Články

Kdo je v církvi nejdůležitější?

Pavel Ambros

Ježíš věděl, že se učedníci po cestě dohadovali, kdo z nich je největší. Je nastolována otázka ctižádosti. Žádám si čest pro sebe. Toto žonglování se slovy já musím dál, já musím nahoru, výš, být si prioritou, rozpoznáme na první pohled. Tyto dvě hlášky přilétají do vašeho zorného pole podobné dvěma plastikám motýlů dosednuvších na fasádu pražského obchodního domu Máj na Národní třídě.

Je dobře nasáknout světem, být cítěn ovcemi, nebo se nechat nasmrádnout duchem světa? Laškujeme rádi s myšlenkou, že naší nestrojenou světáckostí přece jen někoho přitáhneme k vyšším věcem. Pohráváme si s myšlenkou: církev – instituce reprezentuje otevřené Boží zjevení. Bůh je přece přítomen i skrytě ve všednosti, chodí po ulicích, je někde u barového pultu, v gangu sparťanů či slávistů, dokonce i na povodňové turistice těch, kteří si rádi natočí šokující snímky. Jakub a jeho list to vidí jinak: láska ke světu je nepřítelem Boha. Hodně příkře řečeno! Ale nalejme si čistého vína.

Tato úzkostlivost být s duchem doby, tato starost být důležitější než ostatní, říkat: „Ne! Tohle si zasloužím, tenhle člověk si to nezaslouží“: to je světáctví, to je duch světa, a kdo dýchá tímto duchem, dýchá nepřátelstvím k Bohu. V jiném úryvku Ježíš říká učedníkům: „Buď jste se mnou, nebo proti mně.“ V evangeliu neexistují žádné kompromisy. A když někdo chce žít podle evangelia, a přitom dělat kompromisy, nakonec se ocitá u světského ducha, který se vždy snaží dělat kompromisy, aby se vyšplhal výš, aby dominoval, aby byl větší. Nepodceňujme ani zlobu tlachání. Závist nás nejčastěji vtahuje do světa zla. Závist je červ, který vás žene ničit, pomlouvat druhé, vyhlazovat druhé.

V diskusi mezi učedníky se objevily všechny tyto vášně, a tak je Ježíš pokáral a vyzval je, aby se stali služebníky všech a zaujali poslední místo.

Kdo je v církvi nejdůležitější? Papež, biskupové, monsignoři, kardinálové, faráři nejkrásnějších farností, předsedové laických sdružení? Ne! Největší v Církvi jsou ti, kteří se činí služebníky všech, ti, kteří slouží všem. Nedávejme si říkat: duchovní učitel; buďme předběžně opatrní ke svému jménu přidávat tituly, v nichž máme zalíbení. Sloužit druhým, vybírat si poslední místo, nešplhat po žebříčku. Co dává tento postoj? Svobodu a radost.

Proto si nesmíme s duchem světa zahrávat, natožpak vyjednávat. Obvykle toto vyjednávání začíná trapně: „Mám nárok na toto místo. Podívejte se, jak mi všichni ublížili, že mě neobjevili, koho mají před sebou.“ Světskost, říká s oblibou papež František, je ve skutečnosti Božím nepřítelem. Nyní vážně: Najdou si mě v neděli při liturgii Ježíšova slova: „Kdo chce být první, bude poslední ze všech a služebník všech“? Co se asi tak stane v mém okolí, když se mě tento Ježíšův výrok zmocní? A co se stane se mnou? Záleží na jedné věci: chci zakusit svobodu a radost Božího dítěte?

 odeslat článek     vytisknout článek