svatého Marka je zarámováno výrazem „Syn Boží“: na počátku hovoří o „Ježíši Kristu, Synu Božím“ (Mk 1,1), v závěru se říká: „Tento člověk byl skutečně Syn Boží.“ (Mk 15,39) Ježíš je člověkem otevírajícím nový typ Božího dětství – otevírá nám možnost stát se Božími syny a toto synovství na svém těle zjevovat.

Podle Marka je jádrem Ježíšovy kazatelské a účinné služby tato rozhodující epizoda. Ježíš se svými učedníky odchází (doslova vychází) z Galileje na území u pramene Jordánu, poblíž hlavního města tohoto kraje, s císařským jménem Cesarea. Tento Ježíšův odchod z izraelské země však není motivován pouze posláním, ale také distancováním od zástupů jeho odpůrců, zákoníků a farizeů, kteří stále naléhavěji zpochybňovali jeho poselství a jeho chování. Starý kvas je třeba odstranit.

A na cestě (ἐν τῇ ὁδῶ) Ježíš svým učedníkům klade naléhavé otázky týkající se vnímání a názorů, které o něm lidé mají. Jeho zájem však směřuje především k nim samotným: chce poznat jejich přilnutí k němu. Jejich odpovědi zahrnují širokou, bohatě rozvětvenou odpověď. Dá se říci, že rozumějí proudům své doby. On však svou otázku opakuje, aby je přiměl podívat se hlouběji – pravdivě se zpytovat, co on skutečně pro ně samotné znamená. Následovali ho jako učitele, považují ho za proroka, ale pochopili jeho pravou identitu? Nedávno je pokáral otázkou, zda snad mají zatvrzelé srdce. (Mk 8,17–21) Čemu tedy vlastně věří, jak ho vlastně vnímají? Tázáni jsou všichni, ale odpovídá pouze Petr, učedník, který byl povolán jako první (srv. Mk 1,16–17). V očích Marka je Petr především ten, kdo přijímá velikonoční radostnou zprávu na konci evangelia (srv. Mk 16,7). Tento Petr říká za nás všechny: „Ty jsi Kristus!“ tedy Mesiáš, Pomazaný.

Zde je rozpoznána pravá identita Ježíše. Ne náhodou je před jakýmkoli jiným přívlastkem upřednostněno jméno Ježíš Kristus. Ježíš je Mesiáš, ne pouhý rabín, ne pouhý prorok, ale Hospodinův Pomazaný, ten, který naplňuje zaslíbení obsažená ve svatých Písmech, ten, který zakládá Boží království. Pro Petrovu víru je to první krok a je důležité, že jeho vyznání je plodem Božího zjevení, jak zdůrazní Matouš (Mt 16,17). Učedník následuje tím, že zjevuje.

V evangeliu podle Marka je toto vyznání víry velmi stručné a po něm následuje Ježíšův pokyn, aby autentickou identitu, kterou hlásal, zachoval v tajnosti. Proč? Petrova slova sice vyjadřovala pravdu o Ježíši, ale bylo třeba je přijmout nikoli jako mesiášské hlásání podle mínění lidí a v politickém smyslu, ale skrze vizi ukřižovaného Mesiáše. Sám Petr bude muset ještě kráčet za Ježíšem a věrně ho následovat, aby plně porozuměl svým vlastním slovům. To je druhý rys učedníka: kráčí za Ježíšem, nechává jej jít před sebou.

Ježíš proto pokračuje v dialogu s učedníky a začíná poučovat (ἐρχατω = učit, poučovat; vyučovat; Mk 8,31) způsobem, který neměl obdoby. On musí zemřít, aby byl vzkříšen. Podstatné je ono „musí“. Proč musí? Jistě to není osud, ani předurčení, ani vůle Boha, který by chtěl obětí, utrpením svého Syna Ježíše utišit svůj hněv vůči hříšnému lidstvu. Proč zde tedy stojí ono musí? Tato nutnost vyrůstá z podmínek porušené přirozenosti lidství. V našem světě mohou být spravedliví pouze odmítáni a pronásledováni. Je to tajemství nepochopitelné zloby srdce, které odmítá Boha, a proto i jen připomínka Boží přítomnosti v životě spravedlivých jej dráždí a nutká k projevení odporu. Kniha Moudrosti, která vznikla na prahu Nového zákona, tento vnitřní děj přibližuje: kdo tak uvažují, nepočítají s Boží moudrostí, neznají Boží tajemství (Mdr 1,16–2,20).

