Charakteristika řádu

Tovaryšstvo Ježíšovo (latinsky Societas Iesu) je největší mužský řeholní řád katolické církve bez paralelní ženské větve. V současné době má na celém světě necelých 20 tisíc členů. Na území České republiky působí v této době jen několik desítek jezuitů, kteří žijí v sedmi komunitách: v Praze, Brně, Olomouci, Českém Těšíně, Kolíně, na Velehradě a Svatém Hostýně. Zabývají se především pastorační prací mezi studenty a ve farnostech, vyučují, dávají duchovní cvičení a působí v médiích.

Jméno řádu

Pojmenování řádu, Societas Iesu, pochází z kruhu přátel, kteří se poznali se sv. Ignácem z Loyoly během studií v Paříži. Roku 1537 jich bylo kolem něj již deset. Duchovní cvičení změnily jejich život. Začali žít radikálnějším křesťanským životem, kázali o Bohu a duchovním životě a jejich působení nedalo lidem spát. Když byli tázáni, kdo jsou, odpovídali: Jsme "Ježíšova společnost" (compagnia de Jesus). Byli totiž přesvědčeni, že jejich pravým představeným je sám Ježíš, který si k sobě přitáhl malý okruh společníků (compagnia).

Slovo "jezuita" má dnes také přenesený hanlivý význam. Jezuitou je nazýván člověk úskočný, demagog a manipulátor. Mnozí mají zato, že počátky tohoto významu je nutno hledat v období sporů jezuitů s jansenismem či později za působení Voltaira. Ve skutečnosti je však mnohem starší. Už od scholastiky byl tento výraz používán pro označení podvodníka a pokrytce. Pochází z úvah morální teologie, podle níž člověk na zemi má být dobrým učedníkem Krista, má ho následovat (imitatio Christi), napodobovat ho, takže se z něho stane druhý Ježíš, jezu-ita = Ježíš-takto. Slovo později nabylo i jiného, hanlivého významu: jezuitou je falešný Ježíš, člověk s falešnou zbožností. V době, kdy se rozvinula praxe zpovědi spojené s častým přistupováním ke svatému přijímání, vznikaly pro kněze příručky (Confessionale), v nichž se nacházela všechna hlavní provinění, ze kterých se penitent měl vyznávat. V jedné z nich narazíme na dobové vyznání: "Vyznávám, že jsem se choval jako farizeus, jezuita a pokrytec" (latinsky: "Confiteor me pharisaeum, iesuitam, hypocritam fuisse"). Takže slovo jezuita v pejorativním významu bylo prokazatelně používáno dávno před narozením Ignáce z Loyoly.

Později se v německým protestantům zalíbilo nazývat následovníky sv. Ignáce hanlivě jezuité (iesuitae). V této době je tak nazývali i ve Francii, avšak bez urážlivých úmyslů. Sami Ignácovi druhové však název jezuita (ita-Jesus) na začátku z pokory odmítali. I tak se však zanedlouho tento výraz tak rozšířil, že od Tridentského koncilu ani Řím neváhal charakterizovat jménem jezuité (iesuitae) ty členy řádu, kteří se účastnili koncilních jednání. Například otec Laynez je už roku 1562 nazýván generálem jezuitů (generalis iesuitarum). Užívání tohoto označení zůstalo živé dodnes, takže ho znají všechny příruční slovníky.

Struktura řádu

Kdo vstoupí do jezuitského řádu, nevstupuje do kláštera, nýbrž do celosvětové instituce, jejímž principem je pohyblivost a disponibilita. Řád se dělí na provincie, kterých je dnes na celém světě asi devadesát. Vždy několik provincií spolu tvoří tzv. asistenci. Česká provincie patří spolu s Chorvatskem, Polskem, Rumunskem, Ruskem, Slovenskem a Slovinskem do východoevropské asistence.

