Dokumenty

Abych Tebe miloval a Tobě sloužil

František Hylmar

„Ty víš, Pane Ježíši, že jsem v hloubi svého srdce nikdy nic jiného nechtěl a po ničem jiném netoužil, než abych tebe miloval a tobě sloužil.“ Tato krásná slova osobního vyznání najdeme v jedné z Nedokončených pohádek, malého spisku otce Karla z roku 1994, kdy působil v Olomouci.

Ale nebyl by to otec Karel, jak jsme ho znali, kdyby k nim nepřidal ještě něco svým typickým jazykem hluboce věřícího křesťanského filozofa: „Toto vyznání je pravda ne slepé danosti, ale naší původní svobodné volby a našeho základního rozhodnutí. Obnovíme-li se v této pravdě, teprve tehdy nalezneme sami sebe a svou vlastní identitu, a to právě v oddanosti Tomu, po němž volá celá naše bytost. Vyznáme-li tuto pravdu v upřímnosti srdce, zakusíme onen div, kdy (…) Milovaný skutečně vejde v nás a obdaří nás bohatstvím svého života.“

Odráží se zde něco zásadního, co utvářelo život otce Karla Říhy a z čeho si můžeme i my dnes, kdy jej doprovázíme na jeho poslední pozemské cestě, nabrat a načerpat sílu a povzbuzení. Pro sebe a pro lidi, se kterými se setkáváme. Pro kněžská srdce, uvnitř hořící, ale navenek někdy okoralá a ztuhlá vlivem starostí, které se na nás valí a bývají často pramálo duchovní povahy.

Podívejme se ve zkratce na život našeho zesnulého jako na Boží dopis, jako na záblesk z dějin spásy celého lidstva. Zahlédneme v tom možná i něco ze sebe, a to by nás mohlo zahřát. Ve stati Osud a volba v knížce Hledání středu napsal otec Karel Říha: „Když hledím na svůj život (…), nenalézám v něm nic zvláště pozoruhodného, co by mohlo vzbudit zájem čtenářů: ani mimořádný úspěch, ani velká dobrodružství, ani hrdinské skutky. Pouze v mém vnitřním životě byly dramatické zápasy a dosti zvláštní skutečnosti. Může-li to někomu něco říci, nechť mu poslouží následující řádky.“

Ve vnějškově nenápadném životě otce Říhy, jak tušili jeho blízcí a jak mohou číst jeho čtenáři, se ukrývalo nesmírné vnitřní bohatství. Otec Karel se narodil roku 1923 v Radkově na Vysočině. Tam získal základy víry a z nich celý život čerpal a žil. Jeho život zásadně poznamenalo ochrnutí levé části tváře po dětské obrně. To mu zkomplikovalo běžný vnější neverbální způsob komunikace s lidmi a asi také přispělo k jeho důrazu na intelektuální a vnitřní prožívání a sdělování.

Na gymnáziu ve Velkém Meziříčí se jednoho dne setkal, jak o tom píše, s nepochopením své obdivované profesorky, ale zároveň se mu dostalo hlubokého mystického prožitku, který nazval „první setkání“. Píše: „Jakási podivná něha mi prosákla do srdce: soucit se všemi bytostmi zapomenutými, pošlapanými, trpícími. V nich jsem přijal, objal i svůj úděl. Ale bez nejmenší stopy sebelítosti. Náhle jsem se cítil pevný, klidný, silný. Zde je, myslím, každý pokus o psychologické vysvětlení příliš krátký. Přestal jsem revoltovat, smířil se sám se sebou a se vším stvořením. Opustil jsem svou věž a vydal se do prostoru na všechny strany otevřeného, bezbranný, a nezranitelný. (...) Usínal jsem v objetí jakési skutečnosti přátelské a slavné. (…) Vzešel mi nový svět. Začal jsem žít životem nazíravým. Ten je – jsem o tom přesvědčen – v zásadě dán všem lidem, a bez něho bychom ani nebyli lidmi, ale většinou zůstává nepovšimnut v pozadí každodenních zájmů a starostí.“

Tehdejší gymnazista dokázal jednu důležitou věc, o které se, pokud vím, nezmiňuje, ale je podle mého názoru a zkušenosti s lidmi netriviální. Podařilo se mu uchopit a žít tuto a další své mystické zkušenosti jako setkání s živým Bohem, který je zároveň Bohem křesťanské víry a tradice jeho rodičů a sousedů a vůbec církve.

A tak se mladý Karel Říha rozhodl stát knězem. Bylo to za války a brněnský seminář sídlil v budově Petrina. Prožil tam dva roky a pro své nadání byl hned po válce vyslán na studia do Říma. Tam jej zastihla osobní duchovní krize, kterou v různých obměnách prožívalo a prožívá mnoho lidí, spíš mužů, řekl bych, dříve i dnes: není nakonec ten krásný duchovní svět pouhým klamným produktem neosobních přírodních procesů a všechno, co dělá církev, je pak mámení nebo opium prostého lidu?

