Jak bychom měli v dnešní době svědčit o tom, čemu věříme?

24.3.2021 

Jaký životní styl, taková spiritualita

Způsob svědectví není věc metody (znám správné cesty a povedu vás po nich). Je životem Boha v nás, který se stává osobně zjevným těm, kteří se milují. Mohu jako křesťan svědčit tomu, koho miluji. Nejde o lásku, kterou si tím či oním způsobem ohraničím, nýbrž o lásku, na které mohu mít svůj nezaměnitelný, neopakovatelný a výsadní podíl. Jsem volán k tomu, abych měl účast na lásce Boha ke všemu stvoření. A především k tomu, kdo se na mé životní cestě stane mým bližním. Bližním se druhý člověk ve mně stává tím, když ve mně rezonuje milosrdný Samaritán: Čím se pro tuto sestru a bratra v lidském údělu mám stát? Přestanu se ptát, kdo je můj bližní, ale čím pro něj jsem. Boží milostí se mé lidské bytí proměňuje na způsob života Ježíše, pravého Boha a pravého člověka. Ve křtu vodou a Duchem tato blízkost Kristovy lásky otevírá dovršený svět, cíl mého života, jeho smysl, plnost radosti a pokoje. Jak? Jeho přítomnost v Božím lidu se ujímá i mého všedního života, velkých předělů mého lidského dospívání a zrání a ve zkušenosti bezmocnosti, kdy v hloubce síly pokušení, zla, hříchu i ortelu smrti jsem zachraňován láskyplným vedením a objetím. Nechat se obejmout bez zásluh je základní zkušenost Božího dítěte, která určuje povahu jeho svědectví v tomto světě. Zde je člověk – křesťan obdarován darem něžnosti Boží péče projevené Boží nápaditostí překračující jakékoli pomyšlení. To mě jako křesťana činí svobodně a radostně odpovědným vůči svěřeným hřivnám. Ta největší je zjevením světla věčného života, nebeského jasu, který můj život proměňuje. Správně vidíme život z jeho dovršení. Právě toto je veškerým obsahem toho podstatného, co má zaznít v mém životě křesťana v dnešním světě. Nemluvíme o ničem jiném než o lásce Kristova Srdce, které je proniknuto hlubokým soucitem s každým. Je člověku nablízku věrně proto, aby vše přivedlo do Otcovy náruče.

Naše generace se děsivým způsobem a ve velké míře vyznačuje prostředností, šedí života propadlého konzumní spiritualitě. Jaký životní styl, taková spiritualita. Svět je nemocný tím, co se odehrává uvnitř nás, nás samotných: vlastním přičiněním osamocených! Hledáme v nitrech sebe, nebo Slovo pro nás? Mám až úzkost z toho, když se křesťanství hraje kvůli potlesku, kvůli ani nezastírané touze mít vliv, něco znamenat, neodolatelné dychtivosti vládnout, svévolně rozhodovat. Jakou překážkou je neschopnost uznat své hranice, prosit o odpuštění a ze srdce děkovat. Církevnická pýcha a ješitnost stejně jako nezřízenost po majetku se vždy znovu a znovu opakují. Vůbec nejsem chvalořečníkem minulých dob. Útěk do falešné nostalgie minulosti je hlubokým proviněním proti povinné loajalitě, kterou bychom měli mít vůči době, jejímiž jsme dětmi. Platí: normou nemůže být prostřednost. Stále důležitější pro věrohodnost se stává to, jak se stavíme ke svým sebeklamům. Nelze oddělovat oltář a prorocké slovo. Má-li i z mých úst zaznít slovo svědectví, pak můj životní styl bude účinným znamením toho, co Bůh do nás vložil a co převyšuje všechno pozemské zprostředkování. Je to život blahoslavenství!

Pavel Ambros

Copyright © 2003-2021 Česká provincie Tovaryšstva Ježíšova. Všechna práva vyhrazena. provincie.boh@jesuit.cz.