Články

Zamiloval si nás

Pavel Ambros

V závěrečném proslovu na řádné synodě o synodalitě papež František hovoří o novém počátku církve, který spočívá v rozeznávání těch znamení, která jsou nám dána. Jsou dána pro naši epochu, která z hlediska dějin spásy je poslední, osmý den, den Kristova přicházení ve slávě. Církev je „nástrojem očekávání Boha, který již prostřel stůl a čeká“, říká papež. Protože Bůh čeká na způsob otce z podobenství o marnotratném synu, tedy vyhlíží a urychluje náš návrat k dovršení časů, máme i my být více adventními křesťany. Spěchat k Otci na způsob jeho Syna. A tento způsob má počátek v Ježíšově Srdci. Nikde jinde nenajdeme hlubší důvod jeho vtělení, smrti a vzkříšení než ve spojení jeho Srdce s celým lidstvem, každou lidskou bytostí a veškerým stvořením. Začátek každého znamení časů vidí v hlubším poznání našeho omilosrdnění (v italském originále misericordiati). Tento výraz je typický Františkův novotvar vytvořený z latinského mesereor = cítit soustrast; mít soucit nebo slitování a cor = srdce, poněvadž srdce je zdrojem harmonie mezi odlišnostmi a znamením míru v době války. Nemůžeme neslyšet odezvu pátého blahoslavenství: Kde jsme dotknuti „šepotem tvořeným slovy lásky, která Boží milost vlévá skrze svého Ducha do srdce každého člověka“, srdce se změní v nositele milosrdenství. (Mt 5,7) Proto si povšimněme na prvním místě naléhavosti celého textu. Nelze vyloučit, že se jedná o jeho poslední encykliku. Jen pro pořádek: Papežská encyklika je specifická kategorie papežských dokumentů. Po stránce formální je okružním listem týkajícím se katolické nauky, jenž papež obvykle zasílá patriarchům, primasům, arcibiskupům a biskupům, kteří jsou ve společenství se Svatým stolcem. Forma oslovení se může značně lišit a může se týkat biskupů v určité oblasti. Tato encyklika je určena širšímu okruhu adresátů. Tím, že nemá přesného adresáta a obsah se týká každého lidského srdce, můžeme usoudit na její universalismus.

Možná není špatné začít číst novou encykliku papeže Františka Dilexit nos od konce. V posledních řádcích textu – modlitbě věnované úctě k Nejsvětějšímu Srdci Ježíšovu, kterou papež Bergoglio osobně napsal – najdeme vše, co je v textu podstatné. Ukrývá podstatné jádro jeho poselství.

Modlím se k Pánu Ježíši, aby pro nás všechny z jeho Nejsvětějšího Srdce vytékaly řeky živé vody, jež by uzdravily rány, jež si sami způsobujeme, posílily naši schopnost milovat a sloužit, povzbudily nás, abychom se naučili společně kráčet ke spravedlivému, solidárnímu a bratrskému světu. Tak tomu bude až do chvíle, kdy šťastně sjednoceni budeme slavit hostinu v nebeské království. Vzkříšený Kristus ze všech našich rozdílů vytvoří harmonii světlem, jež bez ustání proudí z jeho otevřeného Srdce. Kéž je vzkříšený Ježíš vždy požehnaný!

1. Srdce je jádrem lidské osoby; svět ztratil své srdce

U papeže Františka jsme si již zvykli, že postupuje přímočaře. Někomu to vadí, jiný to nesnáší, mnozí ovšem jsou povzbuzeni. Jeho slova vlévají jasnost a duchovní vhled. Nezakrývejme si, že pro některé je úcta k Božskému Srdci spíše barokní vykopávkou pro staromilce. Navíc namítají, že zkušenosti s prvními pátky a přísliby spojené s úctou k Nejsvětějšímu Srdci již nikomu nic neříkají. Vyjadřují se skepticky. Podle nich je již těch babiček a dědečků, kteří tím žijí, poskrovnu. Opakovaně slyšíme: Copak většina těmto pobožnostem již dnes nepřikládá příliš velkou váhu? Zní to až příliš samozřejmě, možná dokonce jednoduše, ale papež František si myslí, že musíme slyšet něco jiného: Jsme v období lidské civilizace, v níž nám v nejlepším případě vážně hrozí, že ztratíme své srdce, nebo jsme ho již ztratili a zoufale ho potřebujeme získat zpět.

„Bez ohledu na mnohé pokusy ukázat nebo vyjádřit něco, co nejsme, vše se odehrává v srdci: Tam nezáleží na tom, co ukazujeme navenek nebo co skrýváme – tam jsme sami sebou“ (DN 6), píše papež František. To, kým skutečně jsme, se odehrává v srdci. „Vše je spojeno v srdci, jež je příbytkem lásky se všemi jejími duchovními, psychickými a také fyzickými složkami.“ (DN 21) Jak hovoří bible o srdci? Je niterným „jádrem, jež se skrývá za vnějšími, a dokonce i povrchními myšlenkami, které nás matou.“ (DN 4)

Naše nejhlubší existenciální otázky: Kdo vlastně jsem? Co hledám? Jaký směr chci dát svému životu, kam svými rozhodnutími směřuji, jaký obsah svému jednání chci vlastně dát? Proč a za jakým účelem jsem na tomto světě? (…) Kým chci být pro druhé? Kým jsem pro Boha? „Tváří v tvář svému osobnímu tajemství si tedy každý může položit asi nejrozhodnější otázku: Mám srdce?“ (DN 23). Tyto otázky, které nás hluboce zaměstnávají, nám umožňují nacházet a přijímat smysl naší existence. Nadto jsou rozjímány a uchovávány v srdci, podobně jako do dělala Maria, jež, jak říká svatý Lukáš, to, čeho všeho si vážila a o čem rozjímala, uchovávala ve svém srdci. (DN 19; srv. Lk 2,19 a 51)