Domy, v nichž jezuité žijí, mají podle jejich funkcí různé názvy. "Koleje" jsou velké vzdělávací domy pro řeholní dorost, školy a internáty vedené jezuity. Představeným koleje je "rektor". Menší domy jsou "rezidence" a jejich představený je "superior". Dále to jsou tzv. "exerciční domy". Skupina jezuitů tvoří "komunitu" a každý jezuita - i když někdy kvůli práci musí bydlet sám - náleží k nějaké komunitě, tudíž k nějakému představenému.

Příslušnost k řádu začíná vstupem do tzv. "noviciátu". Ten po dvou letech končí prvními sliby. Potom se cesty mladých jezuitů rozcházejí. "Scholastici" jsou jezuité, kteří ještě studují a dosud nesložili poslední sliby. "Otcové" (patres) již přijali kněžské svěcení, ale vzdělávání jezuitů po vysvěcení na kněze nekončí. Bratři (fratres) tvoří důležitou skupinu jezuitů, kteří poznali, že je Bůh volá k řeholnímu životu ve stavu bez kněžského povolání.

Pravidla života členů řádů obsahují Konstituce Tovaryšstva Ježíšova. Ty rozlišují několik stupňů, tzv. "gradů". Ten, kdo složí slavné sliby chudoby, čistoty a poslušnosti s tzv. čtvrtým slibem výhradní poslušnosti papeži, se nazývá "profes" (výjimečně může existovat i profes tří slibů). Tzv. "koadjutor" (tj. pomocník) skládá jen tři sliby. Může to být buď kněz (coadiutor spiritualis), nebo řeholní bratr - nekněz (coadiutor temporalis).

Apoštolský život a řeholní sliby

Cílem a posláním jezuitského řádu je starat se s Boží pomocí "nejen o spásu a dokonalost vlastních duší, nýbrž stejně usilovně pracovat na spáse a dokonalosti bližních". Tento zasvěcený apoštolský řeholní život stojí na slibu zachovávat tři "evangelní rady": chudobu, čistotu a poslušnost. V jezuitském řádu dostávají svůj specifický ráz vyplývající ze spirituality svatého Ignáce. Dá se charakterizovat jako touha "hledat Boha ve všech věcech" a "kontemplace v činnosti" (contemplatio in actione) - vše konat jako modlitbu.

Slibem chudoby se jezuita zříká soukromého vlastnictví a staví se do společenství majetku svého řádu. Nemusí do řádu nic přinášet a vstupem do noviciátu ani složením slibů nepřechází nic z jeho rodinného majetku do Tovaryšstva Ježíšova (pouze v případě, že chce něco výslovně darovat). Prvními sliby se však zříká užívání svého majetku a před posledními sliby jej musí buď rozdat nebo určit osobu (rodinu), které bude patřit. Řád žije hlavně ze dvou zdrojů: z odměn za činnost svých členů a z darů. Svátosti musejí jezuité vždy udělovat zdarma.

Čistota se jako řeholní slib odlišuje od kněžského závazku celibátu. Čistota je klasická ctnost a jsou k ní zavazováni všichni křesťané. Znamená umění postavit dar sexuality a erotiky do plánu Božího s lidskou osobou. Řeholní osoby, tedy i nekněží, se slibem čistoty zavazují k panictví prožívanému celým bohatstvím své osoby. Nejedná se o negaci sexuality člověka, ale o její postavení do služby Božího království tím, že se řeholník zříká osobních potěšení pramenících ze sexuální aktivity. Ignác k tomuto slibu říká jen jednu větu: "Je známo, že máme usilovat o to, abychom se podobali čistotou těla i duše andělům." Přesto řeholník ví, že si musí v tomto směru napomáhat konkrétními činy a rozhodnutími, které mu pomáhají ovládat všechny síly v těle. Tento "zápas o čistotu" je veden láskou k Toho, kterého si má každý řeholník nade vše zamilovat, ale který nás zároveň intenzitou své lásky vždy převyšuje. K daru řeholního povolání patří i milost nacházet smysl všeho stvořeného a nabízet Bohu vše, co nám on sám dal, kromě jeho lásky.

