Jesuit.cz

Ospravedlní nás snad loajalita k veřejnému mínění?

3.11.2023

Impulzy k 31. neděli v mezidobí od P. Pavla Ambrose SJ

Seděli na Mojžíšově stolci, ale vůbec se mu nepodobali. To je velmi trefný Ježíšův pohled na dobové náboženské špičky. Copak se to stále – v té či oné podobě – neopakuje? Držet se svého teplého místečka a v hlavě střádat plány. Moc opíjí. Je výživnou půdou pro růst úmyslů způsobit jinému škodu, závažnou újmu anebo opatřit sobě nebo milcům neoprávněný prospěch. A posedlí mocí především nedělají to, co sami učí a vyžadují od druhých. Zde se skrývá věčné pokušení nás všech v životě církve: oddělovat učení od života. U Boha je to pravý opak: Jeho rozhodnutí jsou dějiny; to, co říká, se děje. Mezi slovem a dějinami, životem, je tato absolutní jednota: vše, co je řečeno, je vidět, stává se zjeveným a na konci časů bude rovněž odhaleno. Boží slovo je fakticky jedna drobná či závažná epizoda za druhou, jedna denní či světová událost za druhou. Slovo se stává kontemplací dějin.

Je plné síly, proniká a pronáší soud (Žd 4,12). Pavel ho představuje velmi živě: „Když jsme vám přinesli evangelium, nebyla to jen pouhá slova, naopak: bylo to provázeno projevy moci, činností Ducha Svatého a hlubokým přesvědčením.“ (1 Sol 1,5) Mění dějiny, protože mění člověka. Jak? Tím, že působí v člověku.

Proto je Kristova obžaloba zákoníků a farizeů, kteří ze slova učinili pouhý lidský výtvor podléhající jejich výkladům, velmi závažná. Lidské slovo totiž vytváří lidské skutky a jednání, a ty se řídí logikou odměny a proměňují se v moc. Bez ducha života se slovo stává normou a už nemůže přinášet život. A to do té míry, že když přijde Kristus, který je pravým životem, jsou nesmírně rozmrzelí, protože nevědí, kam život zařadit. Jsou plní medu. Všechna jejich prázdná slova a modlitby jsou v těchto malých krabičkách, jimiž se zdobí, aby ukázali, jak jsou dobří. Vše hrají. Život se stává pouhým jevištěm, které je uzavírá v jejich falešném uvažování a brání jim život založený na vzkříšení prosadit. Hrají jen divadlo.

Lze pochybovat o tom, že právě toto se snadno může stávat nejzhoubnější nemocí církve? První čtení brojí proti pastýřům, kteří přesně toto dělali: Redukovali Boží slovo na pouhé učení, přesněji „byli jste straničtí ve výkladu“. Předkládali pouhé názory. Proto je Kristovo varování tíživé: Mělo by nám dát výstrahu. Rozsvítit signálku, zda náš vnitřní kompas není porouchán. Našpicujme uši.

Existuje jen jedna cesta: Slovo působící v nás, Kristus v nás. To je jediný život, který je nám dán. V křesťanu, v kterém proudí Kristův život, tryskají i Kristovy myšlenky. A ty jsou doprovázeny tím, co Kristus cítí a jak smýšlí. Ježíšovy skutky budeme moci konat jen tehdy, když zůstaneme do něj vštípeni. Protože Slovo a událost, Slovo a dějiny, Slovo a život jsou naprosto neoddělitelné.

Mojžíš mluvil ze zkušenosti Božího působení, věděl, že to byl Bůh, kdo zachránil lid. Jeho učení vzniklo z této vzpomínky, ale zákoníkům a farizeům chybělo právě toto uvažování, které by vycházelo ze vzpomínky na Boží dílo vykonané s milosrdenstvím vůči svému lidu. Milosrdenství utváří apoštolský styl práce: „Počínali jsme si mezi vámi tak něžně, jako když matka hýčká svoje děti,“ říká apoštol. A Ježíš se zastal těch, kteří zákoníky a farizeje pohoršovali. A stal se v jejich očích skandálem, protože nebyl opatrný a prozíravý. Není tato moudrost světa spíše mlhou, zatemněním a zpronevěrou? Nebo si myslíme, že loajalita k veřejnému mínění nás ospravedlní?

Foto: Mojžíš dostává desky zákona, Giovanni Carther, 1550.

Pavel Ambros