Je však třeba chápat i božskou nutnost: proč Bůh musí? Pokud spravedlivý, v našem případě Ježíš, žije v souladu s vůlí Boha, svého Otce, jeho život musí být zasažen špatností světa, protože se do ní svobodně a z lásky ponořil právě proto, aby zatvrzelá srdce zasáhl a nechal změknout. To se děje právě největším tajemstvím jeho utrpení a smrti. To je cesta Ježíše, který se nepodřizuje žádnému osudu, který by mu uložil hněvivý Bůh, ani jakési náhodě, ani žádnému selhání, které je člověku možné. To, co musí Ježíš naplnit až do konce, je Boží vůle, tedy láska k lidem, zřeknutí se projevů zloby, byť i na svou obranu. To je věrnost povolání, které obsahuje příslib života silnějšího než smrt.

Ježíš věří, že i na této cestě, kterou nyní odhodlaně podniká směrem k Jeruzalému, k umučení a smrti, kterou mu způsobí ti, kteří ho nedovedli přijmout, mu bude Bůh, jeho Otec, pomáhat, podporovat ho, oživovat ho. Protože přesně plní Hospodinovu vůli, po svém vnitřním utrpení spatří světlo a vstane ze smrti (srv. Iz 53,8–12). A nejen to – právě v době jeho utrpení, vnitřní temnoty, Bůh nejvíce působí, mnohem více než ve chvílích, které se nám z lidského hlediska zdají světlé a dobré. Pokud se nutnost utrpení chápe tímto způsobem, pak se začíná také Bohu rozumět správně. Není to ani osud, ani náhoda, ale cesta zrozená ze svobody a lásky, a to jak ze strany Ježíše, tak ze strany Boha, který se rozhodl zjevit se lidstvu jako Bůh zavržený a vydaný z rukou bezbožníků na kříž. Ježíš tedy učí na cestě, tím že tuto cestu čte novýma očima. Tu cestu, která leží před ním a naplňuje se v Jeruzalémě: umučení, smrt a vzkříšení, ani jedna etapa bez druhé.

Petr, který nejprve vyznal to, co je Ježíš ve své pravé totožnosti, se ihned po tomto bezprecedentním vyznání stává před Ježíšem na cestě do Jeruzaléma kamenem úrazu. Ano, každý věřící se může stát sám sobě v následování Ježíše překážkou, a zaujmout tak postoj takřka satana, doslova odpůrce, toho, kdo brání Boží vůli. Proto musíme mít stále na paměti Ježíšovo slovo, slovo výzvy: „Pojďte za mnou!“ (Mk 1,17) a stále v sobě obnovovat vědomí, co znamená nechat se Ježíšem vést.

Toto ohlášení umučení, smrti a zmrtvýchvstání Ježíš adresuje celému zástupu, který volá a vyzývá, aby ho poslouchal: „Chce-li někdo jít za mnou, ať přestane znát jen sám sebe, ať se chopí svého kříže a následuje mě.“ Ježíšova cesta je cestou těch, kdo ho chtějí následovat, tedy učedníků, včera, dnes i zítra. Právě následování Ježíše dělá křesťana křesťanem. Co to je přesně? Ztráta života pro něj. Tato ztráta je naší záchranou: vyznání víry slovy nestačí! Jsme povoláni k tomu, abychom na svém těle zjevovali Boží život, Boží synovství (srv. 2Kor 4,10).

 odeslat článek     vytisknout článek