Poslušnost, kterou jezuita slibuje, se vztahuje k představenému. V něm se snaží vidět samého Ježíše Krista. Nejvyšším představeným je generál řádu, ale nejbližším je jeho zástupce, superior. Ten by má na starost péči o jednotlivé osoby (cura personalis). Od noviciátu se jezuita učí otevřenému dialogu, ve kterém představenému otvírá své svědomí jako duchovnímu otci. Tento dialog musí vést ke společnému hledání a nacházení Boží vůle. Poslušnost jezuity se projeví na konci tohoto procesu v přijetí "destinace" - určité mise, poslání skrze představeného. Poslušnost se nevztahuje bez rozdílu na všechno - má hranice tam, kde by se jednalo o hřích. Ignác nazval poslušnost "poutem jednoty". Podle jeho slov má především apoštolský charakter. Již první druhové se radili o tom, zda se mají zavázat k poslušnosti jednomu z nich. Když zvážili, že to přispěje k udržení jejich skupiny a přinese větší sílu jejich snaze pomáhat církvi, rozhodli se pro tuto poslušnost a tím de facto vznikl nový řád. Poslušnost může vést i ke konfliktním situacím. Konstituce Tovaryšstva proto nabízejí pravidla, jaký postup v jednání je třeba v takovém případě zvolit. Opět ale jde především o řeholní slib, jímž chce člověk růst do podoby "nového člověka" a následovat tak Ježíše Krista, který byl poslušný Otci. Novic, tak jako první druhové kolem Ignáce, se k tomu rozhoduje především v exerciciích a v jejich důležité modlitbě: "Vezmi si, Pane, a přijmi celou mou svobodu..." V praxi se poslušnost odvíjí od generála. Ten je podřízen Generální kongregaci a ta v zásadních otázkách Apoštolskému stolci, tedy papeži.

Jezuita, který má skládat "slavnou profes", připojuje ke třem tradičním slibům ještě čtvrtý, který ho zvláštním způsobem zavazuje k poslušnosti vůči papeži. Vazbou na papeže se řád dává do konkrétní služby celé církvi a polem činnosti každého "profesa" je kterékoliv místo na zemi, nikoliv jen jedna diecéze. Slib papeži vynesl řádu v dějinách mnoho nepřátel a napětí, ale právě on patří k základní struktuře Tovaryšstva Ježíšova. Skrze něj výhradně slouží církvi v jejím univerzálním, misionářském poslání. Bez tohoto slibu by řád nerozvinul dynamiku, které dosáhl tím, že dbal příkazů a spolupráce se Svatým otcem.

Řeholní bratři

První zakladatelé řádu měli na mysli kněžský institut. Zároveň se však do něho od samého počátku hlásili i ti, kteří chtěli mladému Tovaryšstvu pomáhat bez toho, že by měli kněžské svěcení. Jezuité však nezaložili něco jako druhý či třetí řád, ale sv. Ignác rozšířil první představu Tovaryšstva a včleňuje do něj i pomocníky nekněze - řeholní bratry. Roku 1546 vychází papežské breve Exponi nobis, a koadjutoři, kněží i nekněží se tak stávají neodlučitelnou součástí řádu.

V dějinách jezuitů jsou pak i velcí a slavní bratři, kteří vykonali vynikající díla, průvodci misionářů, architekti, řemeslníci, umělci i duchovní rádci. Když Ignác umíral, bratři tvořili téměř 1/4 řádu, za sto let to byla již 1/3 členů. Dnes těchto pomocníků ubývá. Možná to souvisí se změnou sociálních poměrů, větším vědomím o důstojnosti křesťana a člověka, ale též se stále menším chápáním podstaty řeholního života. Dříve bylo oblastí jejich působení většinou řemeslná a pomocná práce, dnes je mezi nimi mnoho vysokoškolsky vzdělaných lidí, kteří se zabývají financemi řádu, katechezí, exerciciemi, vedením skupin mládeže, apod.

