Články

Úmysly Apoštolátu modlitby na měsíc listopad

Pavel Ambros

„Nelze si namlouvat, že uzdravíme svůj vztah k přírodě a životnímu prostředí bez uzdravení všech základních lidských vztahů. Požaduje-li křesťanské myšlení, aby člověku byla přiznána zvláštní hodnota převyšující ostatní tvory, otevírá tím prostor k docenění každého lidského jedince, a tak podněcuje k respektu vůči druhému. Otevřenost vůči druhému je schopná poznat, milovat a vést dialog. Je nadále obrovskou vznešeností lidské osoby. Proto není třeba kvůli vztahu k přírodě umenšovat sociální rozměr člověka ani jeho otevřenost vůči Bohu. Nelze totiž prosazovat vztah k životnímu prostředí, a odhlížet od vztahu k ostatním lidem a k Bohu.“ (Papež František, Laudato si’, 119)

Úmysl evangelizační: Za církevní pastýře, aby hluboce milovali své věřící, a tak je mohli doprovázet na cestě a udržovat jejich naději živou.

Vidět, mít soucit a učit, to jsou slova, která charakterizují dobrého pastýře.

Dobrý pastýř se nedívá pohledem sociologa či fotoreportéra, protože vždycky hledí očima srdce. Tato dvě slovesa – vidět a mít soucit – charakterizují dobrého pastýře. Jeho soucit však není pouhý lidský cit, nýbrž podílem na pohnutí, které v sobě nosí Ježíš a které je vtělenou Boží něhou. A z tohoto soucitu plyne touha pastýře nasytit zástup chlebem Slova, tedy učit lidi Božímu slovu. Dobrý pastýř vidí, má soucit a učí. Jak je to krásné, když se za takové pastýře ve svém okolí vytrvale modlíme! Je jich málo? Zde platí, že Bůh čeká na naše modlitby.

„Když Ježíš vystoupil, uviděl velký zástup a bylo mu jich líto, protože byli jako ovce bez pastýře; a začal je poučovat o mnoha věcech“ (Mk 6,34).

Úmysl národní: Za Boží útěchu pro ty, kdo trpí ztrátou svých blízkých, zvláště z důvodu nenávisti a válek.

Smrt je zkušenost, která se týká všech rodin bez jakékoli výjimky. Je součástí života, a přece, dotkne-li se rodinných citů, nikdy neumí vypadat přirozeně. Pro rodiče je obzvláště trýznivé, když přežijí svoje děti. Ztrátou syna či dcery se jakoby zastaví čas: otevře se propast pohlcující minulost i budoucnost.

Mnoho lidí se na Boha hněvá, rouhá se: „Proč jsi mi vzal syna, dceru? Bůh není, Bůh neexistuje! Proč to udělal?“ Kolikrát jen jsme to slyšeli! Tento hněv v srdci nějak souvisí s obrovskou bolestí. Ztráta syna či dcery, tatínka či maminky je obrovská bolest. A toto se v rodinách děje nepřetržitě. Zvláště v době války.

Pamatujme na Ježíšovo gesto, jímž vrátil vdově jejího zemřelého syna (Lk 7,11–15). Pro nás je znamením, že tak bude jednat se všemi našimi drahými i s námi, až se setkáme a bude v nás definitivně poražena smrt. Je přemožena Ježíšovým křížem. Ježíš nás všechny vrátí do rodiny!

 odeslat článek     vytisknout článek