Otec Říha píše: „ Vyjevil jsem stav své mysli jezuitovi pateru Šilhanovi, který nám o pololetí toho školního roku dával duchovní cvičení. (…) Jeho reakce mě tehdy překvapila. Vůbec nic mi nevysvětloval: ‘Studujte, přemýšlejte, rvěte se s tím, vy si to musíte vyřešit!’ – Bylo řečeno slovo, které jsem považoval pro sebe za závazné. (…) Můj dosavadní zájem o filozofii se stal existenciální potřebou.

Uvažujme: Neměl by každý křesťan a především každý kněz mít něco, o co by celý život kvůli Bohu a lidem zápasil? Není i v naší době v církvi dost problémů, které se musejí nejprve zpracovat studiem, přemýšlením a existenciálním rvaním, které je vlastně živou modlitbou, živou komunikací s Bohem a s lidmi? Pak teprve je možné přenášet závěry existenciálních rvaček do paragrafů a předpisů. Tak se to vždycky v církvi dělo. I dnešní církev potřebuje existenciální hledače a rváče.

Osobní zážitek s Bohem a touha po existenciálním a intelektuálním zápasu pro Boha a pro lidi vedla otce Karla po jeho setkání s paterem Šilhanem do Tovaryšstva Ježíšova. Při studiu filozofie v Děčíně potvrdil P. Nemeškal u scholastika Říhy, jak mi to otec vyprávěl, „metafyzické nadání“. Pak přišel v roce 1950 zásah tehdejší politické moci a po něm internace a léta manuální práce ve Veselí na Lužnicí, v Radkově a v Brně.

V době brněnského pobytu sehrál v životě otce Karla Říhy důležitou roli otec Felix Davídek. Ten jej (podle ústního svědectví otce Karla) povzbudil k soukromému studiu filozofie a zařídil také jeho tajné kněžské svěcení biskupem Schaffranem v Görlitz v tehdejší NDR. „Začal jsem studovat z knih ze státní vědecké knihovny“, vyprávěl mi otec Říha. „Maréchala mi nepůjčili, Hegel byl vypůjčen, studoval jsem tedy Fichteho a napsal jsem práci, za kterou mi chtěl dát Davídek doktorát. Nakonec mi ji uznali v Innsbrucku jako licenciátní práci.“

Na studia do Innsbrucku se otec Říha dostal v roce 1968, dosáhl tak doktorátu z filozofie a pracoval pak v duchovní správě v rámci rakouské jezuitské provincie, která mu velkoryse poskytla azyl. V letech 1979 až 1989 pak otec Říha žil a pracoval pro českou církev v římském Nepomucenu. V roce 1990 se vrátil do vlasti, habilitoval se na CMTF v Olomouci a vyučoval tam filozofii do roku 2002, kdy se ze Štěpánova přestěhoval na Svatý Hostýn. Zde kromě obětavého zpovídání a kázání takřka do posledního dechu studoval a psal. Poslední slova nadiktoval ještě v nemocnici Kroměříži.

Hostýnská léta pro něj nebyla úplně snadná. Jeho jemná duše právě zde, na místě, kde tolik lidí dostává mnohou útěchu a povzbuzení, vnímala jednu skutečnost, kterou si většina z nás neuvědomuje, že totiž při předávání víry se v našich slovech a v naší obrazové symbolice stále nějak ukrývá těžko vykořenitelná lidská představa o jakémsi násilí z Boží strany. Přecitlivělost nebo vidoucí citlivost? Podle mého názoru, který mi potvrzují četné duchovní rozhovory s lidmi i má vlastní zkušenost, se zde ukrývá pro nás křesťany stále ještě velká výzva k promýšlení a k hledání nových slov a symbolů, což se ovšem neobejde bez námahy, která ideologicky nezjednodušuje, ale míří k podstatě věcí.

Na příkladu života našeho otce Karla Říhy vidíme, že takové zápasy nesou dobré ovoce. Nesou dobré ovoce, když jsou neseny vyznáním, které jsme si připomněli na začátku našeho zamyšlení a které jistě vyjadřuje i náš vnitřní postoj, který si při loučení s otcem Karlem všichni rádi obnovíme: „Ty víš, Pane Ježíši, že jsem v hloubi svého srdce nikdy nic jiného nechtěl a po ničem jiném netoužil, než abych tebe miloval a tobě sloužil.“

Fotografie ze zádušní mše si můžete prohlédnout ZDE.

 odeslat článek     vytisknout článek