Mezi bratry bylo v historii je také mnoho významných osobnostmi. Patří mezi ně bl. Alfons Rodriguez, který po sedmi letech manželství ztratil ženu i obě děti, a tak ve čtyřiceti letech zaklepal na dveře noviciátu. V kolegiu na Malorce byl 40 let vrátným, duchovním rádcem studentů a vynikl pokáním a neustálou modlitbou. Proslavil se také Ital Andrea Pozzo, malíř, který je znám výzdobou mnoha jezuitských kostelů. Byl mistrem v iluzivní malbě, jakési barokní "televizi". Snad nejznámější je jeho dílo v kostele svatého Ignáce v Římě.

I naše provincie dala světu několik slavných bratří. Jedním z nich je Jiří Camel, na celém světě známý český jezuita, lékárník a misionář, který jako první Evropan popsal na Filipínách rostlinu, po něm nazvanou kamélie. Další bratr, Šimon Boruhradský, byl stavitelem v mexické misii. Zkrotil řeky pustošící Mexiko-Citya Cuoacu tím, že je svedl do nových koryt. Byl ctěn místokrálem a řád mu nabízel kněžské svěcení; zůstává však misionářem v roli bratra-stavitele. Nesmíme zde zapomenout ani na Ignáce Raaba, který byl nesmírně výkonným olejomalířem, jehož rozsáhlé dílo lze jen stěží zkatalogizovat, a stal se výrazným zjevem českého rokoka.

Jezuitky?

Tovaryšstvo Ježíšovo nemá ženskou větev, jak je tomu skoro u všech starých řádů. Přesto Ignácova spiritualita a jezuitský duch přitahuje širší okruh křesťanů a též ženy v církvi. Tak se stalo, že během doby vznikly kongregace, které se nechávající se inspirovat ignaciánskou spiritualitou.

Sv. Ignác odmítl založit ženskou větev. Možná proto, že nepotkal takovou osobnost, jakou našel Benedikt ve Scholastice, František v Kláře či Jan z Kříže v Terezii z Avily. Každopádně se jezuité hned na počátku vyprofilovali jako kněžská skupina. Navíc Ignácova představa o cílech a struktuře řádu byla ve své době i pro mužský řád velmi odvážná. On sám po nelehkých zkušenostech s duchovním doprovázením žen nechtěl řád vázat trvalou odpovědností za takovéto vedení.

Přesto Ignác sám dával mnoha ženám exercicie a jeho duch skutečně žije dále i v mnoha ženských kongregacích. Nejznámější jsou sestry Marie Wardové, "anglické panny" (nyní Congregacio Jesu). Vznikly r. 1609 v St. Omer ve Francii a dnes mají asi 2 700 řeholnic.

Další jsou sestry Sacré-Coeur, které vznikly v době zrušení Tovaryšstva. Sofia Baratová (nar. 1779), jejíž bratr byl jezuita, našla v Paříži duchovního vůdce v P. Josefu Varinovi SJ. Založila pak s ním společenství s názvem "Dámy křesťanské výchovy". V roce 1800 u něj začala s třemi společnicemi noviciát a po složení slibů převzala (jako první apoštolskou činnost) špatně vedený internát s 20 děvčaty. R. 1815 byly schváleny Konstituce, které psala ve spolupráci s P. Varinem, a byla zvolena na doživotí generální představenou. Zemřela r. 1865 a Pius XI. ji 1925 svatořečil. Kongregace má dnes asi 4200 sester.

U nás působí "Společnost sester Ježíšových" (SSJ), která vznikla pod duchovním vedením českého jezuity P. Roberta Kunerta SJ v Rakousku v polovině 80. let. Po roce 1990 se rozšířila i do Čech a dnes má zde už několik desítek členek.