Rozhovory

Kvalitní výchova je obrovský dar do života

Lenka Češková

Můžeš nám přiblížit, z jaké rodiny pocházíš a jaká byla tvoje cesta k víře a církvi?

Narodil jsem se roku 1989 v jižních Čechách. Vyrůstal jsem ve vesničce Libějice poblíž Tábora. Měli jsme malé hospodářství, a dalo by se říct, že jsme žili skromně, občas i chudobně. S mými pěti bratry jsme byli na statku hodně zaangažováni. Vždy jsem měl kolem sebe přírodu a zvířátka. Moji rodiče jsou silně věřící katolíci. Moje víra se z tradiční přerodila v kritickou, dospělou, na střední škole. Spolužáci se snažili mou víru zpochybnit. Místo toho se jen utvrdila a já se našel v intelektuální obraně církve. Šel jsem studovat religionistiku do Prahy. Dalo by se říct, že jsem si církev skutečně zamiloval. Když vidím, kolik dobra působí mezi lidmi, roste ve mně touha spolupracovat na tomto díle.

Na základě čeho ses rozhodl ke vstupu do jezuitského řádu?

Své povolání ke kněžství jsem začal vnímat už ve třinácti letech. Pak přišly nejrůznější peripetie. Svou vnitřní nerozhodnost a rozevlátost jsem překonal až ve dvaceti jedna letech, kdy jsem „zaklepal na bránu“ Tovaryšstva. Povolání ke kněžství mi sice pomohli rozlišit trapisté, ale já věděl, že chci být mezi lidmi. Tehdy jsem se přes kamaráda ubytoval u jezuitů, protože měli nejlevnější bydlení v Praze. Jezuité byli apoštolsky činní, což mě zaujalo. Sympatická mi byla dlouhá studia. Tehdy jsem věřil, že je to záruka dobré formace, což je pro kněze důležité. Potřebuji společenství, takže komunitní život byla další nutná podmínka. Velmi důležitý pro mě byl i aktuální stav řehole. Když jsem trochu pronikl do pražské komunity a ověřil si, že jsou to lidé normální nejen duchovně, ale i lidsky, bylo hotovo.

Co je ti na jezuitské spiritualitě nejbližší?

Reflexe a poslušnost. Každá řehole má nějaké poslání. Jezuité se ptají nejen, co mají dělat, ale jak by to měli dělat lépe (magis). Vyplatí se investovat čas do reflexe, tedy zastavit se a zamyslet se, jak postupujeme a jestli by to nešlo jinak. Život pak dostane úžasnou dynamiku. Zároveň to vede k efektivitě. K té vede též poslušnost. Svatý Ignác píše, že to je velmi dobrý nástroj k pokoře. Přijde mi, že mnoho těžkostí pochází právě z libovůle. Když se věci dělají tak, jak chce Bůh, je to nakonec přínosné pro všechny. Vykonané dobro působí radost a jakousi spokojenost se životem. I k tomu vede dobře pochopená a uskutečněná poslušnost.

Máš nějaký jezuitský „vzor“ - svatého, který je ti zvláště blízký, nebo jiného jezuitu, který je pro tebe inspirativní?

Je jím Petr Faber. Byl to velmi diplomatický člověk a znalec lidských srdcí. V době, kdy se vyostřoval konflikt v církvi mezi tradičními a reformovanými (16. století) usiloval o smíření. To měli vlastně společné s Ignácem. Dotklo se mě, když jsem četl Ignácovy listy jezuitům do Prahy. V době boje o dominanci doporučuje získávat protestanty láskyplnou a usilovnou prací. Podle konstitucí je jedním z poslání jezuity „usmiřování znesvářených stran“. Tedy nejen umět odpustit a poprosit za odpuštění, ale dokonce k tomu pomáhat druhým. Petr a Ignác tím tehdy intenzivně žili. Z četby jejich deníků vysvítá, že měli zázemí v silné osobní zbožnosti.

Nedávno jsi završil noviciát. Co ti toto období dalo především? Co pro tebe bylo nejtěžší a co tě naopak nejvíce potěšilo?

V čase noviciátu jsem toho nejvíce obdržel v modlitbě. Vždy byly nějaké krize, konflikty, pochybnosti. Co se mi ale opravdu dařilo, nebo co mi bylo milostivě dopřáno, byly Boží odpovědi. Předkládal jsem Bohu v modlitbě své těžkosti a on mi na ně nejrůznějším způsobem odpovídal. Když jsem nenacházel útěchu ve službě či komunitním životě, nacházel jsem ji v modlitbě. To mě neustále utvrzovalo v tom, že jsem na správné cestě.

Pro mě osobně bylo velmi těžké vnitřně se odvázat od rodiny a přátel. Přijmout, že žiji v novém kolektivu a musím přijmout nové zvyky a způsoby jednání. Byli jsme v noviciátu z dost rozdílných prostředí. Od vesničanů po univerzitní profesory. Občas bylo těžké najít společnou vlnu. Potěšilo mě, když jsem viděl ochotu ke smíření u spolubratrů. Vždy potěšilo, když si byl spolubratr vědom svých nedostatků, a člověk věděl, že snaha o smíření je oboustranná.

Co znamenají první sliby na životní cestě jezuity? K čemu ses při nich zavázal?

První sliby jsou závazek z mé strany. Představuji si to asi tak, že kdyby se vrátil komunizmus a já bych musel pracovat jako obyčejný zaměstnanec bez jakéhokoli kontaktu s řádem, přesto bych žil jako řeholník. K tomuto jsem se zavázal, protože tak jsem rozlišil své povolání. Teď je na řadě Tovaryšstvo, aby toto mé povolání buďto stvrdilo, nebo mě od závazku osvobodilo.

Pro mě osobně znamenaly sliby obrovskou radost. Vnímal jsem, že v dnešním světě mají mladí lidé těžkost zavázat se k něčemu na celý život. A přitom to je základním prvkem našeho života, který od nás Bůh očekává. Byl jsem rád, že po jedenácti letech intenzivního rozlišování jsem konečně učinil definitivní volbu.

Kam dál teď povede tvoje cesta? Na co se nejvíc těšíš a z čeho máš největší obavy?

Čekají mě tři roky filozofie v Krakově. Těším se na ponoření se do studia. Ignác píše, že v tomto období má novic nacházet Boha právě ve studiu. Čeho se tedy obávám, je, zda se mi tento úkol podaří uskutečňovat. Nacházím Boha ve službě druhým. Teď je tou službou studium. Doufám, že se mi povede neztratit ze zřetele světélko Boží přítomnosti v mém životě, až budu ponořen v temné džungli filozofie.

Máš nějaké „sny“ ohledně svého působení v Tovaryšstvu? Čemu by ses v budoucnu rád věnoval?

V budoucnu bych se chtěl věnovat budování ekumenických vztahů. K tomu je potřeba důkladného studia biblistiky. Bůh ke mně vždy promlouval skrze Písmo. Takže mám před sebou samé lákavé vyhlídky. Pak je tu samozřejmě práce s mládeží, protože lepší než léčení je prevence. Kvalitní výchova, nejen duchovní, je obrovský dar do života. I zde bych chtěl nabídnout své dary k užitku druhých.

 odeslat článek     vytisknout článek