Články

Evangelizace kmene Dassanech

Redakce Jesuit.cz

I když mnozí Dassanech pěstují pšenici, přesto jsou v podstatě pastevci. Jejich stáda koz a krav jsou pro ně nejen nejdůležitějším hospodářským vlastnictvím, ale představují také symbol jejich váženosti a sociálního života. Dobytek jim poskytuje zvláštní potravu, totiž krev pečlivě odebranou z žíly živého zvířete a smíšenou s mlékem. Příležitostně, například o svátcích, obětují nejstarší zvíře a maso snědí. To dělají i během období sucha, když jsou pastviny vyschlé. Kožešiny pro ně mají velký význam, protože je používají ke stavbě svých domů, vystlání lůžek, k výrobě vodovodních hadic nebo zhotovování oděvů.

Nejdůležitějším centrem Dassanech je malá městská aglomerace nazvaná Omorate, která má asi 3.000 obyvatel a je zde možno najít i několik betonových staveb. Toto centrum leží rovněž na břehu řeky Omo, a to právě na tom místě, kde stojí most spojující obě sousedící země. Z tohoto důvodu bude Omorate i v budoucnosti hrát důležitou roli ve spojení mezi Keňou a Etiopií. Obyvatelstvo Dassanech nyní prožívá novou zkušenost, která změní chod jejich dějin, neboť se staví nová silnice, která spojí Keňu s Etiopií a zároveň protkne celé údolí Omo. Se silnicí přijde logicky i obchod a turistický ruch, a také velké investice od podnikatelů z hlavního města do rozsáhlých bavlněných plantáží.

Říká se, že „rozvoj silnic je cestou k rozvoji“, a v tomto lidovém rčení může být mnoho pravdy. Ale cesta není vše a jak je dobře známo, slovo „rozvoj“ má mnoho významů. Tyto změny přinesou i nežádoucí následky, obzvláště u prostých kmenů jako jsou Dassanech, kteří nejsou vůbec připraveni na tak drastickou a náhlou změnu svého způsobu života.

Z toho důvodu se starší Dassanech dovolávali moudrosti předků a prosili, aby církev zřídila v centrální vesnici Omorate misijní stanici. Věděl jsem, že Dossanech praktikují své tradiční africké náboženství a kladl jsem si otázku, proč si tak rozhodně přejí přítomnost katolické církve. Odpověď byla zcela jasná: „Víme, že katolická církev dbá o výchovu dětí a mládeže. Nechceme, aby naše děti nyní, kdy se na nás rozvoj takřka zřítil, zůstaly tak nedostatečně připraveny na tuto změnu, jako jsme byli my.“ Jak moudrá a rozumná odpověď, byť přichází od lidí negramotných!

Zrod misie

Pro náš apoštolský vikariát je to jasné povolání k misii, ale zároveň výzva, neboť oblast je velmi vzdálená (450 km jižně od našeho sídla), cesty jsou naprosto nedostatečné, tak jako i telefonní spojení. Mimo to panuje tam vlhké dusné horké klima a malárie je tam doslova doma. V blízkosti je jen oranžová řeka s krokodýly, není tam žádná pitná voda a nejbližší nemocnice je vzdálena přes 100 km.

Odhlédneme-li od výzev hmotného rázu, jsme si velmi dobře vědomi i toho, že když přijdeme do styku s lidmi naprosto nedotčenými jakoukoliv civilizací, musíme vynaložit mnoho síly na rozlišování. Náš výchovný proces nesmí zničit jejich hodnoty, má jim pomoci se integrovat, ale zároveň si uchovat svoji zvláštní kulturní identitu a nepodlehnout pokušení povrchního materialistického konzumizmu. V tomto případě má pro nás slovo inkulturace obzvláště důležitou hodnotu. Je jasné, že tato nová misie má všechny podstatné znaky „missio ad gentes“, tedy první evangelizace, neboť Dassanech nikdy neslyšeli radostnou zvěst. Vyvstává tu přirozeně nejprve základní otázka: „Jakým způsobem těmto lidem zvěstovat evangelium? Kde začít?“

Nyní už můžeme čerpat poučení z několikaletého soužití s Dassanech P. Goesheho. Jako všechny kmeny, které se živí chovem dobytka, jsou Dassanech národem válečníků. Do jisté míry jimi být musí, a sice ze dvou důvodů: za prvé, aby chránili svůj dobytek před sousedními kmeny, protože krádež mezi sousedy je jedna z tradičních možností, jak rozmnožit vlastní stáda a zvýšit vlastní vážnost; za druhé v ročním období sucha, když jsou pastviny vyprahlé, jsou pastýři nuceni dostat svůj dobytek do jiných míst, což vždy vede k prudkým konfliktům se sousedními kmeny. Ale vzájemné krádeže dobytka, které částečně pocházejí z fyzické nutnosti, se během času staly kulturní zvyklostí a vyvinuly se v jistý druh hry či sportu, jenž si ovšem bohužel vyžádá vždy zraněné nebo i mrtvé.

Dokud bude taková praxe a takové smýšlení považováno domorodci za normální a dokud se nenajde nějaké nenásilné řešení, je podle našeho mínění neužitečné, abychom těmto lidem něco vyprávěli o svátostech či liturgii. Nejprve je třeba (na základě biblického zjevení) začít mluvit o důstojnosti osoby a o úctě, která přísluší lidskému životu. Teprve na základě takových hodnot jako je spravedlnost, mír a usmíření je možné postavit další náboženské vzdělávání. Proto bude nutné současně nabídnout lidem alternativní technická řešení jako pěstování pastvin, jednoduché zavodňovací techniky a další technickou výpomoc, které přispějí k větší hospodářské a sociální stabilitě nejen domorodců Dassanech ale i sousedních kmenů. Tento proces, má-li být účinný, bude nutné postupně prosadit i u okolních kmenů.

To ovšem není jediná výzva, s kterou se potýkáme. Dassanech jsou dle svých zvyklostí polygamní – což je jedna z největších výzev křesťanství v Africe vůbec. Strukturální polygamní společnost není ale přirozeně možné změnit mávnutím ruky. Bude třeba pečlivého vzdělávání mladé generace s cílem zřídit církevní společenství, ve kterém je jednoženství přijímáno a uznáváno jako normální. Proto nemůžeme v nejbližší budoucnosti očekávat ani masová obrácení ani hromadné křty. Bude to velmi zdlouhavý proces, ale když bude mezi obyvatelstvem více spravedlnosti a míru, nebudou Dassanech daleko od Božího království.

Já jsem přišel do Afriky poprvé v roce 1964 ještě jako jezuitský scholastik. Po vysvěcení na kněze jsem pracoval v Demokratické republice Kongo, Keni a nyní již 14 let v Etiopii. Ve své misii jsem vždy byl spojen s katolickým uspořádáním a podél mé cesty se nevyskytli žádní nevěřící. A nyní, kdy po tolika letech života jako misionář jsem začal myslet na klidné dny své penze, opět se nalézám jako představený před výzvou evangelizovat obrovské území. Naštěstí jsou misie dílem církve, nikoli jednotlivce. Proto doufám, že církevní společenství uvnitř i vně našeho vikariátu nám všem pomůže odpovědět na volání lidu Dassanech a toto volání se rozšíří i na ostatních 15 kmenů v údolí řeky Omo.

Rodrigo Mejía Saldarriaga SJ. Převzato z ročenky Jesuits.
Přeložil Josef Loub. Redakčně upraveno.

 odeslat článek     vytisknout článek