Můžeme se obrátit, doporučuje papež v encyklice, k Martinu Heideggerovi a konstatovat, že počátek filosofie je spojen s emocionálním otřesem, ne pouze s čistými pojmy. Proto „se zde objevuje srdce, jež je hostitelem stavů mysli. Funguje jako strážce stavu bytí. Srdce nemetaforicky naslouchá tichému hlasu bytí a nechává se jím mírnit a určovat“ (DN 16). Je nejen sídlem hlubokých citů, v nichž objevujeme, kým jsme, ale je také místem, kde se rodí láska. Z něho tudíž vychází naše schopnost milovat druhé. Setkáváme se s Boží bezpodmínečnou láskou k nám. Ve svém srdci odkrýváme oheň. Nemáme žádat pouze světlo, nýbrž přímo hořící oheň. „Tím ohněm je Bůh, jeho výheň je v Jeruzalémě.“ (Bonaventura, Itinerarium mentis in Deum, VII,6) Tento hořící oheň uschopňuje, vládne-li v lidském srdci, „dosáhnout své identity úplným a zářivým způsobem, neboť každá lidská bytost je stvořena především pro lásku, (…) aby milovala a byla milována“ (DN 21).

Při tomto objevování Boží lásky k nám, v její hloubce a jednotě s naší bytostí, se učíme milovat druhé, což je podstatou toho, co znamená být Kristovými následovníky. Podle Bonaventury „víra je v intelektu, takže vyvolává náklonnost. Například: vědomí, že Kristus za nás zemřel, nezůstává věděním, ale nutně se stává náklonností, láskou“ (DN 26). A papež je přesvědčen, že právě toto srdce potřebujeme obnovit, chceme-li uzdravit naše vlastní náklonnosti. „Je schopen dát této zemi srdce a znovu oživit lásku tam, kde si myslíme, že schopnost milovat je navždy mrtvá.“ (DN 218)

2. Důležitost citu, nejen intelektu

V úvodní části encykliky František staví do kontrastu bohatství srdce v jeho celistvosti. „Mnozí se cítili v bezpečí tam, kde mohli lépe kontrolovat sféru rozumu a vůle, aby mohli budovat své myšlenkové systémy.“ (DN 10) Ačkoli se mnozí mohou stáhnout do těchto zdánlivě bezpečnějších prostor, podle Františka to vede k tomu, „myšlenka osobního středu, v němž je láska nakonec jedinou skutečností, která může sjednotit všechny ostatní, se nijak nerozvinula.“ (DN 10) Tendence k celkovému zakrnění se stala zjevnou.

František tak pokračuje ve své kritice příliš racionalistického či technokratického myšlení, se kterým se setkával během svého pontifikátu. Upozorňuje na jednu podstatnou věc: „Algoritmus fungující v digitálním světě ukazuje, že naše myšlenky a rozhodnutí naší vůle jsou nastaveny mnohem více podle standardů, než bychom si vůbec pomysleli. Jsou snadno předvídatelné a manipulovatelné. Ne tak srdce.“ (DN 14) Tuto předvídatelnost využívají ti, kdo chtějí skrze sociální sítě a reklamu nalákat co nejvíce lidí ke konzumnímu způsobu života. Informace jsou „personifikovány“, podávají se přesně na míru a jsou zdrojem rostoucí vzájemné nedůvěry, nekomunikace, nenávisti, ostouzení, uzavřenosti a tunelového vidění. Zužují perspektivy. Mrzačí vztahy, prostředí se stává toxickým.

František se odkazuje Ignácovu pozornost vůči oblasti citu (affectus), aby napravil nadměrné, nezřídka jednostranně výlučné opírání se o pojmové objasňování reality kolem nás a v nás. Tato forma přesnosti přináší pravdu jen zdánlivě, přitom nevede k úplnému a opravdovému obrácení. Promění se nezřídka v samoúčelný, sebeospravedlňující moralismus. (DN 27) Proto tvrdí, že reforma života nespočívá v intelektuálním výkonu. S odkazem na svého oblíbeného autora Michele de Certeau SJ tuto myšlenku rozvíjí pro něj typickým směrem: „Původcem nového uspořádání života je srdce. Nejedná se o racionální způsob řeči, který by člověk musel uvádět do praxe tím, že ho převede do života, jako by afektivita a praxe byly pouhými důsledky – závislostmi – zaručeného poznání.“ (DN 24)

Jak můžeme číst druhou kapitolu? Jako kdybychom byli na duchovní obnově v ignaciánském stylu, zaměřené na obrácení a uspořádání afektivity, tedy na prvním týdnu ignaciánských duchovních cvičení. Zde zaznívá patrně i ozvěna Františkova přístupu, jenž známe z Fratelli Tutti. Založil ji na rozsáhlé reflexi podobenství o milosrdném Samaritánovi. V DN 16 cituje František třicet osm biblických pasáží a zve nás ke zkušenosti (ve smyslu vědění, získané opakovanými úkony poznání, jež v sobě obsahují emocionální důrazy) touhy a péče Ježíšova srdce, přičemž se v narážce na Ježíšovo setkání s bohatým mladíkem v Mk 10,21 ptá: „Dokážete si představit tento okamžik setkání očí tohoto muže s Ježíšovým pohledem?“ (DN 39)

 odeslat článek     vytisknout článek